04/06/2025
Přečtěte si ukázku z úvodu horké novinky!
Jeffrey A. Winters: Oligarchie 👇
"Oligarchie patří mezi nejpoužívanější, ale zároveň nejhůře teoreticky podložené pojmy v sociálních vědách. Před více než čtyřiceti lety označil James Payne tento pojem za „zmatek“. Darcy Leachová nedávno použila novější označení „nedostatečně specifikovaný“. International Encyclopedia of the Social Sciences definuje oligarchii jako „formu vlády, v níž je politická moc v rukou malé menšiny“, a dodává, že „pochází z řeckého slova oligarchía (vláda několika), které je složeno z óligon (málo) a archó (panovat)“. Odkazů na oligarchy a oligarchii je mnoho, a přesto mají teoretické perspektivy používané v různých případech a historických obdobích jen velmi málo společného. Například při používání tohoto pojmu pro filipínské, ruské a středověké oligarchy dochází k minimálnímu pojmovému překrývání.
Oligarchové jsou hojně zmiňováni zejména v odborné literatuře o postkoloniálních a postkomunistických zemích. Ve vyspělých průmyslových kontextech se však tento pojem vyskytuje méně často, a to zejména proto, že se má obecně za to, že oligarchie je překonána zastupitelskou demokracií. Například mezi amerikanisty převládá názor, že pluralitní demokracie téměř z definice nemohou být oligarchické. Odborná literatura zkoumající početné rozměry moci a vlivu menšiny ve Spojených státech, i když se o oligarších zmiňuje, se téměř výhradně soustřeďuje na elitní, nikoli oligarchické formy moci – což je důležité rozlišení, které bude dále v této kapitole vysvětleno.
Tato nejasnost se týká i diskusí o oligarchii, které vycházejí z Aristotela (350 př. Kr.) a Michelse, dvou nejvýznamnějších teoretiků citovaných v odborné literatuře. Který bakalář nebyl seznámen se slavnou Aristotelovou typologií, v níž jsou formy vlády definovány jedním, málem nebo mnohými? Přesto je Aristotelův teoretický pohled na oligarchii jen zřídkakdy plně nebo přesně prezentován, s výjimkou politických teoretiků. Pro mnohé sociální vědce je překvapením, že počet vládnoucích osob není primárním základem Aristotelovy teorie oligarchie či demokracie. Nemenší zmatek panuje kolem Michelsova slavného „železného zákona oligarchie“, který při bližším zkoumání vůbec není teorií oligarchie, ale spíše analýzou toho, jak elity nakonec ovládnou všechny složité organizace. Většina společností, ale ne všechny, jsou oligarchické, i když ne z důvodů, které zdůrazňuje Michels.
Význam pojmu oligarchie je natolik nesourodý, že téměř každý politický systém nebo společenství, které nedosahuje plné a stálé účasti svých členů na vládě, pravděpodobně vykazuje oligarchické tendence. Nomenklatura sovětského typu je oligarchií, ale stejně tak je oligarchií výkonný výbor místního sdružení rodičů a přátel školy nebo vlivná skupina starších v komuně. Ruští miliardáři jsou oligarchové, ale stejně tak jsou oligarchy kardinálové v katolické církvi. Vnitřní struktury moci ve správních radách podniků jsou oligarchické (pokud nejsou diktátorské), a dokonce i zastupitelské demokracie, v nichž je hrstka lidí zvolena mnohými, aby určovala politiku, byly kritizovány jako oligarchie. Kromě toho jsou za oligarchy označovány osobnosti všeho druhu, které disponují nadměrnou mocí, ať už ve vládě, nebo mimo ni. V této změti interpretací chybí povědomí o tom, že ne všechny formy menšinové moci, vlivu nebo vlády jsou stejné. Je nesmyslné označovat za oligarchy každou malou podmnožinu lidí, kteří mají vliv hrubě neúměrný svému počtu. Menšina ovládá většinu v mnoha různých kontextech. Důležité je, jakým způsobem tak činí a zejména prostřednictvím jakých mocenských prostředků.
Navzdory všem nejasnostem je oligarchie – a oligarchové – nesmírně důležitá pro pochopení politiky, ať už starověké nebo současné, chudé nebo vyspělé průmyslové. Hlavním problémem je, že se tento pojem vzpírá jasné definici. Řešení spočívá v přesném a konzistentním vymezení oligarchů a oligarchie, které by přitom přesto poskytovalo dostatečně široký analytický rámec, jenž by byl teoreticky smysluplný pro celou řadu případů. „Vláda několika málo lidí“ zkrátka nestačí. V této knize se proto snažím objasnit, zpřesnit a aplikovat teorii oligarchů a oligarchie tím, že podobně jako Aristotelés kladu důraz na materiální základy těchto pojmů. „Prvek majetku byl“ pro první studenty politiky „obecně uznáván jako základní podmínka oligarchie“. Právě pojmový odklon od této základní vazby mezi bohatstvím a oligarchou je hlavním zdrojem věčného zmatku.
Jako první krok k definici oligarchů a oligarchie jsou důležité dvě věci. První je základ oligarchické menšinové moci. Všechny formy menšinového vlivu jsou založeny na extrémní koncentraci moci a radikálním rozptýlením této moci zanikají. Různé druhy moci jsou však k rozptýlení náchylné více, anebo méně, a značně se liší také politické metody, jak rozptýlení dosáhnout. Například výlučné držení některých vlivných úřadů v čínské císařské vládě eunuchy může být prolomeno bojem vedeným čistě uvnitř čínské státní služby a byrokracie za reformy, které nově definují přístup k těmto úřadům. Výlučný přístup dominantní rasy nebo náboženské skupiny k občanským právům lze napadnout účastí, mobilizací a odporem vyloučených ras nebo náboženství, čímž se přístup rozšíří a diskriminace skončí. Dominanci násilné podskupiny, třeba gangu nebo mafie, na určitém území nebo v určité komunitě lze odstranit vyzbrojením všech ostatních na úroveň, která je stejná nebo silnější než u dominantní menšiny, nebo odříznutím jejího přístupu k nástrojům nátlaku. Všechny tyto případy se týkají různých druhů koncentrované moci elity a různých prostředků, jak tuto moc rozptýlit nebo vyrovnat.
Oligarchové se liší od všech ostatních mocenských menšin, protože základ jejich moci – materiální bohatství – je neobyčejně odolný vůči rozptylu a vyrovnávání. Nejde jen o to, že je obtížné materiální moc oligarchů rozptýlit. Jde o to, že obrovský osobní majetek je extrémní formou sociální a politické mocenské nerovnováhy, u níž se navzdory výraznému pokroku v posledních staletích na jiných frontách nespravedlnosti daří již od starověku udržovat ideologickou konstrukci, že je nespravedlivé ji napravovat. Napříč diktaturami, demokraciemi, monarchiemi, rolnickými společnostmi i postindustriálními formacemi je představa, že je špatné prosazovat radikální přerozdělování bohatství, pozoruhodně trvalá. Totéž se nedá říci o postojích k otroctví, rasovému vyloučení, nadvládě pohlaví nebo odpírání občanství.
Druhou věcí, na které záleží, je rozsah oligarchické menšinové moci. K objasnění pomůže příklad. Zapálený kuželkář je členem ligy, kterou už léta ovládá uzavřená skupina úzce propojených kuželkových fanatiků, kteří mají pod kontrolou všechna důležitá rozhodnutí ligy – jmenují funkcionáře, plánují soutěžní večery, stanovují pravidla pití, řídí turnaje a schvalují loga a barvy dresů. Ačkoli se jistě jedná o odporný případ menšinové moci a vlivu, nejedná se o oligarchii, protože náš kuželkář může ligu snadno opustit a uniknout z dosahu nebo rozsahu takové nadvlády. Pokud by tak učinilo mnoho kuželkářů, mohla by výlučná skupina u moci v reakci na náznaky masového odchodu přistoupit na výrazné rozptýlení moci. Pokud by se ale rozptýlení bránili až do hořkého konce, liga a jejich menšinová moc by se zhroutily. Oligarchie se liší v tom, že rozsah oligarchické menšinové moci se rozprostírá tak široce v prostoru nebo společenství, že odchod je téměř nemožný nebo neúnosně drahý. Aby tedy byla oligarchická moc hodna svého názvu, musí být založena na formě moci, která je neobyčejně odolná vůči rozptýlení, a její rozsah musí být systémový.
Pochopení oligarchů a oligarchie začíná konstatováním, že extrémní nerovnost v materiální oblasti vytváří extrémní nerovnost také v oblasti politické. Toto tvrzení vyvolává značný zmatek a kontroverze, protože většina výkladů demokracie chápe politickou rovnost ve smyslu přístupu k politickému procesu a účasti na něm. Národ se stává demokratickým a překonává politickou nerovnost, když rozšíří práva všech členů společenství na svobodnou a plnou volební účast, právo volit, vyjadřovat se, shromažďovat se, získávat přístup k informacím, vyjadřovat nesouhlas bez zastrašování a zastávat funkce i na nejvyšších politických úrovních. Materiální nerovnost občané všeobecně uznávají jako důležitý politický problém, ale nikoli jako hlavní zdroj nerovné politické moci.
Obrovské bohatství v rukou malé menšiny totiž vytváří významné mocenské výhody v politické sféře, a to i v demokraciích. Tvrdit opak znamená ignorovat staletí politických analýz, které zkoumají těsné spojení mezi majetkem a mocí. V roce 1878 Émile de Laveleye napsal, že „filosofové a zákonodárci starověku ze zkušenosti dobře věděli, že svoboda a politická rovnost mohou existovat pouze tehdy, jsou-li podporovány rovností podmínek“. Stejné základní propojení materiální a politické moci zopakoval v nedávné době Robert Dahl, který označil bohaté loupeživé barony, kteří se objevili ve Spojených státech v druhé polovině 19. století, za „skupinu občanů vysoce nerovnou v prostředcích, které mohou přinést do politického života“. Zjednodušeně lze říci, že rozložení materiálních zdrojů mezi členy politického společenství, ať už demokratického či jiného, má zásadní vliv na relativní moc. Čím nerovnoměrnější toto rozložení je, tím výraznější se stává moc a vliv zbohatlých jednotlivců a tím intenzivněji již tento materiální rozdíl sám o sobě zabarvuje jejich politické motivy a cíle. Analýza oligarchů a oligarchie se soustřeďuje na moc majetku a specifickou politiku, která tuto moc obklopuje. Důraz na politické důsledky materiálních rozdílů – na „nerovnost podmínek“ – odlišuje oligarchické formy menšinové moci a vyloučení od všech ostatních.
Vzhledem k tomu, že ztotožnění peněz s mocí je při studiu politiky téměř axiomatické, je překvapivé, že existuje odpor vůči tvrzení, že výrazná nerovnost v majetku vytváří v demokraciích obrovskou nerovnost ohledně politické moci a vlivu. Politického kandidáta, který má k dispozici hromadu peněz na kampaň, je nesmírně obtížné porazit. Politická hnutí, která jsou dobře financována, mají větší vliv než ta, která mají omezené zdroje. Vládní ministerstva s obrovskými rozpočty se těší nadměrné moci. Pokud však stejně obrovské materiální zdroje mají v demokracii určití občané, pokládá se přesto za kontroverzní tvrdit, že se těší velkým politickým výhodám nebo že tvoří samostatnou kategorii ultramocných aktérů, jejichž základní soubor společných politických zájmů je spojen s obranou jejich majetku. Pokud jsou peníze mocí (a to jistě jsou), pak potřebujeme teorii, která by nám umožnila pochopit, jak přesně jsou mimořádně bohatí lidé i mimořádně mocní. Taková teorie musí vysvětlit, jakým způsobem koncentrovaný majetek vytváří zvláštní schopnosti, motivaci a politické problémy pro ty, kdo jej vlastní. A také musí vysvětlit, jak se politika obklopující majetek jako moc v průběhu času měnila a proč."
