Táta na spektru

20/04/2026

„Vy vypadáte jako strašně šťastná rodinka.“

Tohle jsme dneska slyšeli.

A mě to rozesmálo.

Protože za tou jednou větou je pár hodin,
který by většina lidí vzdala ještě před odjezdem.

Příprava běžela týdny dopředu.

Věděli jsme, že:
→ táta bude na Modrém běhu Autis Centrum
→ budeme tam cca 3 hodiny
→ a pak bazén (protože Budějovice = jistota)

To nejsou detaily.
To jsou kotvy.

Bez nich není klid.
Bez nich není „štěstí“.

Realita?

50 minut v autě.
Z toho 3/4 hádky.

„Na běh nejdu.“
„Chci do bazénu.“
„Teď hned.“

20 minut vystupování z auta.
Nedokončená hra.
Nedokončený video.
Nikdo nikam nejde.

Jsme na nože ještě dřív, než tam dojdeme.

Na místě:

Dcera běží.
Jindra si drží svůj svět.

Skákací hrad.
Houpačka.
Dál od repráků.

A pak klasika.

Cizí dítě.
Příliš blízko.
Příliš dlouho.

„Sranda.“

Pro ostatní.

Já vidím, jak roste tlak.
Jak to drží.

Neuvěřitelně.

Slušně ho odstrčí.
Dává hranici.

Druhej kluk tlačí dál.

Jeho táta se směje opodál.

A ve mně to začne vařit.

„Vy vypadáte jako šťastná rodinka.“

Jo.

Díky.

Dcera odběhne závod.

Říkala, že už nemohla.
Že měla slzičku.

Ale doběhla.

Jsem na ni sakra hrdý.

My?

Nedali jsme to „s lidma“.
Mikrofon. Povídání.

Ne.

A víš co?

To není selhání.

Ne mezi těma,
kteří ví.

Bazén jsme dali.

Ztratily se brýle.
Zase se našly.

Jindra si je nasadil sám.
Poprvý.

Dcera se smála.
Já taky. Protože vypadal jako E.T.

Byl to moment.

Malej.
Ale náš.

Takže jo.

Možná jsme vypadali jako šťastná rodinka.

A víš co?

Měli pravdu.

Jen neviděli tu cenu.

Kolik práce Vás pečujících je za jedním „normálním“ dnem u vás? 😇💙

11/04/2026

Modrá není jen barva.

Je to symbol porozumění.

A taky důvod, proč se v sobotu potkáme ve Stromovce. 💙

Benefiční Modrý běh pro Autis Centrum není jen o běhání.
Je o lidech, kteří každý den zvládají věci, které nejsou vidět.
O rodinách, které často jedou na hraně – a přesto jedou dál.

👉 Poběží se dětské běhy, 3 / 6 / 9 km
👉 Přijít může kdokoliv – běžci i neběžci
👉 Program pro děti, hudba, sport, setkání

A hlavně – prostor na chvíli se zastavit.
Podívat se kolem sebe.
A být spolu.

Já tam budu za Táta na spektru ve stanu „Muži sobě“ spolu s Přemyslem Mikolášem a jako ambasador běhu.
Tenhle stan navazuje na naše pravidelné mužské skupiny – místo, kde chlapi můžou mluvit otevřeně o tom, co doma žijí.

Pokud jsi táta, děda, strejda nebo brácha, klidně se zastav.
Muži sobě není jen pro táty.

Nemusíš nic řešit. Stačí přijít.

📍 Stromovka, České Budějovice
🕘 start od 9:40 (děti), hlavní běhy od 11:00

A klidně přijď v modrém.

Protože někdy stačí málo, aby to pro někoho znamenalo hodně.

Těšíme se na vás 💙

31/03/2026

Minulý víkend jsme si sedli v kruhu.
Mnou vedená první mužská skupina pečujících mužů o děti s autismem.

Jasně, že jsem byl opatrný i já. Jsem táta a chci ostatním chlapům pomoct.

Začalo to opatrně.
Škola. SPC. Rozhodování, kam dítě patří.
Co je správně. Co ještě zkusit. Kde už ustoupit.

A pak přišlo to, co je pod tím.

Únava.
Situace doma, které nejdou zastavit.
Dny, kdy nevíš, co dělat.

Otázky, na které není jasná odpověď.
Komu věřit.
Jestli to jako táta dělám dobře.

Do toho vztah doma.
Málo energie. Málo času.
A někde vedle toho všeho ještě sourozenec.

Nic z toho jsme neřešili.
Nikdo nikoho neopravoval.

Jen jsme to na chvíli unesli spolu.

A bylo cítit, že to má smysl.
Chlapi, díky, že jste přišli.

A díky Autis Centrum za důvěru.

O víkendu proběhla v Autis Centru již druhá mužská podpůrná skupina.👨‍🦱👨‍🦳

Sešli se tátové dětí s poruchou autistického spektra – muži různého věku, otcové malých i dospívajících dětí. Spojuje je jedno: chtějí být pro své děti oporou, hledají cestu, jak zvládat každodenní náročné situace, a nebojí se ptát, co bude dál.

Každý z účastníků měl prostor sdílet to, co právě prožívá – radosti i starosti, únavu i nejistoty. Každý přinesl svůj příběh, svůj pohled. A i když je atmosféra mezi muži jiná než v ženských skupinách, jedno zůstává stejné: snaha dát svým dětem bezpečí, péči a pochopení.❤️

Ukazuje se, že když jeden muž promluví, dává tím odvahu i ostatním. A že i tátové potřebují místo, kde nemusí „všechno unést sami“.

Skupinu vedl Mgr. Michal Hroneš, garantem mužských skupin je psycholog Mgr. Přemysl Mikoláš.

🙏 Děkujeme všem tatínkům za důvěru a otevřenost.

📅 Další setkání proběhne v měsíci dubnu, kdy se zapojujeme do kampaně „Light it up blue“ (Rozsviťme se modře). Duben a aktivity v tomto měsíci si kladou za cíl zvýšit povědomí o poruchách autistického spektra, podpořit lidi s autismem, šířit toleranci a porozumění jejich potřebám.
Setkání mužů proběhne v sobotu 18. dubna od 9:00 hodin – budeme rádi, když se přidají i další. Těšíme se na vás!

Registrovat na mužskou skupinu se lze na emailu: [email protected]

21/03/2026

Chlapi to většinou vydrží.
A pak o tom nemluví.

Pod příspěvkem z naší historicky první skupiny na jihu Čech Vás bylo hodně.
A skoro všichni psali to samé.

Že to je těžký.
Že pomáhá o tom mluvit.
Že se nám líp dýchá, když to řekneme nahlas.
Že to děláme nejlíp, jak umíme.
Že je skvělý, že takové skupiny jsou.

Tohle není o slabosti.

Tohle je o tom, že chlapi často nemají kde mluvit.
A že někdy nejde o řešení.

Ale o to se na chvíli zastavit.
Nadechnout.
A nezůstat v tom sám.

Nejlépe mezi svýma.

Na konci března jednu takovou skupinu povedu.
V Českých Budějovicích.
V Autis Centrum, Grünwaldova 300/12.
Odkaz na událost v komentáři. 👇

Ne jako někdo, kdo má odpovědi.
Ale jako táta, který to žije každý den.

A pokud jsi táta, brácha, děda, strýc dítěte na spektru,
možná víš přesně, o čem mluvím.
Přijď.
Klidně jen poslouchat.

Díky za důvěru Autis Centrum 🧔‍♂️

19/03/2026

Po tom posledním postu mi jedna kamarádka, která nás dobře zná, řekla:
„Konečně jsi to řekl naplno.“

Že to není jen sluníčkové.
Že je vidět, jak toho mám někdy plný brejle.
A že zároveň chápe, že jsem vlastně šťastný.

A přesně tak to je.

Já jsem se před rokem rozhodl vrátit domů.
Být víc táta než ten, co je pořád v práci.

Být u toho.

Ve škole.
U emocí.
U meltdownů.
U malých vítězství, kterých si nikdo jiný ani nevšimne.

Chtěl jsem to.

A dneska to žiju naplno.

A víte co?

Je to krásný.

A je to taky náročný jak prase.

Jsem pro něj jistota.
Bezpečný místo.
Ten, kterýho chce pořád.

A někdy je to tak intenzivní,
že si říkám, kde jsem v tom všem já.

Nemám čas.
Nemám prostor.
Někdy nemám ani sílu.

Ale pak přijde moment,
kdy se na mě podívá, zasměje se…
a všechno to dává smysl.

Takže jo.

Není to sluníčkový.
Není to ani jen těžký.

Je to oboje najednou.

A možná právě to je realita, o které se moc nemluví.

08/03/2026

Poslední týdny jsem nic nepsal.

Ne proto, že by nebylo o čem.
Ale protože někdy jen držíte život pohromadě.

Hroutila se škola.
Změna medikace.
Jiné chování. Nemoci. Únava.
Nejistoty.

Takové období, kdy už večer nemáte sílu nic vysvětlovat.
Jen sedíte a přemýšlíte, jestli to děláte dobře.

O víkendu jsme s Jindrou byli na tátovské skupině v Autis Centru.

Seděli jsme v kruhu.
Parta chlapů, kteří se předtím neznali.

A začali jsme mluvit.

O strachu.
O vyčerpání.
O tom, jaké to je být tátou dítěte s autismem.

O otázkách, které si často necháváme pro sebe:

Co bude s našimi dětmi, až tu jednou nebudeme?
Jak dlouho to ještě vydržím?
Dělám to dobře?

Na takové akce tátové moc nechodí.

Společnost nás učí něco jiného.

Chlap má být silný.
Chlap má vydržet.
Chlap to zvládne.

Jenže pravda je trochu jiná.

Síla někdy znamená říct nahlas, že nevíš.
Že máš strach.
Že jsi unavený.

A že potřebuješ slyšet, že v tom nejsi sám.

A víte co?

Stačilo pár hodin v místnosti s chlapy, kteří prožívají podobné věci.

A najednou se vám dýchá o něco líp.

Díky Autis Centrum a panu psychologovi/psychoterapeutovi Přemyslu Mikolášovi za prostor, kde tátové můžou na chvíli odložit brnění.

A díky Jindrovi.

Protože právě on mě učí, co znamená být opravdu silný.

06/02/2026

Dneska z HOPSARIUM - svět rodinné zábavy.

Jindra a jeho sestra závodí na elektrických autech.
Jindra má na volantu otevřená Krtkova dobrodružství a čte si, zatímco jede.
Spojení toho, co miluje, a toho, co si chce zkusit.
Krtek si přece taky opravil autíčko na klíček, aby mohl jezdit. 🐭🚗
(jasně, že boural z počátku, ale časem to vypiloval tak, že mu knížka držela na volantu a sekal zatáčky jednu za druhou. To, že naboural, bral jako zábavu, protože přeci ten náraz je sranda, že jo)

Hlučno. Spousta dětí. Pohyb, světla, zvuky.
Věta „nebudeme brát naše dítě s autismem na hlučná místa“ je u nás už dávno pryč.
Ne proto, že by to bylo snadné.
Ale proto, že víme, kdy je dost.
Kdy zastavit. Sednout si ke stolu. Napít se. A pak se zase rozběhnout.

Byl jsem u dětí nonstop tři hodiny.
Oba se moc těšili, že pojedeme.
Jindra už tu byl se školou, já zase kdysi s jeho sestřičkou, když jsme na něj čekali na terapii.
Na mobil jsem se podíval snad jen kvůli času.
A užil jsem si to. Protože jsem tam chtěl být. Ne proto, že „se má“. Ale proto, že jim to dělá radost.

Byli tam i jiní tátové.
Lezli sítěmi, klouzali se, blbli – stejně jako mámy.
Nikdo si nehrál na dozor. Byli tam s dětmi.
A tak jsme si zařádili, pak padli do postele a všichni usnuli.

👉 Nejde o to, kam dítě vezmeš.
Jde o to, že tam jsi s ním.

Autismus neznamená „nikam nechodit“.
Znamená chodit vědomě.
S plánem v hlavě.
S únikovou cestou.
A s respektem k limitům – jeho i svým.

👉 Děti nepotřebují svět bez hluku.
Potřebují rodiče, kteří poznají, kdy už je ho moc.

A někdy je to paradoxně v největším chaosu,
kdy vidíš, že to celé dává smysl.
Protože dítě si čte na volantu v závodním autě
a je přesně tam, kde má být.

Spolu. 💙

31/01/2026

Táta na běžkách, rodina na běžkách.

Na videu to možná vypadá jednoduše.

Nejdřív záběr na dceru.
Klid. Rytmus. Běžky kloužou, maminka vedle ní.
Šumava. Zima. Pohoda.

Pak se ozve křik "autem".
A kamera se stočí jinam.

Syn.
Běžky bojkotuje.
Chce domů. Autem. Okamžitě.

Přitom jsme se na to chystali celý týden.
Každou minutu cesty na hory opakoval, že "pojedeme domů".
Věděl to dopředu. Měl informace. Měl přípravu.
A stejně… "auto. Domů. Teď."

My už byli v bodě, kdy jsme to chtěli otočit.
Byli jsme unavení. Naštvaní.
Já hlavně.

Několikrát sám odešel.
Lítaly rukavice. Čepice.
A když viděl, jak moc jsem naštvaný –
otočil se…
a šel.

Tohle je moment, o kterém se moc nemluví.

👉 O tom, že "táta nezvládne emoce".
👉 O tom, že "jsme vztekem součást problému", ne řešení.
👉 O tom, že dítě na spektru "čte náš stav líp než naše slova".

Stálo to strašně sil.
Na všech stranách.

A pak…
se něco zlomilo.

Ne proto, že bych ho „přinutil“.
Ne proto, že bych to „ustál“.

Ale proto, že dostal prostor se vrátit sám.

Nakonec si nazul běžky.
Začal jezdit sám.
A… bavilo ho to.

---

Proč to píšu tátům?

Protože:

* nemusíš být klidný pořád
* nemusíš to zvládat dokonale
* ale musíš si všimnout chvíle, kdy už nejsi oporou

Děti na spektru nepotřebují silného tátu.
Potřebují přítomného tátu.

A někdy to znamená:

* couvnout
* ztišit se
* a dovolit jim, aby se k věci vrátily vlastním tempem

Pokud jsi někdy:

* chtěl otočit auto
* měl chuť to vzdát
* byl naštvaný sám na sebe

➡️ nejsi slabý.
➡️ jsi táta, který to bere vážně.

A to stačí.

Držme se.
Spolu. 💙

26/01/2026

Tablet jako cesta k autonomii

Začali jsme repráčkem.
Malý, přenosný.
Písničky, které znal.
Pomáhal na oslavách, na cestách, v nových místech.
Byl u něj pořád. A fungovalo to.

Pak jednoho dne přestalo.

Ne proto, že by „zlobilo dítě“.
Ale proto, že už nestačilo poslouchat.
Potřeboval rozhodovat.

V té době se hodně upnul na Albi tužku.
Ne kvůli hračce.
Kvůli kontrole.
Mohl si sám vybrat, co bude poslouchat, kdy a jak dlouho.
A my jsme pochopili, že nejde o obsah.
Jde o autonomii.

Repráček ji nedává.
Televize taky ne.
Tablet ano.

Jasně, bránili jsme se.
Časové limity.
Místa.
Pravidla.
Zákazy.

Připadali jsem si jak policajti, které parta puberťáků stejně nebere vážně.

A pak nám to došlo.

Nejde o tablet.
Jde o potřebu mít věci ve svých rukách.

Dnes je mu devět.
Tablet má k dispozici pořád.
A ne – není na něm pořád.

Sám hlídá, jestli je nabitý.
Sám si ho vezme, když jdeme někam, kde neví, co ho čeká.
A když je program jasný – škola, plavání –
tablet ostentativně nechá doma.

Protože je to jeho rozhodnutí.

Výsledek?

Je samostatnější.
Učí se vnímat čas (i když je to pro něj těžké).
Vrací se k tomu, co prožil.

Čte si přes aplikaci Booko.
Pak ty samé knížky hledá v knihovně nebo v knihkupectví.
Propojuje digitální svět s reálným.

Na YouTube sleduje videa o výtazích.
O tobogánech.
V reálu je miluje taky.

Učí se o emocích v aplikaci Lingokids.
Zkouší to, fotí se u toho a ostatní děti s ním.

A hlavně – sdílí to s námi.
A má radost, když se někdo opravdu zajímá o to,
co na tom „zatraceném“ tabletu vlastně má.

Nedávno navíc zjistil,
že právě tablet mu pomáhá navázat kontakt s ostatními dětmi v rodině.
Protože ano –
ta pekelná věc láká všechny děti.

A my jsme pochopili jednu důležitou věc:

Někdy není největší pomoc v tom, omezovat.
Ale důvěřovat.

💙

14/01/2026

Výzva tatínkům, dědečkům, synům, vnoučatům 😎

Táta. Muž. Pečující.
A často v tom sám.

V posledních týdnech se nám ozývají tátové, kteří vyplnili anonymní dotazník k projektu Táta na spektru.
Bez hodnocení. Bez správných odpovědí. Jen realita.

👉 Z prvních odpovědí (zatím v malém vzorku) se opakují tři věci:

• většina mužů pečuje o dítě nebo blízkého člověka dlouhodobě,
• řada z nich má pocit, že služby a podpora jsou nastavené spíš „pro maminky“,
• a překvapivě často zaznívá, že nemají s kým o péči mluvit.

Ne proto, že by nechtěli.
Ale protože pro to není bezpečný prostor.

Tenhle projekt nevzniká „od stolu“.
Vzniká z odpovědí, zkušeností a tichých vět typu:
„Nevím, jestli to dělám dobře, ale snažím se.“

🧩 Proto teď hledáme další tatínky, kteří:

pečují o dítě (se specifickými potřebami i bez nich),

starají se o blízkého člověka,

nebo prostě cítí, že péče je součást jejich role – a chtějí o tom mluvit.

📋 Dotazník je zcela anonymní, zabere cca 10–15 minut
a pomůže nám:

pojmenovat skutečné potřeby otců,

nastavit smysluplnou podporu,

a vytvořit prostor, kde muž nemusí nic dokazovat.

👉 Odkaz na dotazník: v komentářích

Pokud znáš tátu, kterého by se to mohlo týkat, pošli mu to dál.
Někdy stačí jen vědět, že v tom nejsme sami.

💙 Táta na spektru

13/01/2026

Proč má u sebe tablet, i když se na něj nedívá?

Na téhle fotce sleduje, jak padá sníh.
Tablet má jen u sebe.
Někdy blízko ucha.
A poslouchá.

Pro dítě na spektru je svět často příliš hlasitý, nepředvídatelný a zahlcující.
Zatímco my filtrujeme ruchy automaticky, on je vnímá všechny najednou.
A to je vyčerpávající.

V knize Táta na spektru píšu:

„Svět se někdy musí ztišit, aby bylo slyšet to, co je opravdu důležité.“

Zvuk, který zná a kterému rozumí, funguje jako kotva.
Pomáhá mu regulovat smysly, zpomalit a soustředit se na jednu věc.
Třeba na padající sníh za oknem.

Tablet tu není „obrazovka navíc“.
Je to kompenzační pomůcka.
Díky ní může být v klidu, sedět, vnímat okolí a zůstat přítomný.

Bez tohoto malého pomocníka by podobné chvíle často vůbec nevznikly.
Místo klidu by přišlo přetížení.
Místo soustředění boj.

V knize popisuju, že podpora dětí na spektru často nevypadá tak, jak si představujeme.
Ale když jí porozumíme, začne dávat hluboký smysl.

Nejde o to dítě „odpojovat“.
Jde o to mu pomoci se připojit ke světu způsobem, který zvládne.

💙

10/01/2026

Nevěděl, kdy bude léto.
Protože se těší na koupání a na výtah.

Byl smutný a říkal,
že to zvládneme.
Že musíme počkat.

První týden ve škole po Vánocích.
Rozbitý.

Když byl Jindra menší,
u ryby pod ledem bychom se zasekli.
A z bruslení by nebylo nic.

Dneska se zastavil,
odmetl okénko k ledu,
podíval se (že prý je tam ryba),
zvedl
a zahlásil:
„Nebuď ryba a pojď bruslit.“

Věta, která dneska všechno ukotvila.
A nás dost rozesmála 🤪

A přesně to jsme dneska potřebovali.
Po Vánocích, kdy je rozvrh rozbitý
a svět se teprve znovu skládá.
Dost jsme se točili v kruhu.

👉 Svět jde dál.
Vánoce skončily.
Nový rok pokračuje. 💙
A vy to taky zvládnete.

Je to letos krásná zima, co říkáte? 😇