20/11/2025
✍ „Jdu-li se svou malou ženou v dešti, jsem šťasten, mohu-li nést její deštník nad její hlavou. Nese-li ona sama svůj deštník nad hlavou, vypadám barbarsky v očích kolemjdoucích, nemluvě o mých vlastních očích, které jsou v této chvíli deštníkem ohrožovány.
Mluvím o normálním městském dešti. Ale malá žena v nás vyvolává další představy. Chtěl byste jít po jejím boku nějakou horskou planinou porostlou vřesem a být tady zastižen bouří, průtrží mračen a rozpoutanými živly vůbec, abyste ji – křehkou a vyděšenou – mohl zvednouti jako pírko a běžeti s ní k polorozpadlé chatrči na úbočí, kde byste pak společně naslouchali, jak se bouře vzdaluje, duníc ještě mezi horami.
V krásném písemnictví se takové věci dějí. Spisovatel vás vytáhne na kopec, rozpoutá pro vás živly a nachystá na úbočí polorozpadlou chatrč. Malá žena je – v jeho pojetí – opravdu poděšena a její oči, přes které se hrne voda lijáku, jsou vděčně upřeny do očí vašich, přes které se rovněž hrne voda lijáku, a to vše v běhu, zatímco do kolemstojících sosen bije blesk za bleskem.
V životě tomu bývá jinak. Není to na horské planině a nikde v dohledu není polorozpadlá chatrč, natožpak restaurace. Nedá se říci, že by živly byly rozpoutány; leje jako z konve a vy jste oba promoklí na kůži. Malá žena je poděšena nikoli faktem bouře, ale faktem, že jí zplihnou vlasy. Nepokoušejte se ji v takové chvíli zvedat a někam nésti. Za prvé není kam a za druhé i nejmenší žena dešťovou vodou nasáklá ztěžkne a zahořkne. Neupírá na vás vděčné oči, ale oči, které se ptají: čí to byl nápad, tenhle výlet do těchhle míst? I když stoprocentně víte, že její, neříkejte to. Neříkejte nic. Není vhodných témat pro tuto situaci, a snažte se o jediné, vypadat ještě hůř než ona. Upadněte, zamažte si čelo blátem, poškoďte si šat, odněkud krvácejte, způsobte si výron, kulhejte.
Berte věci, jaké jsou. Nejste v knize, ale v Posázaví, třeba. Muž, který zvedne ženu jako pírko a uhání s ní po úbočí, je vymyšlen od citů přes nápady až po ty neskutečně silné ruce a plíce. Žena není pírko a nemůže být jako pírko zvednuta. To je obraz, příměr a metafora, tedy věc určená k přečtení, a ne k vykonání. Se ženou v náručí lze chvilku postát a pohovořit – než vám dojde dech. Se ženou v náručí lze v den svatby symbolicky překročit práh bytu, ale nelze ji nositi tímto bytem, natožpak horami, notabene v lijáku.“
(Miroslav Horníček. Dobře utajené housle. Praha: Motto, 1996, s. 126)
