16/04/2025
🟢 Call for Papers 🟢
▪️ Divadelní a performanční historiografie ▪️
👤 Editor čísla: Pavel Drábek
Proto také kdokoli si o sobě myslí, že umí krásně dělat tragédie, neobchází vně kolem dokola Attiky po jiných městech a nekoná tam představení, nýbrž spěje přímo sem a pořádá představení před Athéňany, jak je přirozené.
– Platón, Lachés 183a–b (př. František Novotný)
Od Platóna píšeme historii divadla jako dějiny velkých jmen, velkých děl, velkých míst a velkých idejí. Karl Popper tento epistemologický přístup označil za Platónovo prokletí a spatřoval v něm základní kámen uzavřené společnosti. Za několik posledních let se rozbujela diskuse o tom, jak psát otevřenější a inkluzívnější dějiny divadla – takové, které nebudou nahrávat jen kulturním metropolím v tzv. rozvinutém světě, případně kulturním metropolím, které západní historiografie vzala do svého okruhu zájmu. Z divácké zkušenosti víme, že divadelní a performanční aktivity se nesoustředí jen „přímo sem“, ale i „vně kolem dokola Attiky po jiných městech“. Rozmanitost a jedinečnost divadla a performance nelze omezovat na pár vybraných oblastí zájmu. Podobně ani historiografickou praxi, která se snaží tyto horizonty rozšiřovat, nelze snižovat do pozice prosebníka o laskavou pozornost již etablované divadelní historie. Historik divadla musí také reflektovat vývoj společnosti a médií a postihnout, jak se mění divácká zkušenost, situace divadelního a performančního umění v kultuře, i jak se proměňuje a vyvíjí kognitivní slast, kterou toto umění prostředkuje. V tomto směru koncipoval ediční tým knihu The Routledge Companion of Theatre and Performance Historiography. To bylo před půl desetiletím a diskuse musí pokračovat.
Také Divadelní r***e od r. 2024 deklaruje interdisciplinární přístup k interpretaci divadla a performativity. Terminologické i epistemologické rozdíly mezi různými obory ovšem často vedou k redukci na společné jmenovatele. Tehdy může jedinečnost divadelního a performančního umění padnout pod stůl, protože je interdisciplinárním jazykem nepojmenovatelná. Antropologie, sociologie a jiné společenské vědy pracují s fakty a artefakty, které mají jistou objektivitu. Naproti tomu ontologie divadelního a performančního artefaktu ovšem toto kritérium většinou nesplňuje – pokud ovšem nepřevedeme problematiku na hmatatelné artefakty: dramatické texty, scénografické návrhy, kostýmy, rekvizity, produkční postupy a vůbec muzeální předměty. Vlastní pomíjivý divadelní a performanční artefakt (či arteakt, jak to nazval Jan Roubal) existuje v ontologickém režimu možného, propozičního – ať už je to fikce, nebo jen čistá hra. Jak můžeme psát multidisciplinární dějiny tohoto propozičního artefaktu?
Jak se tyto dějiny učit, případně jak tyto dějiny učit? Jak se vyrovnat s tradičními postupy a odkazem, který naše dějiny určoval? Jak se odnaučit návyky, které nám byly při našem studiu vštěpeny, ale dnes už sotva obstojí?
První číslo ročníku 2026 se bude zaobírat nejširšími otázkami, jak psát dějiny divadla a performance, aby nám, zájemcům o poznávání minulého, to jedinečně divadelní a performanční neprotékalo mezi prsty. Do recenzované části čísla vítáme příspěvky v nejrůznějších formátech a koncepcích. Přijímáme také kratší formáty do části nerecenzované: vhodné jsou poziční teze, prolegomena, manifesty či jiné provokace, případně úvahy, které reflektují primárně aktuální události a fenomény.
📧 Studie do recenzované části posílejte editoru čísla na adresu [email protected] do konce listopadu 2025 a texty do ostatních, nerecenzovaných rubrik do konce prosince 2025. Případné dotazy směřujte prosím rovněž na editora.
🔗 https://www.divadelnir***e.cz/vyzvy/
Těšíme se na vaše příspěvky! 💚
