https://www.facebook.com/742977622226938/

Zrcadlo duše, Českomoravská 2345/17a, Prague (2025)

21/11/2025

„Jak jsi mi to mohl udělat, Tomáši?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Stála jsem uprostřed naší kuchyně, ruce sevřené v pěst, a dívala se na svého manžela, který se mi nedokázal podívat do očí. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken, jako by chtěly přehlušit ticho mezi námi.

„Jano… prosím… já…“ koktal Tomáš, ale já už ho neposlouchala. V hlavě mi hučelo. Před hodinou jsem otevřela jeho telefon, protože jsem hledala kontakt na jeho maminku kvůli nedělnímu obědu. Místo toho jsem našla zprávy od nějaké Lucie. Nejprve jsem si myslela, že jde o kolegyni z práce. Ale pak jsem četla dál – a všechno se mi zhroutilo pod rukama. „Jsem v tom. Co budeme dělat?“ stálo tam. A Tomášova odpověď: „Neboj, postarám se o tebe i o dítě.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Byli jsme spolu dvanáct let. Máme dvě děti – Aničku a Filipa. Myslela jsem si, že jsme šťastní. Ano, poslední dobou jsme se hádali kvůli penězům a Tomáš byl často v práci, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mě podvedl. A teď tohle.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptala jsem se tiše, když jsem se konečně nadechla.

Tomáš sklopil hlavu. „Půl roku… Ale Jano, já tě pořád miluju… byla to chyba…“

„Chyba? Chyba je zapomenout koupit mléko! Tohle je…“ nedořekla jsem. Hlas mi selhal.

V tu chvíli vešla do kuchyně Anička. „Mami, proč pláčeš?“ zeptala se nevinně a já si uvědomila, že musím být silná. Pro děti. Pro sebe.

Ten večer jsem nespala. Ležela jsem v posteli a dívala se do stropu. V hlavě mi běžely vzpomínky – naše první rande na Petříně, svatba na radnici v Dejvicích, první společný byt na Jižním Městě… A teď? Můj muž čeká dítě s jinou ženou.

Druhý den ráno jsem zavolala své sestře Martině. „Musíš přijet,“ řekla jsem jí do telefonu a hlas se mi zlomil.

Martina přijela během hodiny. Seděly jsme spolu v obýváku a já jí všechno vyklopila. „Co mám dělat? Opustit ho? Zůstat kvůli dětem? Jak mám žít s tím, že někde bude další dítě mého muže?“

Martina mě objala. „Jani, hlavně si uvědom, že to není tvoje vina. Ale musíš myslet i na sebe. Co chceš ty?“

Nevěděla jsem to. Cítila jsem vztek, smutek i strach. Co řeknu dětem? Co řeknu rodičům? Co řekne sousedka paní Nováková, která má vždycky ke všemu komentář?

Tomáš se snažil omlouvat a sliboval hory doly. „Byl jsem hloupý! Lucie pro mě nic neznamená! Chci být s tebou a s dětmi!“

Ale já už mu nevěřila. Každý jeho dotek mi byl cizí. Každé jeho slovo prázdné.

Začaly hádky. Tomáš chtěl všechno zamést pod koberec, ale já potřebovala odpovědi. „Chceš být otcem tomu dítěti? Budeš ho vídat? Budeš platit alimenty?“ ptala jsem se ho znovu a znovu.

Jednou večer přišel domů později než obvykle. „Byl jsem za Lucií,“ přiznal tiše.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se.

„Nevím…“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nikdy nebudeme jako dřív.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat sama sobě, že nejsem silná matka od rodiny, která všechno zvládne sama. Plakala jsem u ní v ordinaci a ona mi řekla: „Jano, dovolte si být slabá. Ale nezapomeňte – máte právo na štěstí.“

Doma to bylo čím dál horší. Děti cítily napětí a ptaly se: „Mami, proč je táta pořád smutný? Proč spíš v obýváku?“ Nechtěla jsem jim lhát, ale jak vysvětlit osmileté holčičce zradu dospělých?

Jednoho dne přišla Lucie k nám domů. Stála ve dveřích s bříškem pod kabátem a oči měla zarudlé od pláče.

„Jano… promiňte… já…“ začala.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

21/11/2025

„Tohle už dál nevydržím, Tomáši!“ křičela jsem v kuchyni, zatímco jsem třásla rukama a slzy mi stékaly po tvářích. Tomáš stál u dveří, neschopen slova, a jeho pohled se střetával s mým. Za dveřmi jsem slyšela šustění – jeho matka, paní Věra, zase poslouchala. Věděla jsem to. Vždycky to dělala.

„Ivano, prosím tě, uklidni se. Máma to nemyslí zle,“ zašeptal Tomáš a já v jeho hlase slyšela zoufalství.

„Nemyslí to zle? Každý den mi připomíná, že nejsem dost dobrá. Že neumím vařit svíčkovou jako ona, že neumím vyžehlit košile jako ona… Že nejsem dost pro tebe! Jak dlouho to mám ještě snášet?“ hlas se mi třásl a v očích jsem cítila žár.

Tomáš se na mě díval bezmocně. Věděla jsem, že mě miluje, ale zároveň byl uvězněný mezi dvěma ženami – mezi mnou a svou matkou. A já… já už nemohla dál.

Když jsme se s Tomášem poznali na vysoké škole v Brně, byla jsem šťastná. On byl ten klidný typ, co mě dokázal rozesmát i v nejhorších chvílích. Po dvou letech jsme se vzali a nastěhovali do jeho rodného domu v malé vesnici u Vyškova. Tehdy jsem si myslela, že začínáme nový život. Netušila jsem, že ten dům je vlastně pevnost jeho matky.

Paní Věra byla vdova už deset let a Tomáš byl její jediný syn. Od začátku mi dávala najevo, že do její rodiny nepatřím. „U nás se večeří v šest,“ řekla mi první večer ledovým tónem. „A polévka se nikdy nesolí u stolu.“ Každý den jsem cítila její pohledy, její tiché poznámky. Když jsem poprvé spálila bábovku, slyšela jsem ji šeptat sousedce: „No jo, dneska už holky neumí nic pořádně.“

Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila. Učila jsem se vařit podle jejích receptů, prala jsem záclony tak často, až mi ruce popraskaly od saponátu. Ale nikdy to nestačilo. Nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Jednoho večera, když Tomáš přišel domů pozdě z práce, seděla jsem v kuchyni s paní Věrou. Mlčely jsme. Najednou řekla: „Víš, Ivano, Tomáš potřebuje silnou ženu. Někoho, kdo ho podrží. Ne někoho, kdo brečí kvůli každé maličkosti.“ Ta slova mě bodla jako nůž.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná má pravdu? Možná opravdu nejsem dost silná? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem Tomáše podporovala – když přišel o práci, když mu zemřel dědeček… Byla jsem tam pro něj vždycky.

Jednoho dne jsem našla Tomáše sedět v autě před domem. Hlavu měl v dlaních.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše.

„Já už nevím, co mám dělat,“ zašeptal. „Mám tě rád, Ivano. Ale máma… Ona je sama. Nemůžu ji tu nechat.“

„A co já?“ zeptala jsem se zoufale. „Co my dva?“

Mlčel.

Začala jsem být nešťastná. Přestala jsem spát, přestala jsem jíst. Každý den byl boj – boj o kousek lásky, o kousek uznání. Jednou večer jsem zaslechla paní Věru mluvit s Tomášem: „Víš přece, že ona nikdy nebude jako já. Ty potřebuješ někoho lepšího.“

To byl zlomový okamžik.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

21/11/2025

„Tohle nemyslíš vážně, mami!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce třásl dopis s razítkem okresního soudu v Kolíně. V bytě bylo ticho, jen tikot hodin a můj zrychlený dech. Všechno se ve mně sevřelo. Ještě před týdnem jsme spolu seděly u kávy, povídaly si o počasí a o tom, jak se daří dětem. A teď? Teď mě vlastní matka žaluje o výživné.

„Ivano, já už nemůžu. Potřebuju pomoc,“ ozvalo se na druhém konci linky. Její hlas byl unavený, zlomený, ale v něm byla i tvrdost, kterou jsem u ní nikdy předtím neslyšela.

„A to jsi mi nemohla říct? Musela jsi hned běžet k soudu?“

„Ty bys mi stejně nepomohla. Vždycky máš dost svých starostí.“

Zavěsila. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, mezi dětskými kresbami na lednici a hrnkem s nápisem „Nejlepší máma na světě“. Ironie mě bodla do srdce. Já, která se snažila být tou nejlepší matkou pro své dvě děti, jsem teď byla žalovaná vlastní matkou.

Celý večer jsem chodila po bytě jako lev v kleci. Manžel Petr se mě snažil uklidnit: „Ivano, třeba je to jen nedorozumění. Zavoláme jí zítra znovu.“ Ale já věděla, že tohle není omyl. Máma byla vždycky hrdá žena. Když táta odešel za jinou, držela všechno pohromadě sama. Pracovala ve fabrice v Kolíně, dělala noční, aby nás uživila. Nikdy si nestěžovala. Ale poslední roky byla čím dál uzavřenější. Po smrti babičky se stáhla do sebe a já měla pocit, že už ke mně nemá cestu.

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové v kanceláři si šeptali, když jsem prošla kolem. V malém městě se všechno rychle rozkřikne. Vedoucí mi položila ruku na rameno: „Ivano, kdybys něco potřebovala…“ Jen jsem přikývla a zavřela se na záchodě, kde jsem tiše plakala.

Večer jsem seděla s Petrem u stolu a probírali jsme možnosti. „Máš vůbec na to jí platit?“ zeptal se tiše.

„Nevím. Máme hypotéku, děti… Ale je to moje máma.“

„Ale taky tě zradila,“ řekl Petr a já věděla, že má pravdu.

Další týdny byly peklo. Soudní obsílky, papírování, advokátka s ledovým pohledem: „Paní Novotná, vaše matka tvrdí, že jste jí nikdy nepomáhala.“ To nebyla pravda! Každé Vánoce jsem jí posílala peníze, kupovala jí léky, brala ji na výlety s dětmi. Ale nikdy to nestačilo.

Jednou večer přišla dcera Anička domů uplakaná: „Babička mi řekla, že jsi špatná dcera.“ To už bylo moc. Rozhodla jsem se za mámou zajít osobně.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

21/11/2025

„Paní Nováková, opravdu si myslíte, že jste vhodným vzorem pro děti v naší škole?“ řekla mi ředitelka s ledovým klidem, zatímco její pohled sklouzl na můj rukáv, pod kterým se rýsovala barevná křídla sovy. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen sevřela pěsti a snažila se udržet klid. Moje dcera Klárka stála vedle mě a pevně mě držela za ruku. Cítila jsem, jak se její drobná dlaň třese.

„Mami, proč na tebe tak koukají?“ šeptla mi do ucha, když jsme vyšly ze školy. Srdce mi pukalo. Jak jí mám vysvětlit, že v roce 2024 je v Ostravě pořád problém mít na ruce vytetovanou růži? Že lidé vidí jen obrázky na kůži, ne to, co mám uvnitř?

Když jsem byla mladší, tetování pro mě znamenalo svobodu. Každý obrázek byl vzpomínkou na něco důležitého – první lásku, smrt táty, narození syna Tomáška. Nikdy mě nenapadlo, že kvůli nim budu muset bojovat za právo být matkou jako každá jiná.

Můj manžel Petr mě vždycky podporoval. „Iveto, jsi krásná taková, jaká jsi,“ říkal mi večer v kuchyni, když jsme spolu vařili večeři. Ale i on začal být unavený z neustálých narážek sousedů. „Hele, ta potetovaná, co má děti na základce,“ šeptali si za našimi zády. Jednou jsem zaslechla starší paní z vedlejšího vchodu: „To je ta, co určitě bere drogy.“

Nejhorší bylo, když přišel dopis ze školy: „Vzhledem k opakovaným stížnostem rodičů Vás žádáme, abyste při vyzvedávání dětí nosila oblečení zakrývající tetování.“ Seděla jsem u kuchyňského stolu a brečela. Petr mě objal: „Tohle je šílený. Musíme s tím něco udělat.“

Jenže co? Když jsem šla na pohovor do knihovny – vždycky jsem snila o tom být knihovnicí – paní personalistka se na mě ani nepodívala do očí. „Máte zajímavý životopis… ale víte, naše knihovna je tradiční instituce.“ Věděla jsem přesně, co tím myslí.

Jednoho dne přišel Tomášek domů uplakaný. „Mami, kluci ve třídě říkali, že jsi feťačka.“ To už jsem nevydržela. „Pojďte sem všichni,“ zavolala jsem děti do obýváku. „Moje tetování nejsou nic špatného. Každé z nich má svůj příběh. Tohle je pro dědu, kterého jste nikdy nepoznali…“ Vyprávěla jsem jim o svém životě a oni poslouchali se zatajeným dechem.

Ale svět venku byl jiný. Večer jsme s Petrem seděli na balkoně a já se ptala: „Mám to vzdát? Mám si nechat odstranit tetování?“ On jen zavrtěl hlavou: „To nejsi ty.“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

21/11/2025

„Tohle nikdy nebude fungovat, Anno! Copak nevidíš, co si o vás všichni myslí?“ slyšela jsem mámu křičet už ode dveří, když jsem se vrátila domů s Davidem. Jeho ruka v mé byla najednou těžká jako olovo. Věděla jsem, že nás sousedé pozorují zpoza záclon, že každé naše slovo, každý pohled, je pro ně dalším důkazem, že sem David nepatří.

David byl jiný. Ne proto, že by byl cizinec nebo měl jinou barvu pleti – byl to obyčejný kluk z vedlejší vesnice, ale jeho rodina měla špatnou pověst. Jeho otec kdysi seděl za krádeže a matka byla známá tím, že se nebála říct svůj názor nahlas. V naší ulici, kde se každý zná a kde se šeptanda šíří rychleji než chřipka v zimě, to stačilo k tomu, aby byl David navždy „ten špatný“.

Když jsme si s Davidem začali stavět malý domek na konci ulice, myslela jsem si naivně, že když lidé uvidí naši snahu a lásku, změní názor. Ale mýlila jsem se. Každý den jsme nacházeli rozbité lahve na našem pozemku, někdo nám několikrát poškodil plot. Jednou nám dokonce někdo napsal na zeď: „Vraťte se tam, odkud jste přišli.“

Jednoho večera jsme seděli s Davidem na zahradě a dívali se na rozestavěný dům. „Myslíš, že to má cenu?“ zeptal se tiše. „Možná bychom měli odejít někam, kde nás neznají.“

„Ne,“ odpověděla jsem tvrdohlavě. „Tohle je můj domov. A bude i tvůj.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Máma mi každý den připomínala, že dělám ostudu celé rodině. Táta mlčel, ale jeho pohled říkal všechno. Bratr Petr se mi přestal ozývat úplně. A sousedé? Ti mě přestali zdravit.

Jednoho dne jsem našla mámu v kuchyni s dopisem v ruce. „Tohle bys měla vidět,“ řekla a podala mi ho. Byla to anonymní zpráva: „Jestli si ho vezmeš, nikdy už nebudeš patřit mezi nás.“

Slzy mi stékaly po tváři. „Proč jim tak vadíme?“ ptala jsem se mámy.

„Protože mají strach z toho, co neznají,“ odpověděla tiše.

Začala jsem pochybovat. Každý den byl boj – nejen s okolím, ale i sama se sebou. Stála jsem mezi dvěma světy: mezi rodinou a láskou, mezi minulostí a budoucností.

Jednoho večera přišel David domů později než obvykle. Měl roztrženou košili a na tváři škrábanec.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem.

„Petr mě zastavil u hospody,“ řekl tiše. „Řekl mi, že tě nikdy nenechá být se mnou.“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

21/11/2025

„Zuzano, otevři! Vždyť je Štědrý den!“ ozývalo se za dveřmi, zatímco já stála v kuchyni s rukama od těsta a srdcem bušícím až v krku. Bylo půl páté odpoledne, kapr se smažil na pánvi a já si konečně myslela, že letos prožiju klidné Vánoce jen s maminkou. Ale ten hlas – hlas Lucie, mé sestřenice, která nikdy nepochopila význam slova soukromí – mě vrátil zpátky do reality.

„Zuzko, slyšíš mě? Máme s sebou i babičku! A děti už mají hlad!“ Lucie bušila do dveří tak, že se třásly skleněné tabulky. Věděla jsem, že pokud otevřu, vtrhne dovnitř celá její rodina: manžel Petr, dvě rozjívené děti a babička, která nikdy nezapomene poznamenat, jak je u nás chladno a že cukroví je moc suché.

Stála jsem tam a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem byla „ta hodná Zuzka“. Ta, která nikdy neřekla ne. Ta, která vždycky ustoupila, protože „jsme přece rodina“. Ale letos už toho bylo dost. Maminka se na mě dívala s obavami v očích. „Zuzanko, co budeme dělat?“ šeptla. V tu chvíli jsem věděla, že pokud to neudělám teď, nikdy se nic nezmění.

Zhluboka jsem se nadechla a šla ke dveřím. Otevřela jsem je jen na škvírku. Lucie stála na chodbě s širokým úsměvem a za ní její rodina s taškami plnými dárků a jídla. „No konečně! Už jsme mysleli, že nejsi doma,“ zasmála se a chtěla vejít.

„Lucie,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Letos jsme chtěly být s maminkou samy. Měla jsi zavolat.“

Lucie ztuhla. „Ale vždyť jsme to tak dělali každý rok! To přece není problém, ne? Máme pro vás dárky a babička se těšila na bramborový salát.“

Začala jsem cítit tlak v hrudi, ale nepovolila jsem. „Letos to problém je. Potřebujeme klid. Prosím tě, příště dej vědět dopředu.“

Petr se zamračil. „To snad nemyslíš vážně, Zuzano! Jsme rodina!“

Babička si povzdechla a děti začaly fňukat. Lucie se na mě dívala jako na cizího člověka. „Takže nás necháš stát na chodbě? Na Štědrý den?“

Cítila jsem slzy v očích, ale zůstala jsem stát ve dveřích. „Ano. Dnes ano.“

Dveře jsem zavřela dřív, než mi odvaha vyprchala. Opřela jsem se o ně a rozplakala se. Maminka mě objala a šeptala: „Jsem na tebe pyšná.“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

20/11/2025

„Tohle už dál nejde, paní Marie. Omlouvám se, ale nemůžu být pořád vaše holka na všechno.“ Slova mi z úst vypadla dřív, než jsem je stihla promyslet. Stála jsem ve dveřích jejího bytu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Paní Marie na mě upřela své vodnaté oči, v nichž se mísila překvapenost s nepochopením. „Ale Jitko, vždyť já nikoho jiného nemám…“ zašeptala a já cítila, jak se mi srdce svírá vinou.

Bylo pondělí ráno a já už zase nestíhala. Děti měly být dávno ve škole, manžel Petr se zlobil, že nemá vyžehlenou košili, a já místo toho běžela do třetího patra paneláku s taškou plnou nákupu pro paní Marii. Už několik let jsem jí pomáhala – nejdřív to byly drobnosti: donést léky z lékárny, vyzvednout balík na poště. Pak přišly větší věci: doprovod k lékaři, úklid bytu, dokonce i vyřizování složitých telefonátů s úřady. Její dcera Jana žije v Praze a přijede maximálně dvakrát do roka. „Jitko, vy jste jako moje vlastní,“ říkávala mi paní Marie a já se vždycky usmála. Ale poslední dobou jsem se už neusmívala – spíš jsem se bála dalšího zazvonění u dveří.

„Mami, proč jsi zase u tý paní?“ ptala se mě dcera Klárka, když jsem přišla domů pozdě večer. „Měla jsi slíbit, že půjdeme na zmrzlinu.“ Syn Tomáš seděl u stolu a trucoval nad domácím úkolem. Petr jen protočil oči: „Jitko, ty si nikdy neumíš říct dost. Všichni tě jen využívají.“

Ale copak to jde? Nechat starou paní samotnou? Když jsem byla malá, maminka mi vždycky říkala: „Pomáhej druhým, nikdy nevíš, kdy pomoc budeš potřebovat ty.“ Jenže teď už jsem byla unavená. Každý den jsem žila v napětí – co když paní Marie upadne? Co když bude potřebovat něco akutního? Co když…

Jednoho večera mi volala Jana, dcera paní Marie. „Dobrý den, Jitko. Maminka říkala, že jste jí dneska nepřinesla nákup. Můžete to prosím zítra napravit? Já mám v práci šílený frmol.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem se stala samozřejmostí. Nikdo se mě neptal, jestli můžu nebo chci. Prostě se počítalo s tím, že Jitka zařídí.

Začala jsem být podrážděná i doma. Křičela jsem na děti kvůli maličkostem. S Petrem jsme se hádali častěji než dřív. „Jitko, ty už nejsi sama sebou,“ řekl mi jednou večer tiše. „Ztrácíš se nám před očima.“

A tak jsem jednoho rána stála před paní Marií a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě dusilo celé měsíce: „Nemůžu už být vaše holka na všechno.“

Následující ticho bylo horší než jakýkoliv křik. Paní Marie se dívala do země a já měla chuť vzít svá slova zpět. Ale neudělala jsem to.

„A kdo mi teď pomůže?“ zeptala se tiše.

„Zkuste zavolat Janě,“ navrhla jsem opatrně.

„Ona má práci…“

„Já taky,“ odpověděla jsem poprvé upřímně.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

20/11/2025

„Magdo, už zase brečí? Nemůžeš ho na chvíli utišit?“ Tomášův hlas mě bodl do zad jako nůž. Stála jsem v kuchyni u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Malý Matýsek plakal už třetí hodinu v kuse a já byla na pokraji sil. Byla sobota, rodinná oslava u Tomášových rodičů v Brně, a já měla pocit, že jsem tu jediná, kdo si všímá, že máme doma novorozence.

„Tomáši, prosím tě, můžeš ho na chvíli pochovat? Potřebuju si aspoň dojít na záchod,“ zašeptala jsem zoufale. On jen protočil oči a dál se věnoval rozhovoru s bratrem o fotbale. Všichni kolem se smáli, jedli chlebíčky a popíjeli víno. Já měla na sobě ještě pyžamové kalhoty pod šaty, protože jsem ráno nestihla ani převléct.

Matýsek se rozplakal ještě hlasitěji. Vzala jsem ho do náruče a snažila se ho utišit. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. V noci jsem spala sotva dvě hodiny, Tomáš celou dobu chrápal vedle mě a ráno jen zamumlal: „Vstáváš stejně kvůli kojení, tak co bych ti pomáhal.“

Moje máma mi vždycky říkala: „Magdičko, manželství je o kompromisu.“ Ale co když kompromis znamená, že jeden dělá všechno a druhý nic? Vždycky jsem si myslela, že Tomáš bude skvělý táta. Když jsem byla těhotná, hladil mi břicho a plánoval, jak budeme jezdit na výlety. Jenže realita byla jiná.

„Maminko, pojď si sednout,“ ozvala se teta Jana. „Vypadáš bledě.“ Jenže já nemohla. Matýsek potřeboval přebalit, pak nakojit. Tomáš seděl u stolu a smál se s ostatními.

„Tomáši, opravdu už nemůžu. Prosím tě, vezmi si ho aspoň na deset minut,“ řekla jsem naposledy. Tentokrát už nahlas. Všichni ztichli a otočili se na nás.

„No tak dobře,“ řekl otráveně a vzal si Matýska do náruče tak neobratně, že malý začal ječet ještě víc. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Slyšela jsem jen tlumené hlasy: „Magda! Magdo! Co je s tebou?“

Probrala jsem se na gauči, kolem mě stála celá rodina. Máma mi držela ruku, tchyně přikládala studený obklad na čelo.

„To je od vyčerpání,“ řekla máma tiše. „Magda je pořád sama na všechno.“

Tchyně se zamračila: „Ale Tomáš přece pomáhá…“

Zvedla jsem hlavu a podívala se Tomášovi do očí. „Pomáháš? Kdy naposledy jsi v noci vstal k Matýskovi? Kdy jsi ho přebalil? Kdy jsi mi dal možnost se vyspat?“

Tomáš zrudl a začal něco blekotat o tom, že má práci a je unavený. Ale já už neměla sílu poslouchat výmluvy.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

20/11/2025

„Marie, prosím tě, můžeš mi podat ten čaj? Je mi zase nějak špatně od žaludku…“ ozvalo se z obýváku, kde na gauči ležela Jana, moje švagrová. Bylo to už potřetí ten den, co mě volala, a já cítila, jak se ve mně mísí lítost s podrážděním. Od té doby, co nám oznámila, že je těhotná, se všechno změnilo. Můj bratr Petr byl v práci od nevidím do nevidím, a tak většina péče o Janu padla na mě.

Vždycky jsme byli soudržná rodina. Když Petr přišel před půl rokem o práci a Jana tvrdila, že čekají dítě, nabídla jsem jim, aby se nastěhovali k nám do bytu v Holešovicích. Bylo to těžké rozhodnutí – s manželem Tomášem jsme měli dvě malé děti a byt nebyl nafukovací. Ale rodina je rodina.

Jenže čas plynul a něco mi začalo nesedět. Jana si stěžovala na nevolnosti, ale nikdy jsem ji neviděla jít k lékaři. Když jsem se jí zeptala na termín kontroly, vždycky jen mávla rukou: „To víš, Marie, teď je to všechno online kvůli covidu.“ Věřila jsem jí. Chtěla jsem věřit.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku mezi Petrem a Janou. „Proč jsi ještě nebyla u doktora? Všichni se ptají na ultrazvuk!“ Petr zněl zoufale. Jana mu odpověděla podrážděně: „Nech toho! Víš, jak se bojím nemocnic! A stejně…“ Pak už jen ticho. Ten večer jsem poprvé pocítila stín pochybnosti.

Začala jsem si všímat detailů. Jana nikdy nepřibrala ani kilo. Její „těhotenské“ bříško bylo jednou větší, jindy menší – podle toho, jaké měla oblečení. Když jsem jí nabídla vitamíny pro těhotné, odmítla je s tím, že jí po nich bývá špatně. A když jsem jí navrhla, že ji doprovodím na kontrolu k doktorce Novotné na polikliniku v Karlíně, rozčílila se: „Marie, proč mi nevěříš? To si myslíš, že bych si něco takového vymyslela?“

Začala jsem být podezřívavá. Jednoho dne jsem našla v koši krabičku od těhotenského testu – negativního. Srdce mi bušilo až v krku. Co když…? Ale pořád jsem doufala, že se pletu.

Situace doma byla čím dál napjatější. Tomáš už začínal být nervózní z toho, že máme doma dva dospělé navíc a všechno platíme sami. „Marie, tohle nemůže trvat věčně,“ říkal mi večer v ložnici šeptem. „Petr si práci hledá už půl roku a Jana… no, promiň, ale začínám mít pocit, že si z nás dělá legraci.“

Jednoho dne přišla rána. Volali mi ze školky, že naše dcera má horečku a musím si ji vyzvednout. Poprosila jsem Janu, jestli by pro jednou mohla uvařit oběd pro všechny. Když jsem se vrátila domů, našla jsem ji s notebookem na gauči – hrála hry. V kuchyni nebylo nic připraveného. „Promiň, byla jsem unavená,“ řekla bez zájmu.

Toho večera jsem už nevydržela mlčet. „Jano, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Mám pocit… že nám něco tajíš.“ Jana zbledla. „Co tím myslíš?“ „Myslím tím tvoje těhotenství. Nikdy jsi nebyla u doktora, nemáš žádné papíry… a našla jsem negativní test.“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

20/11/2025

„To přece nemůžeš myslet vážně, Lucie!“ vyhrkla jsem, když jsem ji přistihla v koupelně, jak si pod tričko strká složený ručník. Její oči se na mě upřely s takovou panikou, že jsem na chvíli ztratila řeč. V tu chvíli mi došlo, že všechno, čemu jsme poslední měsíce věřili, byla jen pečlivě vystavěná lež.

Ještě před půl rokem bych dala ruku do ohně za to, že naše rodina je nerozlučná. Každou neděli jsme se scházeli u mamky v paneláku na Jižním Městě – já, můj manžel Petr, jeho sestra Lucie a její muž Martin. Smáli jsme se, hádali o politice a plánovali společné dovolené na chalupě v Orlických horách. Když Lucie oznámila, že je těhotná, všichni jsme měli slzy v očích. Byla to radostná zpráva po letech marného snažení.

Jenže pak se začaly dít podivné věci. Lucie odmítala ukazovat ultrazvukové snímky, nikdy nechtěla mluvit o jménech pro dítě a na otázky ohledně lékaře odpovídala vyhýbavě. Petr mi říkal, ať to nechám být, že je Lucie prostě citlivá a nechce o tom mluvit. Ale já jsem cítila, že něco nesedí.

Jednoho večera jsem šla k Lucii domů vrátit jí knížku. Martin nebyl doma a Lucie mi otevřela v županu. Chtěla jsem si odskočit na záchod a cestou jsem zahlédla v koupelně na pračce složený ručník. Když jsem se vrátila do předsíně, Lucie tam stála s tím ručníkem pod tričkem a zkoušela si před zrcadlem „těhotenské“ bříško. V tu chvíli mi to všechno secvaklo.

„Proč to děláš?“ zašeptala jsem. Lucie se rozplakala a sesunula se na zem. „Já už nevím, jak z toho ven,“ vzlykala. „Martin si tak moc přeje dítě… Když jsem zjistila, že to nejde, bála jsem se mu to říct. A pak už jsem nedokázala přestat lhát.“

Seděla jsem vedle ní na studené dlažbě a nevěděla, co mám dělat. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila vztek – na ni i na sebe. Proč jsem si nevšimla dřív? Proč jsme všichni zavírali oči před očividnými signály?

Doma jsem nemohla spát. Petr si všiml mého neklidu. „Co se děje?“ zeptal se tiše. „Nic,“ zalhala jsem poprvé v životě svému muži. Nechtěla jsem být ta, kdo rozbije rodinu.

Další týdny byly jako zlý sen. Lucie mě prosila, abych nic neříkala. „Dám to nějak do pořádku,“ slibovala mi zoufale po telefonu. Jenže napětí mezi ní a Martinem rostlo. Martin začal být podezřívavý – proč Lucie nikdy nechodí k lékaři s ním? Proč nemá žádné těhotenské průkazky? Jednou večer u večeře bouchl pěstí do stolu: „Lucie, já už toho mám dost! Chci vidět důkaz!“

Lucie se rozbrečela a utekla do ložnice. Já seděla naproti Petrovi a cítila, jak se mi svírá žaludek. „Víš o něčem?“ zeptal se mě Petr tiše po cestě domů. Mlčela jsem. Věděla jsem, že pokud promluvím, už nebude cesty zpět.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

20/11/2025

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Tvoje matka mě právě nazvala rozmazlenou pražskou fiflenou!“ vyhrkla jsem, zatímco jsem v předsíni horečně hledala svoje boty. Moje ruce se třásly a v hlavě mi hučelo. Martin stál mezi dveřmi obýváku a kuchyně, neschopný slova. Jeho otec, pan Dvořák, se tvářil, jako by se nic nestalo, a jeho matka – paní Dvořáková – si teatrálně utírala ruce do utěrky a prskala něco o tom, že „některé holky z města prostě nikdy nepochopí, co je to pořádná rodina“.

Bylo to poprvé, co jsem se s Martinem vydala na víkend k jeho rodičům do malé vesnice u Litomyšle. Těšila jsem se – chtěla jsem poznat jeho rodinu, ochutnat domácí koláče a zažít tu pověstnou pohodu českého venkova. Místo toho jsem dostala lekci, na kterou nikdy nezapomenu.

Všechno začalo nenápadně. Po obědě jsme seděli v obýváku, popíjeli kávu a paní Dvořáková vytáhla staré fotoalbum. „Podívej se, jak byl Martin roztomilý,“ ukazovala mi fotky malého kluka v modrých lacláčích. Usmívala jsem se a snažila se zapojit do konverzace. Pak ale přišla otázka: „A co tvoje rodina, Lucie? Vy jste z Prahy, že?“

Přikývla jsem. „Ano, oba rodiče jsou z Prahy. Táta je architekt a mamka učí na základce.“

Paní Dvořáková povytáhla obočí. „No jo, Pražáci. Všechno mají na zlatém podnose.“

Zasmála jsem se, chtěla jsem to odlehčit: „To bych úplně neřekla…“

Ale ona pokračovala: „No, hlavně že víš, jak se vaří svíčková. Martin říkal, že jsi ji nikdy nedělala.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Učila jsem se ji podle receptu vaší maminky…“

„To je vidět,“ přerušila mě s úšklebkem. „Dnešní holky už neumí pořádně ani uvařit.“

Martin mlčel. Jeho sestra Jana si vyměnila pohled s otcem a já měla pocit, že se propadám do země. Snažila jsem se změnit téma: „Jani, jak ti jde práce v knihovně?“

Jana pokrčila rameny: „Normálně. Ale aspoň nemusím sedět celý den v kanceláři jako někdo.“

V tu chvíli jsem pochopila, že tady nejsem vítaná. Ale pořád jsem doufala, že se to nějak zlepší.

Večer jsme seděli u stolu a pan Dvořák naléval domácí slivovici. „Tak na zdraví! Ať nám Martin přivede domů pořádnou nevěstu!“ zvolal a všichni se zasmáli – kromě mě a Martina.

Když jsem šla do kuchyně pro vodu, slyšela jsem za dveřmi šepot:

„Ona není pro něj dost dobrá,“ říkala paní Dvořáková tichým hlasem.

„Ale mami…“ ozval se Martin.

„Nechci slyšet žádné ale! Chci pro tebe ženu, která bude držet rodinu pohromadě. Ne nějakou slečinku z města!“

V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Vrátila jsem se do pokoje a snažila se tvářit klidně. Ale když mi paní Dvořáková podala talíř s koláčem a řekla: „Snad ti to nebude moc sladké, když jsi zvyklá na ty vaše pražské dortíčky,“ prasklo to ve mně.

„Dost! Já už toho mám dost!“ vykřikla jsem. „Nikdy jsem vám nic neudělala! Snažím se být milá, ale vy mě jen ponižujete!“

Nastalo ticho. Martin vstal a popadl mě za ruku. „Sbal si věci, jedeme domů. Já už sem nikdy nechci zpátky.“

Cestou autem jsme mlčeli. Slzy mi stékaly po tváři a Martin pevně svíral volant.

„Promiň,“ zašeptal po chvíli. „Nevěděl jsem, že jsou takoví.“

„A co teď?“ zeptala jsem se tiše.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

20/11/2025

„Proč mi to děláš, Terezo? Proč mi nikdy neřekneš pravdu?“ křičel jsem v kuchyni, zatímco se z hrnce linula pára a v okně se odrážela moje vlastní rozčilená tvář. Tereza stála u dřezu, zády ke mně, a její ramena se třásla. Nevěděl jsem, jestli pláče, nebo se snaží ovládnout vztek. Bylo to už potřetí tento týden, co jsme se hádali kvůli něčemu, co jsem nedokázal pojmenovat.

Když jsme se před dvěma lety potkali na festivalu v Českém Krumlově, byla jako slunce mezi mraky. Smála se na všechny strany, měla v sobě lehkost a šarm, který přitahoval lidi jako magnet. Já, obyčejný kluk z Písku, jsem si připadal vedle ní jako šedá myš. Přesto mě pozvala na víno a já byl ztracen. Věřil jsem každému jejímu slovu, každému úsměvu.

Jenže časem jsem začal cítit, že něco nesedí. Tereza byla vždy perfektní – dokonalý make-up, upravené vlasy, úsměv na povel. Nikdy si nestěžovala, nikdy neukázala slabost. Když jsem jí jednou řekl, že nemusí být pořád silná, jen se zasmála: „To je život, Honzo. Nikdo nechce vidět slabost.“

Začal jsem být podezřívavý. Když mi jednou přišla zpráva od její kamarádky Lucie: „Tereza ti lže,“ srdce mi spadlo do kalhot. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Začal jsem ji sledovat – ne doslova, ale všímal jsem si detailů. Proč nikdy nepozvala své rodiče k nám? Proč nikdy nemluvila o své minulosti? Proč měla tolik tajemství?

Jednoho večera jsem ji přistihl, jak telefonuje na balkoně. Slyšel jsem jen útržky: „Neboj se, on nic neví… Ještě chvíli to vydržím…“ Když jsem se jí zeptal, s kým mluvila, řekla jen: „S mámou.“ Ale já věděl, že lže.

Začal jsem být posedlý hledáním pravdy. Prohrabával jsem její věci, četl její zprávy – stydím se za to dodnes. Jednou jsem našel starou fotku – Tereza s mužem a malým dítětem. Nikdy mi neřekla, že byla vdaná. Nikdy mi neřekla, že má syna.

Když jsem ji konfrontoval, rozplakala se: „Bála jsem se, že mě opustíš. Všichni mě vždycky opustí.“

Byl jsem v šoku. Najednou mi došlo, že celý náš vztah byl postavený na lži – nebo spíš na jejím strachu ukázat pravou tvář. Chtěla být dokonalá pro mě i pro svět kolem sebe. A já? Já jsem si zamiloval obraz, ne člověka.

Začali jsme chodit na terapii. Bylo to těžké – pro oba. Moje rodina mě varovala: „Honzo, takové ženy nikdy nezměníš.“ Táta mi jednou řekl u piva: „Synku, ženská co lže jednou, bude lhát pořád.“ Máma jen mlčky plakala.

Ale já nechtěl odejít. Chtěl jsem pochopit. Chtěl jsem vědět, proč je pro nás tak těžké být upřímní – nejen k ostatním, ale hlavně sami k sobě.

Jednoho dne mi Tereza řekla: „Víš, proč nosím masku? Protože když ji sundám, nikdo mě nechce vidět.“

Zamrazilo mě. Kolik z nás žije v přetvářce jen proto, aby nás někdo měl rád? Kolik z nás se bojí ukázat pravé já?

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

Zrcadlo duše

21/11/2025

21/11/2025

21/11/2025

21/11/2025

21/11/2025

21/11/2025

20/11/2025

20/11/2025

20/11/2025

20/11/2025

20/11/2025

20/11/2025

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Odkazy

Sdílet

Kategorie