Zrcadlo duše

Zrcadlo duše Každý příběh je odrazem duše. Autentické životní zážitky, které inspirují.

„Kláro, kdo to byl?“ ozvalo se za mnou, když jsem s třesoucíma rukama zavírala dveře od bytu. Moje maminka stála v kuchy...
19/09/2025

„Kláro, kdo to byl?“ ozvalo se za mnou, když jsem s třesoucíma rukama zavírala dveře od bytu. Moje maminka stála v kuchyni, v ruce utěrku, a v očích měla ten známý pohled – směs obav a nevyřčených otázek. Dvojčata, Adam a Matěj, spala v ložnici, jejich tiché oddychování bylo jediným klidem v mém rozbouřeném světě.

„Nikdo,“ zalhala jsem. Ale v hlavě mi stále zněl hlas toho muže na chodbě: „Kláro, musíme si promluvit. Jde o tvoji rodinu.“ Jeho tvář mi byla povědomá, ale zároveň cizí. Něco ve mně se sevřelo – ten pocit, když víte, že minulost vás právě dohnala.

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a zabořila hlavu do dlaní. Maminka si ke mně přisedla a položila mi ruku na rameno. „Klárko, co se děje? Jsi poslední týdny jako tělo bez duše.“

„Mami, já… já nevím,“ vydechla jsem. „Od porodu mám pocit, že se něco děje. Někdo mě sleduje, někdo mi píše anonymní dopisy… A dneska ten muž…“

Maminka ztuhla. „Jaký muž?“

„Nevím. Říkal, že jde o naši rodinu.“

V tu chvíli jsem si všimla, jak maminka zbledla. V očích se jí mihlo něco, co jsem u ní nikdy neviděla – strach.

Další dny jsem byla jako na trní. Dvojčata plakala víc než obvykle, já byla podrážděná a unavená. V práci v knihovně jsem dělala chyby, kolegyně Jana se mě několikrát ptala, jestli jsem v pořádku. „Kláro, jestli potřebuješ pomoct…“ začala jednou opatrně.

„Děkuju, Jani, zvládnu to,“ usmála jsem se nuceně.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Tohle není možné…“ šeptla jsem sama pro sebe, když jsem otevřela dveře a uviděla dvě promočené děti, jak se ke mně tisk...
19/09/2025

„Tohle není možné…“ šeptla jsem sama pro sebe, když jsem otevřela dveře a uviděla dvě promočené děti, jak se ke mně tisknou v nočním dešti. Chlapec měl sotva šest let, holčička možná čtyři. Drželi se za ruce a v očích měli strach i naději zároveň. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. „Kde máte maminku?“ zeptala jsem se tiše, ale odpovědí mi bylo jen tiché vzlykání.

Všechno se to stalo tak rychle. Ještě před hodinou jsem seděla s manželem Petrem u stolu, hádali jsme se kvůli penězům a jeho matce, která nám neustále zasahovala do života. A teď tu stojím s cizími dětmi na prahu. Petr vyšel za mnou a když je uviděl, zamračil se. „Co to má znamenat? Kdo to je?“

„Nevím… někdo je tu nechal…“ odpověděla jsem nejistě. Petr si povzdechl a už chtěl zavolat policii, ale já ho zastavila. „Počkej! Jsou promrzlí, musíme je nejdřív zahřát.“

Děti jsme zabalili do dek a dali jim kakao. Holčička se jmenovala Anička, chlapec Tomášek. O rodičích nechtěli mluvit. Jen šeptali, že maminka musela odejít a že už dlouho neměli co jíst.

Druhý den ráno už o dětech věděla celá vesnice. Sousedka paní Novotná mě hned u snídaně zastavila: „To je dneska doba! Cizí děti si domů bereš? A co když jsou to cikáni nebo feťáci?“ Její slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem si myslela, že jsme tu jedna velká rodina, ale najednou jsem cítila jen chlad.

Petr byl naštvaný. „Nemůžeme si je tu nechat! Máme dost svých starostí. Co když nás někdo obviní? Co když se něco stane?“ Ale já jsem nemohla děti jen tak vyhodit. Sama jsem vyrůstala v dětském domově a věděla jsem, jaké to je být opuštěný.

Začaly týdny plné napětí. Děti zůstaly u nás, protože policie jejich rodiče nenašla. Sousedé se nám začali vyhýbat, děti ve škole si našeho syna Honzíka dobíraly: „Vaše máma je blázen! Bere si domů cizí haranty!“ Honzík přišel domů uplakaný a křičel na mě: „Proč jsi je sem vzala? Teď se mi všichni smějou!“

Moje matka mi volala každý den: „Martino, prober se! Máš vlastní rodinu! Ty děti nejsou tvoje starost.“ Ale já jsem cítila, že je nemůžu opustit.

Jednoho večera přišla Anička za mnou do kuchyně. „Teto Martino, myslíte, že nás maminka najde?“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé jsem si uvědomila, že už jim nejsem cizí. „Udělám všechno pro to, abyste byli v bezpečí,“ slíbila jsem jí.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Jano, to staré kolo po Tomášovi už stejně nepotřebujete, viď? Dej ho prosím Honzíkovi, on teď začal jezdit.“Stojím v ku...
18/09/2025

„Jano, to staré kolo po Tomášovi už stejně nepotřebujete, viď? Dej ho prosím Honzíkovi, on teď začal jezdit.“

Stojím v kuchyni, v ruce utěrku, a dívám se na svou švagrovou Martinu. Její hlas je milý, ale v očích má ten známý pohled – očekávání, že přikývnu. Za oknem prší a moje tříletá dcera Anička si v obýváku staví věž z kostek. V hlavě mi běží tisíc myšlenek. To kolo je sice malé, ale Tomáš na něm jezdil celé léto a já doufala, že ho jednou předáme Aničce. Jenže Martina už to bere jako hotovou věc.

„Víš, Martino… já jsem vlastně myslela, že si ho necháme pro Aničku,“ zkusím opatrně.

Martina se zarazí. „Ale Jani, vždyť Anička je ještě malá! Honzík už na něj čeká. A vy přece nemáte tolik místa…“

Cítím, jak mi tuhne žaludek. Tohle není poprvé. Loni chtěla moje maminka starý mixér po babičce – prý pro sestřenici Lenku na kolej. Před měsícem si tchyně odnesla naše deky „na chalupu“, aniž by se zeptala. Vždycky jsem kývla. Nechtěla jsem dělat dusno. Ale teď už toho mám dost.

Po Martinině odchodu sedím u stolu a dívám se do prázdna. Manžel Petr přijde z práce a hned pozná, že něco není v pořádku.

„Co se stalo?“ ptá se.

„Zase chtějí něco z našeho bytu. Tentokrát kolo po Tomášovi.“

Petr pokrčí rameny. „Tak jim ho dej, stejně na něm nikdo nejezdí.“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Tohle nemůže být pravda,“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem seděla na okraji postele s Pavlovým mobilem v ruce. Pr...
18/09/2025

„Tohle nemůže být pravda,“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem seděla na okraji postele s Pavlovým mobilem v ruce. Prsty se mi třásly, srdce mi bušilo až v krku. Na displeji svítila konverzace s nějakou Lucií. Četla jsem věty, které mě bodaly jako nůž: „Kvůli tobě bych opustil všechno, i Nadiu. S tebou cítím, že znovu žiju.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem si o našem manželství myslela, bylo najednou pryč. V hlavě mi vířily vzpomínky na poslední měsíce: Pavlova neustálá únava, pozdní návraty z práce, jeho podrážděnost a neochota mluvit o čemkoli osobním. Kolikrát jsem se ho ptala: „Pavle, děje se něco? Jsi v pořádku?“ A on vždycky jen mávl rukou: „Jsem jen unavený, Nadi. Neřeš to.“

Teď už jsem věděla, co za tou únavou bylo. Zrada. Láska k jiné ženě.

Slyšela jsem, jak dole v kuchyni cinkají talíře. Naše dcera Anička si chystala svačinu do školy. Musela jsem se rychle vzpamatovat, setřít slzy a jít dolů, jako by se nic nestalo. Ale uvnitř mě to trhalo na kusy.

„Mami, kde mám jogurt?“ volala Anička.

„V lednici, zlato,“ odpověděla jsem a snažila se znít normálně.

Pavel přišel domů až pozdě večer. Seděla jsem v obýváku a čekala na něj. Když otevřel dveře, podíval se na mě a hned poznal, že něco není v pořádku.

„Co se děje?“ zeptal se opatrně.

Podala jsem mu jeho mobil. „Chceš mi něco říct?“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? A podívej se na ten nepořádek v předsíni! Jak to chceš zvládat, když ani neumíš udržet...
18/09/2025

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? A podívej se na ten nepořádek v předsíni! Jak to chceš zvládat, když ani neumíš udržet pořádek?“ hlas paní Novotné mě zasáhne hned ve chvíli, kdy za sebou zavírám dveře. Je pátek odpoledne, venku prší a já se těším jen na to, až si sednu s Aničkou k pohádce. Místo toho mě čeká další kolo výčitek. Petr stojí opodál a mlčí. Vím, že by se mě mohl zastat, ale místo toho jen zvedne obočí a odvrátí pohled.

Všechno to začalo před dvěma lety, když Petr přišel o práci a my jsme se rozhodli, že jeho maminka se k nám nastěhuje. Prý abychom ušetřili a ona nám mohla pomoci s Aničkou. Ze začátku jsem si říkala, že to zvládneme. Ale brzy jsem pochopila, že pod jednou střechou s paní Novotnou není místo pro dvě ženy. Každý můj krok sleduje, každý můj neúspěch komentuje. „Za nás by dítě nikdy nechodilo spát tak pozdě,“ říká mi často, když Anička ještě v devět večer kouká na pohádku. „A ty hračky! Kdybys byla pořádná máma, měla bys tu uklizeno.“

Někdy mám pocit, že se dusím. Vlastní domov mi připadá cizí. Když se snažím s Petrem o tom mluvit, jen pokrčí rameny: „Víš, jaká je máma. Myslí to dobře.“ Ale já už nevím, jak dlouho to vydržím. Každý den je boj – boj o vlastní prostor, o respekt, o kousek klidu.

Jednou večer sedím v kuchyni a dívám se do prázdna. Anička už spí a Petr s mámou sledují televizi v obýváku. Slyším jejich smích a cítím se ještě víc sama. Najednou přijde paní Novotná do kuchyně. „Měla bys víc vařit domácí jídla. Ty tvoje polotovary nejsou pro dítě zdravé.“ Snažím se jí vysvětlit, že chodím do práce a nemám čas stát každý den u plotny. „To je jen výmluva,“ mávne rukou.

Začínám pochybovat sama o sobě. Jsem špatná matka? Špatná manželka? Proč mi nikdo nerozumí? Jediný únik nacházím v krátkých chvílích s Aničkou, když si spolu kreslíme nebo čteme pohádky. Ale i tehdy mám pocit, že nás někdo sleduje a hodnotí.

Jednoho dne přijdu domů dřív z práce a slyším, jak paní Novotná říká Petrovi: „Měl by sis najít ženu, která se o tebe postará pořádně.“ Zůstanu stát na chodbě jako opařená. Petr mlčí. Mám chuť utéct, ale místo toho vejdu do kuchyně a dívám se jim do očí. „Jestli vám tu překážím, řekněte mi to rovnou,“ řeknu tiše.

Petr se na mě podívá a poprvé za dlouhou dobu vidím v jeho očích nejistotu. „Nikdo tě nechce vyhánět,“ zamumlá. Ale já už vím své.

Začnu hledat podnájem. V Brně to není jednoduché – ceny jsou vysoké a já mám jen částečný úvazek v knihovně. Ale představa vlastního klidu mě žene dál. Jednoho večera sbalím pár věcí pro sebe a Aničku a odcházím k mojí kamarádce Janě na Žabovřesky.

Petr mi volá až druhý den ráno. „Proč jsi odešla?“ ptá se rozčileně.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Proč mi to neřekneš do očí, Jano? Proč pořád uhýbáš?“ slyšela jsem hlas paní Novotné, své tchyně, který se nesl kuchyní...
17/09/2025

„Proč mi to neřekneš do očí, Jano? Proč pořád uhýbáš?“ slyšela jsem hlas paní Novotné, své tchyně, který se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Seděla naproti mně u stolu, ruce pevně složené na ubrusu s modrými kvítky, a její pohled mě doslova propaloval. Tomáš stál za mnou, tiše, téměř neviditelný, jako by se chtěl stát součástí tapety. V tu chvíli jsem věděla, že to zase zůstane na mně.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset nést takovou tíhu. Když jsme se s Tomášem brali, byla jsem plná naděje a snů o společné budoucnosti. Jenže už na svatbě jsem pochopila, že jeho matka bude stát mezi námi. „Tomášku, nezapomeň si vzít svetr, venku je chladno,“ napomínala ho před všemi hosty, zatímco já jsem se snažila usmívat a předstírat, že mi to nevadí. Ale vadilo. Vadilo mi to čím dál víc.

První rok manželství byl plný malých hádek a velkých mlčení. Tchyně k nám chodila téměř denně – s koláčem, s radami, s kritikou. „Jano, takhle se knedlíky nedělají,“ říkala a brala mi vařečku z ruky. Tomáš nikdy nic neřekl. Jen se díval do talíře nebo rychle odbíhal do práce.

Pak přišla ta největší rána. Po dvou letech snažení o dítě jsme šli na vyšetření. Pamatuji si tu bílou ordinaci, doktora s vážným výrazem a Tomáše, jak se třese po celém těle. „Je mi líto, pane Novotný,“ řekl lékař tiše. „Vaše spermie nejsou životaschopné.“ Tomáš ztuhl a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Doma jsme mlčeli. Dny plynuly v tichu a napětí. Tchyně začala být neodbytnější. „Kdy už mi dáte vnouče?“ ptala se při každé návštěvě. Tomáš se vždy vymluvil na práci nebo odešel ven kouřit. Já zůstávala sama s jejími otázkami a pohledy.

Jednoho večera, když jsme seděli v obýváku a dívali se na televizi, Tomáš najednou promluvil: „Jano, musíš to říct mámě ty.“ Zůstala jsem na něj zírat. „Proč já? To je tvoje matka!“ vyhrkla jsem. Tomáš se rozplakal jako malý kluk. „Já nemůžu… Ona mě zničí…“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jak to udělat. Jak říct ženě, která žije jen pro svého syna a jeho budoucnost, že její rodová linie končí? Že nikdy nebude držet v náručí vnouče?

Nakonec jsem souhlasila. Věděla jsem, že pokud to neudělám já, Tomáš se zhroutí úplně. Domluvili jsme si schůzku u nás doma. Upekla jsem bábovku podle jejího receptu – snad abych ji trochu obměkčila.

A teď tu sedíme. Ona čeká odpověď, Tomáš mlčí a já cítím, jak mi buší srdce až v krku.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Tati, proč to děláš? Proč nám to děláš?“ ozvalo se zpoza stolu, kde seděl můj syn Honza s rukama zaťatýma v pěst. Jeho ...
17/09/2025

„Tati, proč to děláš? Proč nám to děláš?“ ozvalo se zpoza stolu, kde seděl můj syn Honza s rukama zaťatýma v pěst. Jeho sestra Klára se na mě dívala s očima plnýma slz. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne na kusy. Všechno, co jsem si přál, bylo, aby moje děti byly šťastné. Ale zároveň jsem věděl, že pokud se vzdám Markéty, ztratím i sám sebe.

Moje první manželství s Lenkou skončilo před třemi lety. Bylo to těžké období – hádky, mlčení, odcizení. Když jsme se rozcházeli, slíbil jsem dětem, že pro ně budu vždycky tady. Jenže život je nevyzpytatelný. Markétu jsem potkal v knihovně na náměstí. Byla jiná než všechny ženy, které jsem znal – klidná, laskavá, s očima, ve kterých jsem našel pochopení i útěchu. Po měsících opatrného sbližování jsem si byl jistý: chci s ní být.

Jenže když jsem to oznámil dětem, jako by se spustila lavina. „Ty ji chceš nahradit mámu?“ vyhrkla Klára a já cítil, jak mi tuhne krev v žilách. „Nikdy nebude naše rodina,“ dodal Honza a zabouchl za sebou dveře.

Od té chvíle se doma všechno změnilo. Děti byly odtažité, odmítaly se mnou mluvit o čemkoli jiném než o škole nebo povinnostech. Každý pokus o rozhovor skončil hádkou nebo tichým pláčem. Markéta se snažila být nenápadná, ale i ona cítila napětí ve vzduchu. „Možná bych měla odejít,“ řekla mi jednou večer, když jsme seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Nechci ti ničit rodinu.“

„To nejsi ty,“ odpověděl jsem zoufale. „Jen nevím, jak jim vysvětlit, že tě mám rád a že to neznamená, že je miluju míň.“

Jednou v neděli ráno jsem se rozhodl pozvat děti na procházku do Stromovky. Doufal jsem, že v přírodě bude snazší mluvit o věcech, které nás tíží. Sedli jsme si na lavičku u rybníka a já začal: „Vím, že je to pro vás těžké. Ale Markéta není vaše nová máma. Je to někdo, koho mám rád a kdo mě dělá šťastným.“

Honza se na mě podíval s pohledem, který mě pronásleduje dodnes: „A co my? My už tě šťastným neděláme?“

V tu chvíli jsem nevěděl, co říct. Cítil jsem se jako zrádce. Klára mlčela a jen si hrála s klacíkem v trávě.

Dny plynuly a napětí doma houstlo. Lenka mi volala čím dál častěji a vyčítala mi, že myslím jen na sebe. „Děti jsou rozhozené! Honza má špatné známky a Klára je pořád smutná,“ křičela do telefonu. „Tohle jsi chtěl?“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Tohle nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem a talíř s večeří mi v ruce ztěžkl, jako by byl z olova. Seděli jsme u našeh...
17/09/2025

„Tohle nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem a talíř s večeří mi v ruce ztěžkl, jako by byl z olova. Seděli jsme u našeho starého kuchyňského stolu, kde jsme tolikrát řešili domácí úkoly dětí, smáli se i hádali kvůli hloupostem. Ale tentokrát bylo všechno jinak. Petr se na mě ani nepodíval. Jen tiše řekl: „Jano, já už takhle dál nemůžu. Miluju někoho jiného.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku a já měla pocit, že se dusím. Naše dcera Klára seděla v obýváku a hrála si s plyšákem, nic netušící o tom, že její rodina právě končí. „Kdo to je?“ zašeptala jsem. Petr mlčel. „Kdo to je?!“ zvýšila jsem hlas a cítila, jak se mi třesou ruce.

„Lenka z práce,“ odpověděl nakonec a já měla chuť mu jednu vrazit. Lenka! Ta tichá účetní, která mi vždycky připadala tak nevýrazná. Najednou jsem si vzpomněla na všechny ty pozdní návraty domů, na jeho neustálé zprávy na mobilu, které si četl potají. Jak jsem mohla být tak slepá?

„A co Klára? Co já? To nás prostě zahodíš?“ ptala jsem se zoufale. Petr jen pokrčil rameny a řekl: „Já už to mám rozhodnuté.“

Ten večer jsem nespala. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na fotky na lednici – Klára s Petrem na kolech u Seče, naše společné Vánoce, dovolená v Krkonoších. Všechno to byly lži? Nebo aspoň něco bylo skutečné?

Ráno jsem musela být silná kvůli Kláře. „Maminko, proč je táta smutný?“ ptala se mě u snídaně. „Má jen hodně práce,“ zalhala jsem a cítila, jak mě pálí slzy v očích. Petr si balil věci do práce a ani se na mě nepodíval.

Dny plynuly v mlze. Petr se stěhoval k Lence a já zůstala sama v našem bytě na sídlišti v Pardubicích. Kamarádky mi volaly, ale já neměla sílu s nikým mluvit. Jen večer, když Klára usnula, jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc obyčejná? Moc unavená? Proč mu nestačilo to, co jsme měli?

Jednou večer přišla máma. „Janičko, musíš kvůli Kláře vstát a bojovat,“ řekla mi a objala mě. Poprvé od té hádky jsem brečela nahlas jako malá holka. Máma mě hladila po vlasech a šeptala: „To zvládneš.“

Začala jsem chodit do práce dřív, abych nemusela být doma sama. V práci si mě zavolal šéf: „Jano, poslední dobou nejsi ve své kůži.“ Přikývla jsem a poprvé přiznala pravdu: „Manžel mě opustil.“ Šéf jen pokýval hlavou a nabídl mi volno. Ale já věděla, že musím vydržet.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Tati, víš, že to není vhodné. Máme tu s Petrou zítra důležitou poradu a potřebujeme klid.“Stojím v předsíni bytu, který...
16/09/2025

„Tati, víš, že to není vhodné. Máme tu s Petrou zítra důležitou poradu a potřebujeme klid.“

Stojím v předsíni bytu, který jsem koupil svému synovi Martinovi před pěti lety. Klíče mám sice stále v kapse, ale cítím se tu jako vetřelec. Dívám se na Martina, jak nervózně přešlapuje a vyhýbá se mému pohledu. Petra, jeho žena, mi ani nenabídla čaj. Všude kolem mě jsou známky jejich života – dětské kresby na lednici, boty rozházené po zemi, vůně večeře, kterou jsem nestihl. Ale pro mě tu není místo.

Před očima mi běží všechny ty roky v Německu a Rakousku, kdy jsem pracoval na stavbách od rána do večera. Každý měsíc jsem posílal peníze domů, abych dětem zajistil lepší život. Když jsem přijel na návštěvu, byl jsem hostem ve vlastním domě. Ale vždycky jsem si říkal: „Děláš to pro ně. Jednou ti to vrátí.“

Teď stojím tady, unavený a starý, a slyším jen: „Tati, dneska to nejde.“

„Martine, vždyť jsem tvůj otec. Potřebuju jen přespat jednu noc. Zítra ráno zase půjdu,“ snažím se zachovat klidný hlas, ale cítím, jak se mi třesou ruce.

Martin se podívá na Petru a pak zpátky na mě. „Tati, promiň, ale fakt to nejde. Máme toho teď moc.“

Vycházím ven do tmy a prší. V kapse žmoulám klíče od bytu své dcery Lucie. Možná tam najdu útočiště.

Lucie bydlí v paneláku na Jižním Městě. Když otevře dveře, vypadá překvapeně. „Tati? Co tu děláš tak pozdě?“

„Lucinko, potřebuju někde přespat. U Martina to nevyšlo.“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Nechci tam zpátky! Slyšíte mě? Nechci!“ křičel jsem, když mě sociální pracovnice paní Novotná vedla za ruku zpět do šed...
16/09/2025

„Nechci tam zpátky! Slyšíte mě? Nechci!“ křičel jsem, když mě sociální pracovnice paní Novotná vedla za ruku zpět do šedé budovy dětského domova v Plzni. Bylo mi tehdy jedenáct a právě mě vrátila rodina, která si mě před půl rokem vzala do pěstounské péče. Pamatuju si, jak jsem stál na prahu jejich bytu, kufr v jedné ruce a plyšového medvěda v druhé, a paní Hana mi říkala: „Mysleli jsme, že to zvládneme, Marku, ale nejde to. Omlouváme se.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Přestal jsem věřit na pohádky o rodině, na laskavost dospělých i na to, že bych mohl být někdy něčí syn. V dětském domově jsem se uzavřel do sebe. Kluci jako Radek nebo Petr si ze mě dělali legraci: „Hele, Marek je zase sám! Asi čeká na další rodinu, co ho nechce.“ Smáli se a já předstíral, že mě to nezajímá. Ale uvnitř jsem křičel.

Dny se táhly jeden jako druhý. Školní obědy chutnaly stejně mdle, večery byly plné ticha a prázdných pohledů. Jedinou útěchou mi byla knihovna, kde jsem četl příběhy o klucích, kteří našli svůj domov. Jednou jsem tam narazil na knížku „Malý princ“. Zaujala mě věta: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Přemýšlel jsem, jestli to platí i pro dospělé.

Jednoho dne přišla do domova nová sociální pracovnice, paní Barbora. Byla jiná než ostatní – místo úředních frází se ptala: „Co tě baví? Co bys chtěl dělat?“ Nevěřil jsem jí. Všichni dospělí něco slibovali a pak zmizeli. Ale ona se vracela. Přinesla mi starý foťák a řekla: „Zkus fotit, Marku. Ukaž mi svět tvýma očima.“

Začal jsem fotit všechno kolem – prázdné chodby, smutné oči ostatních dětí, ale i paprsky slunce na parapetu. Fotky jsem jí ukazoval a ona je chválila. „Máš cit pro okamžik,“ říkala. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že něco umím.

Jednou přišla s mužem – panem Andrejem. Byl tichý, ale jeho pohled byl upřímný. „Ahoj Marku,“ podal mi ruku. „Slyšel jsem, že rád fotíš.“ Pozval mě s Barborou na výlet do lesa u Radyně. Cestou jsme mlčeli, ale nebylo to trapné ticho. Andrej mi ukazoval stromy a ptal se na moje fotky.

Po několika setkáních mi Barbora řekla: „Marku, chtěli bychom ti nabídnout možnost žít s námi. Nespěchej s odpovědí.“

V noci jsem nemohl spát. Co když mě zase vrátí? Co když nejsem dost dobrý? Vzpomněl jsem si na slova pěstounky Hany: „Nedokážeme ti dát to, co potřebuješ.“ Co když to platí pro všechny?

Nakonec jsem souhlasil. První týdny byly zvláštní – Barbora vařila domácí jídla, Andrej mi pomáhal s úkoly a ptal se na můj den. Ale já byl pořád ve střehu. Když na mě Andrej jednou zvýšil hlas kvůli rozbitému talíři, stáhl jsem se do sebe a čekal trest. Místo toho ke mně přišel a řekl: „To se stane každému. Nejsi tu proto, abys byl dokonalý.“

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„Mami, já už to nevydržím…“ Lucčin hlas se třese a v očích má slzy, které se snaží skrýt. Sedí na kraji postele v mém st...
16/09/2025

„Mami, já už to nevydržím…“ Lucčin hlas se třese a v očích má slzy, které se snaží skrýt. Sedí na kraji postele v mém starém dětském pokoji, kde teď znovu bydlí, protože její manželství s Tomášem se rozpadá rychleji, než jsem si kdy dokázala představit. Venku prší a kapky bubnují na parapet, jako by chtěly přehlušit naše ticho.

„Musíš mu to říct, Lucie,“ šeptám, ale vím, že to není tak jednoduché. Sama jsem kdysi mlčela a dodnes mě to pronásleduje. Ale co když jí tím ublížím? Co když Tomáš zareaguje stejně jako kdysi můj muž Petr, když jsem mu přiznala pravdu o své minulosti?

Lucie se ke mně otočí: „A co když mě vyhodí? Co když mi už nikdy nebude věřit?“ Její ruce se třesou a já v nich vidím svoje vlastní ruce před třiceti lety. Tehdy jsem byla mladá, zamilovaná a naivní. Myslela jsem si, že lži chrání rodinu. Ale časem jsem zjistila, že ticho je jen jiný druh bolesti.

„Lucie, já…“ začnu, ale slova mi uvíznou v krku. Vzpomenu si na den, kdy jsem Petrův hněv pocítila poprvé. Na tu chvíli, kdy jsem si přála být raději němá než upřímná. Ale Lucie není já. Je silnější. Nebo ne?

„Mami, já už nemůžu dál žít ve lži,“ šeptá Lucie. „Ale bojím se. Bojím se, že přijdu o všechno.“

Přisednu si k ní a obejmu ji. „Někdy je pravda jediná cesta ven,“ říkám tiše, i když sama tomu sotva věřím.

V kuchyni voní káva a na stole leží dopis od Tomáše. Neotevřený. Lucie ho každý den bere do ruky a zase vrací zpět. „Co když už je pozdě?“ ptá se mě jednoho rána. „Co když už mě nechce ani slyšet?“

Vzpomenu si na vlastní matku. Jak mi vždycky říkala: „Hlavně drž jazyk za zuby, Janičko. Pravda někdy bolí víc než lež.“ Ale právě tahle slova nás rozdělila na roky.

Jednoho večera přijde Tomáš nečekaně ke dveřím. Lucie zbledne a schová se v pokoji. Jdu otevřít.

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

„To není možné! To prostě není možné!“ křičel jsem a třásl se mi hlas. Stál jsem u mámina starého psacího stolu, v ruce ...
15/09/2025

„To není možné! To prostě není možné!“ křičel jsem a třásl se mi hlas. Stál jsem u mámina starého psacího stolu, v ruce držel zažloutlý papír a srdce mi bušilo až v krku. Petr, můj starší bratr, stál opodál a mlčel. V jeho očích se zračil smutek i vina, ale já v tu chvíli viděl jen zradu.

„Proč by to máma udělala? Vždyť vždycky říkala, že jsme pro ni oba stejně důležití,“ vyhrkl jsem a papír mi v ruce zvlhl potem. Petr se nadechl, ale neřekl nic. Jen se díval na podlahu, jako by tam hledal odpovědi.

Byli jsme dva bratři z malého města u Hradce Králové. Naše dětství nebylo nijak výjimečné – hádali jsme se o hračky, prali se o poslední kousek bábovky a společně jsme stavěli bunkry v lese za domem. Máma, paní Marie Novotná, byla učitelka na základní škole a vždycky nás vedla k tomu, abychom si byli oporou. Táta odešel, když mi bylo osm, a od té doby jsme byli jen my tři.

Po mámině smrti jsme s Petrem seděli v jejím bytě a probírali se věcmi. Bylo to bolestné, každá fotografie, každý dopis připomínal chvíle, které už se nikdy nevrátí. A pak jsem v zásuvce našel tu závěť. Všechno – byt, úspory, dokonce i chalupu na Orlicku – odkázala Petrovi. Mně nezůstalo nic. Jen prázdné ruce a pocit, že jsem celý život žil v iluzi.

„Tohle musí být omyl,“ šeptal jsem a snažil se potlačit slzy. „Třeba je někde ještě jedna závěť…“

Petr konečně promluvil: „Honzo… já o tom nevěděl. Přísahám.“

Nevěřil jsem mu. V hlavě mi vířily myšlenky – co když to celé naplánoval? Co když máma věděla něco, co já ne? Proč mě takhle potrestala? Vždyť jsem jí pomáhal s nákupy, jezdil s ní k lékaři… Petr byl poslední roky pořád v Praze, měl vlastní život, kariéru právníka a na mámu si vzpomněl jen o Vánocích.

Začali jsme se hádat. Slova létala vzduchem jako střepy: „Ty jsi byl vždycky její oblíbenec!“ „Aspoň jsem tu pro ni byl, když tě potřebovala!“ „To není pravda! Já… já jsem taky dělal, co jsem mohl!“

Dny plynuly a mezi námi rostla zeď mlčení. Lidé ve městě si začali šeptat – prý jsme rozhádaní kvůli dědictví. Byl jsem naštvaný na celý svět. Každý večer jsem seděl v prázdném bytě a přehrával si v hlavě všechny ty chvíle, kdy mě máma objala, kdy mě utěšovala po rozchodu s Lenkou, kdy mi pekla narozeninový dort. Byla to všechno lež?

📖 Čti další část níže v komentářích 👇👇👇

Adresa

Českomoravská 2345/17a
Praha
19000

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Zrcadlo duše zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Odkazy

Sdílet

Kategorie