29/09/2024
FB Vosk(n)ovin již tradičně zveřejňuje plné verze rozhovorů, které pořídí s jednotlivými aktéry představení Voskovcovy Sázavy. Do jejich tištěné verze se totiž nikdy nevejde vše, a jako redaktorky jsme vždy měly velké dilema, co "škrtnou". No, a nyní už škrtání tolik nebolí, protože víme, že se vše zajímavé k vám, divákům a čtenářům, dostane.
Níže si můžete vychutnat rozhovor s Lenkou Chaloupkovou, režisérkou představení WES ze Suchdolského divadelního spolku SUD.
Jak jste se dostala k divadlu?
Byla to úplná náhoda. Jednou u nás doma zazvonil místní oddaný ochotník Petr Toufar s nápadem, že bychom se mohli hudebně zapojit do jeho díla a jeho režie. Mně to tenkrát učarovalo, protože byly vyslyšeny moje nápady na to, co a kam zapojit. A protože jsem se cítila v tom prostředí velmi komfortně, tak nás postupně vzali i na různé přehlídky, a to bylo tak inspirativní, že jsem se rozhodla tam setrvat. Druhý důvod byla moje maminka, která hraje ochotnické divadlo velmi dlouho.
Vždy jste tíhla k režii? Většinou nám režiséři říkají, že jsou režiséry z nouze nebo z leknutí…
(smích) Ono se i říká, že režie vznikla tak, že někdo sešel z jeviště dolů a viděl tu hrůzu, co se tam odehrává. Já jsem nikdy na jevišti nestála, ale mám tu výhodu, že jsem se vždycky účastnila té hudební složky, která sedí u nás pod jevištěm. Takže když ostatní svolili, tak jsem se nabídla, že budu režírovat, ale souvisí to hlavně s tím, že posledních asi deset let děláme svoje autorské věci a my s manželem k tomu píšeme scénáře. Takže proto se cítím, vůbec nechci říct povolána, ale cítím tu možnost, že bych to mohla režírovat, protože ty texty jsou naše. Uvidíme, jak to bude do budoucna a doufám, že nám pod rukama rostou mladí a noví režiséři.
A není to trochu problematické - režírovat svůj text, říká se „zabíjet vlastní nápady“?
Myslím, že kdybychom ty texty nedělali my, tak je vlastně nikdo jiný neinscenuje. Smysl není v tom, že bychom si psali texty do šuplíku a pak přemlouvali herce, aby je hráli, ale spíš se společně s nimi snažíme najít témata, která nás zajímají. Ty texty jim píšeme tak říkajíc na míru, na tělo, takže proto doufám, že ta spolupráce funguje. Ale myslím, že to je otázka spíš na ně, jestli to tak skutečně je.
Máte nějaké vzdělání uměleckého směru?
Co se týče houslí, vystudovala jsem konzervatoř. Ale co se týče režie, tak tam jsem akorát absolvovala kurz praktické režie pod vedením Milana Schejbala, pedagoga DAMU. A jinak jezdíme na přehlídky a myslím, že velmi těžíme z rad, které nám tam dávají. Většinou jsme měli štěstí a byly to rady velmi přínosné.
Když režírujete, je to společná práce souboru nebo jste přísná režisérka, která si trvá na svém?
Mohu představit svůj vlastní pohled a uvidíme, jak bude reagovat soubor, až si to přečte (smích). Jak u které inscenace, jak u kterých herců. Snažím se, aby moje připomínky padly na úrodnou půdu, takže se vždycky snažím zvolenou formu režie přizpůsobit tomu, co si myslím, že nejlíp funguje. Konkrétně u inscenace WES, ve kterou jsme hráli u vás, se herci zapojovali velmi, protože jsme si hodně na zkouškách hráli. A pak jsme jenom rozhodovali, co do inscenace zapojíme a co ne. Takže zrovna u WESe se hodně zapojoval celý soubor včetně té hudební stánky, kde jsme si vymýšleli a spousta nápadů nás napadala už vlastně téměř ve finále.
Hudební složka je vždycky součástí vašich představení?
Ano, je to gró našich představení, a dokonce si myslím, že režie z toho hudebna a rytmična velmi vychází, takže je to podstatná složka všech našich dosavadních autorských inscenací.
Stalo se Vám někdy, že jste musela odejít ze zkoušky nebo že jste chtěla s divadlem „praštit“ úplně?
No… jsou momenty, kdy člověk má divadlo radši a kdy ho má rád míň, ale nikdy to nedošlo tak daleko, že bych uvažovala o tom, že s tím skončím nadobro. Důvodem je náš soubor, který je vynikající a jsem moc vděčná, že drží takhle pohromadě a že ho nerozdělily ani takové věci jako covid a podobně, kdy vím, že spoustu souborů to nezvládla. Je to ale i, ale je to i proto, že mám velmi ráda to celkové české divadelní amatérské prostředí, a toho bych se jen velmi nerada vzdávala, i aktivně.
To, že s manželem píšete scénáře, vidíte jako výhodu, nebo to má i nějaké nevýhody?
Samozřejmě, že to má značné množství nevýhod. Jak jsme mluvily o zabíjení vlastních nápadů… tak my se u psaní pochopitelně hrozně hádáme. Žijeme nějakou dobu jenom tím, spoustu věcí potom nevidíme a trvá nám mnohem déle přijít na to, co vyhodit a co že vlastně je problém dané inscenace, jak jí dobře začít, jak jí dobře skončit, protože právě jsme takzvaně „moc v tom“.
Poslední otázka cílí na Váš vztah k pověrám obecně a jak to vidíte s pátkem třináctého?
Věděla jsem, že tahle otázka přijde a byla jsem připravená, že když se nám tady představení nepodaří říct, že to bylo pátkem třináctého, ale musím soubor pochválit. Myslím, že se jim to vcelku vydařilo, takže pátek třináctého asi bude mít i nějaké super šťastné stránky. A jinak jsem pověrčivá velmi, a vždycky když nám přeběhne přes cestu černá kočka, tak musíme zastavit a počkat, než projde někdo jiný (smích). Takže už mi nefunguje ani to tradiční odplivnutí třikrát na každou stranu. Tudíž ano, jsem pověrčivá velmi. A v divadle, myslím, je pověrčivý každý a každý tak nějak doufá, že ten divadelní bůh nakonec zasáhne v jeho prospěch.
foto: Vladimír Trmal
