01/08/2026
Než vás pozvu do svého příběhu, chci vás vyzvat, napište mi po přečtení komentáře: je tohle někdy i vaše téma? Přijde i k vám někdy nezvaný host?
Seděla jsem na okraji postele a vnímala ten těžký, chladný tlak na hrudníku. Tohle ráno bylo jiné. Všechny dny teď jsou jiné. Přišel bez zaklepání, přesně ve chvíli, kdy se zpráva z minulého týdne dne usadila v realitě.
Stojím před životním procesem, kterým musím projít — není úniku, není možnosti stisknout tlačítko pauzy nebo se tvářit, že se to týká někoho jiného. A přesně v ten moment se vedle mě posadil on. Strach.
Nebyl to ten malý, uštěkaný strach, který mě přepadne když mám třeba mluvit před lidmi nebo před důležitým hovorem. Byl to ten starý, hluboký strach — tichý, monumentální, zahalený do mlhy nejistoty. Vzal mě za ruku a jeho dotek byl studený jako kov.
Dřív bych udělala všechno pro to, abych ho zahnala nebo utekla. Utekla bych k práci, úklidu, telefonu, nebo k přesvědčování sebe sama, že „musím být silná“. Jenže v paměti mi naskočil obraz o pár měsíců zpátky.
Vybavila se mi ta místnost vonící šalvějí a levandulí. Sedíme v kruhu. Devět židlí, devět žen, uprostřed svíčka a hrnek s bylinkovým čajem, který nikdo nepije, jen ho svírá v dlaních, jako by hledal oporu. Přišly na seminář o strachu. Naprosto odlišné ženy různých věků, a spojovalo je jedno: snaha neustále před svými strachy utíkat. Většina z nich čeká, že budu mluvit o "technikách zvládání úzkosti", že jim dám pracovní list a pět bodů, jak se strach vypne jako vypínač. Já ale vždycky začínám jinak.
"Strach se nevypíná," říkám. "Strach se zve na návštěvu, posadíme ho ke stolu, nalijeme mu čaj a zeptáme se, co potřebuje."
Někdo se zasměje, trochu nervózně. Vím, jak to zní. Ale vím to i z vlastní zkušenosti, ne z knihy – a ta další zkouška se právě teď odehrává i v mém životě.
Prošla jsem si setkáním se strachem v životě nesčetněkrát. A teď možná stejně jako minule, bych chtěla utéct. Ale vždyť já už přece vím, co s tím mám dělat. Vždyť já přece s tím umím pracovat.
Paralyzovaná strachem se potřebuji rozvzpomenout, ukotvit se do sebe a zvědomit si, čím začít. Jakmile jsem si tohle uvědomila, položila jsem si ještě pár otázek:
Vesmíre, co ještě se mám o strachu naučit?
Co se mám naučit sama sobě?
V čem se mám posunout, že je tu zase On?
Ne z role oběti, z lítosti sama nad sebou, ale ze zvědavosti kam mě tohle vede.
Ze zvědavosti kam se dále posunu.
Ze zvědavosti zda budu silnější, než předtím.
Ze zvědavosti jaká je tohle lekce.
Ze zvědavosti co z toho pro mně vyplyne.
Když v konvici začala vřít voda, zalila jsem bylinky, vzala dva hrnky a udělala si pohodlí na balkóně. Miluju léto. Prostorný balkon mi poskytuje útočiště v zeleni v podobě rajčat, okurek, bylinek a batátů. Zeleň probarvují muškáty, zlatá sluníčka a modré zvonky.
Naplnila jsem hrnky čajem, jeden pro sebe a druhý pro hosta, pro strach. Seděla jsem nehnutě s hrnkem v ruce a pozorovala barevnou hru květin. Jaká nádhera.
Jakmile začal čaj přes hrnek pálit do dlaní, opět se zhmotnil v plné síle. Strach. Nejsnazší by bylo ho vyhnat. Bojovat s ním, přemlouvat se, že "se nic neděje", dýchat do papírového sáčku a čekat, až to přejde. Jenže to nefunguje. Strach, který vytlačíte dveřmi, se vrátí oknem a obvykle silnější, protože mu ukážete, že se ho bojíte i vy.
Nezaklepe slušně. Vpadne dovnitř jako někdo, kdo má klíč od bytu už dávno, jen jsem si to nechtěla přiznat. Sedá si vedle mě, těžký, mlčenlivý, a já cítím, jak mi buší srdce až v krku a jak se mi stahuje hrdlo, jako by mě chtělo něco umlčet.
Už nevnímám tu krásu květin kolem. Už vnímám jen tíhu a … strach.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že ani tentokrát utíkat nebudu.
“Ahoj strachu. Pojď dál a zůstaň se mnou. Chci tě podrobně prozkoumat a zjistit co mi neseš, co potřebuješ.”
Vzpříma jsem si sedla, rozhodnutá ho přijmout a zpracovat.
“Strach není váš nepřítel, který vás přišel zničit. Je to zmatený ochránce, který používá jediný nástroj, který má – poplach. Když před ním utíkáte, křičí hlasitěji. Když se k němu otočíte čelem, zjistíte, že drží klíč.“
Přišla mi zpět slova, která jsem říkala ženám na semináři. Nechávám je napsat dopis od jejich strachu. Ne dopis strachu, ale dopis od strachu, adresovaný jim. Co by jim chtěl strach říct, kdyby uměl mluvit jinak než křikem?
Vzpomněla jsem si na další techniky, kterými jsem ženy provázela. Tak jdeme na to. Žádná šamanská kouzla, ale poctivá, hluboká práce s myslí a tělem.
Natáhla jsem se pro sešit a tužku a pustila se do odpovědi.
První věc je tohle: strach, který nemá jméno a tvář, je obr. Strach, kterému dáte jméno, je jen host.
Tak jsem svému strachu začala říkat "pan Stracha", zní to jako straka. I to tak vypadá. Krade mi klid. Trochu s úsměvem, trochu ironicky, ale upřímně. V okamžiku, kdy má strach jméno, přestává být beztvarou hrozbou, která obsáhne celý pokoj a tělo a stává se postavou, se kterou lze mluvit. Nezáleží, jak vypadá. Záleží, že přestane být "všechno" a stane se "něčím konkrétním".
Po všech technikách a ani nevím jak dlouhé době pana Strachu nezaháním. Nechávám ho dopít čaj, děkuji mu, že mě chtěl ochránit, a říkám mu, že odsud dál už půjdu sama. Zůstává sedět chvíli ještě, jako host, který se nechce hned rozloučit. Nevím ještě, jestli dnes v noci odejde úplně. Vím jen, že už ho neschovávám pod postel – sedí se mnou u stolu, na dosah, viditelný.
Teď, v tuto chvíli, kdy tohle píšu, ještě nevím, jak celý ten proces dopadne. Vím jenom, že jsem se rozhodla neschovávat se, ale sednout si k tomu strachu a jít dál, i s ním u stolu.
Jestli chcete vědět, jak se s tím popasuju – jak dopadne setkání s panem Strachou, co se stane, až přijde ta chvíle, které se teď bojím nejvíc – zůstaňte se mnou. Budu psát dál. A na kurzech se s vámi o celý příběh podělím.
S láskou k mému ochránci, strachu
Iveta
