20/10/2025
Já a můj nástup do práce.
Musím se přiznat, že je to tedy proces.
Konečně jsem se v něm uklidnila.
Protože poslední měsíc byl děs běs.
Nemohla jsem sama se sebou vydržet.
Nebyla jsem schopná se uklidnit.
Co bylo dobré, tak v tom tlaku odpadalo dost věcí a věci, v které jsem vnitřně věřila a které fungovaly se roztříštily a přichází nová cesta.
Nové poznávání sebe sama a toho, co nám život nabízí.
Pustit něco, co se mnou bylo dobrých 13 let. Co se proměňovalo, sílilo, usedalo, propadalo se do větší hloubky...najednou přestalo dávat smysl. A já začínám věci pociťovat jinak.
Někdy s výčitkama, někdy s obrovským nadšením, že je to vlastně dobře, že je to přirozené. Že je v pořádku pozměnit směr toho v co věřím.
A moje práce?
Mám do něčeho skočit hned, ať je to, co je to?
Nebo mám věřit, hledat a počkat si na to správné?
Ono vlastně oboje je dobře.
Ono to dopadne, jak má.
Ale je to vnitřní boj.
A vím, že můj největší úkol je, se do toho stavu uklidnit a uvolnit.
Přirozeně. A že to má svůj čas.
Moje netrpělivá povaha se často ozývá. A běduje. A tlačí.
No a popravdě, můj život je velmi pestrý a bohatý, ale můj profesní životopis velice chudý za 14 let maminkování.
Ani do Pepca mě nechtějí. A vůbec ho neponižuji. Velice si vážím každé profese. Jen to pro mě byla taková jistota.
Takže možnost skákat do něčeho, ať je to, co je to, stejně zatím nepřichází.
Kdo nastupoval to práce po dětech, a po době, která je deset let a více, si dovede představit, co se ve mně asi odehrávalo.
Životopis jsem sepsala.
Za delší čas, než by se dalo, ale fakt to nešlo.
Dokonce se mi skoro finální verze vymazala a já musela začít úplně od začátku.
Můj první pohovor, kam jsem byla pozvána, byl na asistentku bankovního sektoru.
Jsem si řekla, super, tak to není tak marné se mnou.
No, nakonec se z toho vyklubal finanční poradce s nástupem hned. Fakt se to děje? Neupřímnost hned od začátku?
Některé firmy ani nenapíšou nechceme vás, děkujeme.
Prostě čekám a každý cink telefonu mě vymrští dva metry vysoko.
Když jsem dostala první NE od Zásilkovny na pozici konzultanta na telefonu, tak mě to zamrzelo. Dost. Nemám kvalifikaci.
Asi se ani nehodím jako prodavačka do supermarketu. Dalších 14 dní bez odpovědi.
A za tím vším se učím věřit tomu, že přichází to pravé pro mě, pro tenhle čas.
Protože, mám nějakou vizi, do budoucna, ale k té se musím dopracovat.
Ve středu mám pohovor. Vypadá to dobře. Že by?
Dnes škrtám další sloupeček těch firem pro které jsem ne.
Těch firem, kam bych šla jen z toho pocitu, že do práce už musím.
Musím, protože okolí už divně kouká. Viď, babi.
Protože ta péče o děti byla a stále je opravdu jako dovča a já se tu kopu nudou do zadku.
A je to MUSÍM opravdu okolí?
Není to náhodou jen můj pocit, který mi ti druzí dost kvalitně ukazují?
No jasně, že je!
Protože já nemusím jít do práce. Já chci jít do práce. A tak se to nejspíš děje. Pomalu. S propouštěním tlaku, a s učením se dalšímu stupni trpělivosti.
No nic, tak jsem se tu trochu vypsala a jdu rozesílat můj bohatý životopis bez potřebné kvalifikace na cokoli, co by se mohlo hodit v pracovní osmihodinovce.
A držte mi ve středu palce, ta práce by se mi líbila!
