18/01/2024
JDI A JEDNEJ TAKÉ TAK: PŘÍBĚH O JEDNÉ KONFERENCI VE ČTYŘECH ČÁSTECH A MORALIZUJÍCÍM BIBLICKÉM EPILOGU
(pozor, je to dlouhý; kdo nemáte čas a/nebo pozornost, klidně čtěte jen části I. a IV.; kdyby vás zajímal naopak výhradně popis konference, tak je v části III.)
„I ukázal se Bůh znovu Jákobovi, když přišel z Rovin aramských, a požehnal mu slovy: ‚Tvé jméno bylo Jákob; už nebudeš zván Jákob, tvé jméno bude Izrael.‘ A dal mu jméno Izrael. Dále mu Bůh řekl: ‚Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. Zemi, kterou jsem dal Abrahamovi a Izákovi, tu dám tobě; tvému potomstvu dám tuto zemi.‘“ (Genesis 35:9–12)
„Já jsem si schválně během jednotlivých referátů dělal čárky, kdykoli se ozvalo jméno Cimrman. Ani jednou, přátelé!“ (Vyšetřování ztráty třídní knihy)
I.
Uspořádat konferenci o Izraeli určenou široké veřejnosti, to je v dnešní době myšlenka věru chvályhodná. Nejnovější kapitola ozbrojeného konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, která se píše od 7. října loňského roku, upoutává od svého prvního dne mimořádnou pozornost světové veřejnosti. Příčinou je zejména mimořádný dopad na civilní obyvatelstvo – sedmého října a bezprostředně po něm na obyvatelstvo izraelské, po následujících více než sto dnů pak na obyvatelstvo palestinské, zejména v Pásmu Gazy. Není pochyb o tom, že univerzity mají v rámci své společenské odpovědnosti vnášet do veřejné debaty relevantní informace a zasazovat současné dění do kontextu, který poskytují společenské a humanitní vědy. Sto jedna dní po sedmém říjnu proto uspořádaly Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU a Historický ústav FF MU v aule FSS konferenci, pojmenovanou v biblické aluzi „Tvoje jméno je Izrael“ – a my se nyní, den poté, můžeme společně ptát: co to k***a bylo?
Než se dostanu k popisu samotné konference, chci se k něčemu přiznat: vlastně se mi o tom nechce psát. Už od 7. 10. se mi sem nikdy nechtělo nic o té válce psát, nanejvýš jsem občas něco hodil na IG storýčko (, like, share, and subscribe!). A nechce se mi o té válce ani mluvit s přáteli. A nejsem vůbec rád, že se mi o tom nechce psát a mluvit. Nejsem rád, protože vím, proč se mi do toho nechce. Česká veřejná debata je i na poměry Západu vychýlená ve prospěch izraelského vidění světa, a když bych téma Izraele a Palestiny někde vytáhl, vím, že se mi může v podstatě dostat dvou reakcí, přičemž ani jedna mě nemotivuje v diskuzi pokračovat. Zaprvé: „izraelská vláda a armáda jsou ve svém konání v zásadě v právu; případné excesy jsou pouze dílčí; kritika jednání Izraele se rovná popírání práva na život jeho občanů“. Druhá alternativa: „je to mimořádně složitá situace s dlouhou historií, nemám a nechci na to mít názor, protože bych to musel dopodrobna studovat, a to se mi nechce.“
Pravda samozřejmě není ani jedno. Postup izraelské armády nasvědčuje tomu, že současná extrémně-pravicová vláda Izraele zneužila brutálního masakru svých občanů jako záminku k tomu, aby „problém Gazy“ vyřešila jednou provždy tím, že oblast srovná se zemí a místní obyvatelstvo vyžene do zahraničí. Zadruhé, celý konflikt je ve své podstatě vlastně prostinký. Když jsem si o něm poprvé něco pořádně zjišťoval v nějakých šestnácti, sedmnácti letech, pořád jsem čekal, kdy se konečně dostanu k tomu bodu, kdy to začne být složité a zamotané a přijde do hry kontext táhnoucí se dva tisíce let dozadu. Ten okamžik nikdy nenastal. Prostě na začátku 20. století existovala země, kde žili lidi, jiní lidi na základě svých historicko-náboženských textů usoudili, že by tam chtěli (a měli) žít oni, přišli tam, stávající obyvatelstvo vytlačili a teď tam žijí oni. Komplikované je to leda v tom, že tohle všechno už se holt stalo, posledních 75 let tam obě skupiny žijou, řežou se, nenávidí se navzájem, a musí se nějak vymyslet, jak zařídit, aby tam mohly normálně svobodně soužít, aniž by to skončilo vyvražděním jedněch nebo druhých – ale z historického hlediska je celá věc jednoduchá. Žalujte mě, křižujte mě, za tím si stojím: komplikovaná je otázka současnosti a budoucnosti, moderní minulost Izraele a Palestiny se dá vměstnat do jedné věty.
II.
No a teď k té konfeře. Mí středoví a pravicoví kamarádi předem soudili, že by to mohla být fajn akce, a já tomu vlastně chtěl taky věřit; bohužel se (do určité míry) vyznám v židovsko-křesťanských textech a studoval jsem mediální studia, a proto mi už z prezentace akce bylo jasné, že nepůjde o akci, která by lidem poskytla potřebné, plastické informace.
Předně: pojmenujete-li akci názvem „Tvoje jméno je Izrael“, odkazujete se tím zcela přímo k výše citované pasáži z první knihy Bible (resp. Tóry), ve které Bůh jednoznačně „dává“ oblast dnešního Izraele „židovskému lidu“; dává-li Bůh tuto zemi Židům, pak ji bezesporu nedává nikomu dalšímu. Pro lidi, neznalé Bible, je název nenápadný, nanejvýš zní zvláštně poeticky – ale zpráva je zakódována jednoznačně.
Zadruhé: popisek akce (viz https://kuc.muni.cz/aktualne/kalendar-akci/konference-tvoje-jmeno-je-izrael) mluví o sedmém říjnu, o „mnoha nepřesnostech objevujících se o Státu Izrael“, o nárůstu projevů antisemitismu na Západě a o tom, že konference se bude zabývat dějinami Izraele – ale o současném dění, Palestincích a Gaze ani slovo. To, co v textu chybí, je stejně tak důležité, jako to, co v něm je.
Zatřetí: grafický vizuál konference jednoznačně poukazuje na příklon organizátorů k izraelskému vnímání historie a přítomnosti. Zde mě snad může někdo obvinit z konspiračního vnímání světa, není snad vizuál prostě vypracovaný v tradiční MUNI modré a modro-bílá kombinace tedy poukazuje na hostující univerzitu, nikoliv na barvy Izraele? Ano, a stejně tak já musím říct, že musíme posuzovat jednotlivé texty („texty“ ve smyslu mediálně-teoretickém, tj. jednotlivá sdělení, která se skládají z „textů“ ve smyslu „písmen“, ale i grafiky, struktury, kódů atd.) tak, jak se jeví v daném kontextu, a přemýšlet o tom, jaké poselství nesou, resp. chtějí nést. Ta samá modrá značí jiný kód ve vizuálu politologické konference o energetice nebo u studentské akce na připomínku 17. listopadu a jiný kód v případě konference o Izraeli; navíc, je-li kombinována s výraznými piktogramy menory a Davidovy hvězdy.
Začtvrté: ten program byl prostě nasmlouvaný nedobře. Ale přejděme raději už k reportáži z onoho dne a podívejme se, jak to vypadalo na místě; neplácejme se ve spekulacích, co si myslíme na základě přečtení programu, že řečníci a řečnice řeknou – to jsme mohli dělat předevčírem. Co tedy opravdu zaznělo a nezaznělo?
III.
Sto jedna dnů od sedmého října, naplněná aula Fakulty sociálních studií. Věkový průměr padesát pět plus: s určitou škodolibostí seznávám, že opakované maily profesora Kříže studentům Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, vyzývající k účasti na konferenci, zřejmě nepadly na příliš úrodnou půdu. Zdravice Stanislava Balíka. První věta v hebrejštině. Miluju ho. „Jsme tu kvůli těžkému tématu, které nás nenechává chladnými. Které v nás vzbuzuje hněv.“ Židé prý svou existencí popírají některé základní axiomy sociálních věd, třeba ten, že národy jsou až moderním konstruktem a v předmoderní době nic takového neexistovalo. Pomyslím si, že vypálit takovou ahistorickou blbinu hned na začátku je docela troufalé – přece jen později během dne zazní, že současná židovská identita vznikala až v 19. a 20. století a předtím existovalo jen plno různých židovských frakcí, které se nevnímaly jako součást „židovského národa“ – ale nešť, je to jen zdravice jednoho politologa. „Jsem rád, že se předem neomezujeme ve výběru hostů. Že si neříkáme, o čem budeme a o čem si nedovolíme mluvit. Přeji nám, abychom si naslouchali, abychom diskutovali v klidu a abychom došli ke společnému závěru.“ Pozoruhodné, jak si ti konzervativci dokážou sami vytvořit bubáky, kteří je nutí mluvit o věcech, o kterých mluvit nechcou, a nemluvit o věcech, o kterých mluvit chcou – naštěstí jsou konzervativci odvážní a nakonec vždycky mluví o tom, o čem mluvit chcou! Děkan děkuje, obecenstvo tleská. Prorektor Hanuš má své úvodní slovo, ve kterém mimo jiné spekuluje, jestli jsme dnes svědky „nové formy antisemitismu, která není vázána na národnost či náboženství, ale na izraelskou státnost“, a uvádí prvního řečníka: je jím politický geograf Michael Romancov.
Romancovova přednáška je bezesporu ta nejvíc wild z těch, které jsem měl možnost během dne slyšet. Svou prezentaci odpálí dvěma zcela příšernými citáty, které vidíte na doprovodné fotografii; nijak je ale nevysvětlí a jede dál. Doteď přemýšlím, proč je tam dal. Snad se bál, že si o něm publikum bude myslet, že je naivní, nebo že mu záleží na Palestincích? Romancov mluví obecně o geopolitice a Blízkém východě, nedozvídáme se vlastně nic relevantního pro současnou situaci. V prezentaci přikládá mapku hypotetického panarabského superstátu, který by sahal od Arabského poloostrova až k Atlantiku, a dlouze mluví o tom, jak by tento stát byl velký a geopoliticky mocný. Nic takového nikdo neplánuje a Romancov nevysvětluje, jaký to má vztah k Izraeli či současnému konfliktu, píšu si tedy mentální poznámku, že bububu Arabáči. Sykes-Picotova smlouva z roku 1916, která rozdělila Blízký východ do britské a francouzské sféry vlivu a tím i na současné státní útvary, je prý dílem Ruska. Rusko smlouvu iniciovalo za první světové války, ale protože se potom zhroutilo, tak se nepřidalo, a Francouzi a Britové, kteří se smlouvou souhlasili, ji sice provedli, ale vlastně za to, chudáčci, nemohli, neměli žádnou vlastní vůli, Rusáci je do toho uvrtali a oni si prostě už holt museli Osmanskou říši rozporcovat mezi sebou, nedalo se nic dělat. Romancov dlouho mluví o Saúdské Arábii a Íránu a jejich mocenských rozbrojích, což je konečně alespoň trochu relevantní, ale přednáška náhle končí. Vliv Spojených států gdě? Vztah regionálních mocností k Izraeli a Palestině gdě?? Jaký vliv má geopolitika na současný konflikt???
Přednáška Marka Čejky je fajn. Na rozdíl od předřečníka, který se ve své práci zabývá hlavně Ruskem a bývalým sovětským prostorem, je Čejka expert opravdu na Izrael a Palestinu, a je to poznat. Nečetl jsem od něho žádné texty ani rozhovory z poslední doby, takže nevím, jaké jsou jeho takes na současnou situaci, ale přijde mi, že tenhle člověk ví, o čem mluví. To, co říká, je plastické, a nevyhýbá se ani ošemetným tématům – třeba tomu, že ideály z izraelské deklarace nezávislosti, která mluvila o rovnosti všech občanů, zůstaly jen snem. Škoda jen, že toho neříká víc o současnosti – vhled do vývoje izraelské společnosti je sice zajímavý, ale čtená přednáška zanedlouho končí a překvapený prorektor Hanuš vyzývá k desetiminutové přestávce, protože máme časovou rezervu.
Po přestávce začíná diskuze; slovo „diskuze“ v tomto případě znamená, že před námi u stolečku sedí dva privilegovaní odborníci, kterým my jako publikum máme klást otázky. Hanuš se snaží rozproudit debatu otázkou na Abrahámské dohody (Abraham Accords) z roku 2020; Romancov uvádí, že jde o další příspěvek USA k regionální stabilitě. Díky bohu za tyto příspěvky; na jazyku mám otázku, jak si řečník myslí, že USA nyní přispívají k regionální stabilitě dodáváním těžkotonážních bomb, které při dopadu dělají kráter o velikosti fotbalového hřiště a které izraelská armáda shazuje na Gazu s tím, že je to „chirurgicky přesné míření na představitele Hamásu“, ale nechám si to pro sebe, nebudu narušovat akademické dekorum. „Jaké jsou významnější geopolitické konflikty než ten mezi Izraelem a Palestinou?“ zní jeden z dalších dotazů. Rusko a Ukrajina kvůli dopadu na obchod s obilím, fér; na druhé místo Romancov řadí húsijskou blokádu části lodí v Rudém moři a máme prý být rádi, že se to stalo až po vánoční nákupní horečce. Díky bohu, že se na Vánoce nedělo nic zásadního v oblasti, kde se vánoční příběh odehrává! Dotaz na Marka Čejku, co si myslí o českém mediálním pokrytí současného konfliktu. Někteří veřejnoprávní bafuňáři dávají prý jednoznačně najevo, na které straně jsou, a to není dobře; Čejka už má zkušenost, že ČT řekl něco relevantního, ale oni to pak střihli tak, že „z toho byla úplná blbost“. Cool to know. Další zdvižená ruka: co si myslíte o posunu Izraele k profilaci jako náboženský stát? Michael Romancov si bere slovo jako první a uvádí, že k tomuto není kompetentní. Děkujeme. Nudím se. Je pauza na oběd. V menze už není rizoto, musím si vzít kuřecí stehno.
Po obědě následuje přednáška Aleše Weisse o náboženském sionismu – pro mě ta nejzajímavější, kterou jsem měl na konferenci možnost slyšet. Sionismus byl revoluční v tom, že odmítl život v diaspoře jako legitimní židovskou zkušenost, Židé se musí navrátit do oblasti Palestiny; prosadil ideu národní jednoty, všichni Židé patří k sobě a patří k sobě na prvním místě, tedy nejsou například na prvním místě Čechy či Němci, nezáleží ani na příslušnosti k nějaké židovské frakci; sionismus vrací do hry mesianismus, „každý jednotlivý žid se podílí na něčem větším než politickém, souvisejícím s dějinami spásy“; Izrael v sionistickém vnímání není už něčím abstraktním, co by mohlo být prakticky kdekoliv (pokud to vůbec má opravdu existovat na Zemi), jako tomu bylo ve středověkém a novověkém židovském myšlení – je to konkrétní země, která se rozprostírá tam, kde nyní existuje Stát Izrael. Opět se ovšem nedozvídáme nic moc o přesazích k dnešnímu konfliktu, jde jen o historii pojmu a pár statistik o tom, kolik Izraelců se dnes vnímá jako náboženští sionisté.
Irena Kalhousová mluví o domácí politice v Izraeli před a po sedmém říjnu, ve svém výkladu se soustředí na genezi současné vládní koalice a to, že Izraelci byli a jsou šokováni brutalitou 7. října a unesením rukojmích. Z prezentace na nás shlíží nápis „Bring Them Home Now“. Cíle izraelské vlády jsou „zničit Hamás a osvobodit rukojmí“ – nepadne ANI SLOVO o všech těch výrocích různých izraelských politiků, kteří mluví o tom, že je potřeba „vymazat Gazu z povrchu zemského“ a podobně. Opět se vracíme k rukojmím a sedmému říjnu: „Představte si, že se vzbudíte a vidíte to živě a barvitě na svém mobilu. Vidíte, co se děje vašim dětem, příbuzným, přátelům. To jsme my nikdy nezažili. Ani jedenáctého září.“ Ale zažili – na Ukrajině a v Gaze. Liberální elity by si mohly uvědomit, že úplně stejně barvitě lidé na celém světě vidí, jaké důsledky má současná izraelská operace v Gaze, a že je všem úplně jasné, že rozhodně nejde „jen o to“, zbavit se Hamásu a osvobodit rukojmí. To, že to nejsou „naši“, je lidem jedno. Vidí, že se děje příkoří. Kalhousová zakončuje, že násilí na obou stranách nikdy nebylo na takové úrovni jako dnes a že Palestinci si v současnosti zažívají nesmírné trauma, stejně jako Izraelci sedmého října. No tak aspoň něco.
Příspěvek Evy Taterové pojednává o vztahu Československa k Izraeli – ovšem pouze mezi lety 1948 a 1967 (s přesahy do roku 1969). To je fajn, bylo to docela zajímavé, ale co z toho? Proč se nebavíme o tom, jaké dopady to má na současný vztah ČR k Izraeli? Společenská relevance gdě, I’m begging you!! Na závěrečném slidu je česko-izraelský odznáček. Musím jít, takže mi ujde přednáška o československých krajanských spolcích a kibucech v Izraeli (myslím, že se tam taky nedá moc čekat přesah) i promítání filmu Exodus z roku 1960, který, co jsem četl, dosti jednostranně popisuje okolnosti vzniku Státu Izrael.
IV.
To, co v textu chybí, je stejně tak důležité, jako to, co v něm je. Konfera byla nudná, nezajímavá, nic moc zásadního jsem se nedozvěděl, spíš takové fun facty. Jak jste si přečetli, tak řečníci a řečnice občas zandali něco úplně random (s láskou vzpomínám i na pána, který se v diskuzi ptal, proč „Izrael dopustil, že palestinské učebnice okysličují nenávist k Židům“), ale vlastně nic „skandálního“ nezaznělo. A to je právě to zajímavé.
Současný konflikt byl odsunut do pozadí a místo toho se nám dostalo převážně historických povídání o tom, jak vypadala izraelská společnost ve 20. století. Fajn, to by mohla být zajímavá konfera třeba při příležitosti (půl)kulatého výročí vzniku nějakého státu nebo při jiném výročí; ale co ta současnost, přátelé? Zrovna u Izraele by bylo ostatně potřeba otevírat bolavá témata i na takové hypotetické konferenci v klidných časech – že se to nestalo tady, je na pováženou. Celé současné dění bylo depolitizováno a stalo se nekonfliktním objektem akademického zájmu: „Popovídejme si o tom, jak se těm Izraelcům žije, je to zajímavá společnost…“ Mohl bych to kritizovat s tím, že je to „málo“ a chtít po pořadatelích „víc“. To je sice taky relevantní kritika, ale musíme si hlavně uvědomit, že rozhodnutí vynechat určité aspekty určité situace má vliv na to, jak o věci přemýšlíme, a o čem nás naopak ani nenapadne se zamyslet. Proč se v přednášce o současné izraelské domácí politice nebavíme o tom, že Netanjahu tiše toleroval rozkvět Hamásu, protože pro něj Hamás představoval užitečného strašáka, díky kterému mohl odmítat požadavky umírněnějších Palestinců? (https://www.timesofisrael.com/for-years-netanyahu-propped-up-hamas-now-its-blown-up-in-our-faces/ https://www.nytimes.com/2023/12/10/world/middleeast/israel-qatar-money-prop-up-hamas.html a mnoho dalších článků) Proč se nebavíme o tom, jaká rétorika nyní ovládá izraelský veřejný prostor a jaké má tato rétorika historické kořeny?
Mohl bych si vymyslet mnoho dalších otázek, ale je to zbytečné. Konference tak, jak proběhla, dala najevo, že si tyto otázky klást nemáme. Ne proto, že nesmíme, ale proto, že to není relevantní. Tak funguje nastolování veřejné agendy. Konzervativci mohou milionkrát ve svých proslovech naznačovat, že existuje nějaká „cenzura“, která „nám říká, o čem smíme a nesmíme mluvit“. Takový styl je věcí autoritářských režimů. Liberálně-konzervativní dohled funguje jinak. Tak, že veřejný prostor opanují novinové články, tvíty a akademické konference, které dávají najevo, jak se o věcech mluví, a že o některých věcech se nemluví. A my, kteří bychom o nich mluvit chtěli, se potom stydíme to dělat.
MORALIZUJÍCÍ BIBLICKÝ EPILOG
Rčení, že se někdo zachoval jako „dobrý Samaritán“, je běžnou součástí naší řeči. Lidem, kteří se nezajímají o religionistiku, bohužel uniká, jak radikální a buřičský původ toto rčení má. Při jednom ze svých kázání, které je zaznamenáno v desáté kapitole Lukášova evangelia, Ježíš opakuje jeden ze základních bodů svého učení: a sice prostý bod, že je třeba milovat ostatní lidi, tedy „bližního svého“. Jeden ze znalců svatých textů, který se ke kázání nachomýtl, cítí špatné svědomí, a proto se Ježíše ptá: „No dobře, ale kdo je ten ‚můj bližní‘?“ – a doufá, že Ježíš svou maximu upřesní na něco ve smyslu, že máme milovat ty, kteří vyznávají stejné náboženství, nebo kteří nám dělají dobro, nebo kteří jsou zbožní – prostě *nějak*; nějak, abychom si mohli říct: „Dobře, tehdy jsem se k tomuto a tamtomu nezachoval správně, ale to nevadí, protože to nebyl můj bližní“.
Ježíš ale odpovídá příběhem, který mužovo svědomí věru neuklidní. »„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita [pozn.: žid], když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“«
Proč je to buřičské a radikální? Protože Samařané/Samaritáni a Židé se navzájem nesnášeli. Samaritáni vyznávají příbuzné, ale odlišné náboženství od judaismu, a tyto dvě etno-náboženské skupiny se v římské Palestině sobě navzájem vyhýbaly velkým obloukem. Evangelický příběh ukazuje, že bychom neměli hledět na to, k jaké skupině, národu, kmenu druhý člověk přísluší; z pouhého faktu, že je člověkem stejně jako my, mu náleží naše porozumění, péče a láska. A z druhého konce: nemůžeme se uklidňovat tím, že když někdo náleží „k druhé straně“, pak mu nenáleží lidství. Samaritánovi bylo jedno, že ten, kterého našel zraněného na cestě, je Žid; stejně tak zraněný Žid přijal péči od člena znepřátelené skupiny. Sekulární verzi této maximy nalézáme v Kantově kategorickém imperativu; z osvícenství, kam Kanta myšlenkově řadíme, vychází hodnoty západní civilizace.
Utrpení, které zažívají lidé v dnešní Palestině a Izraeli, je ve výsledku vždy utrpením lidským. Kdo se hlásí k hodnotám, které byly artikulovány v židovsko-křesťanských textech a sítem času prošly až do hodnot, které uznáváme v naší současné společnosti (je samozřejmě mnoho pravidel, které tímto testem neprošly, a je to tak dobře), nemůže část tohoto utrpení selektivně přehlížet. Na tom nic nezmění ani využívání starozákonních citátů a jiných náznaků k implicitnímu ospravedlňování izraelské politiky, ani světácké řeči o tom, že „kdo se moc zajímá o oběti, napáchá ještě více obětí“. Je povinností akademické sféry šířit poznání, které společnost potřebuje. Je povinností lidskou nepřehlížet utrpení ostatních lidí. Ty, kdo páchají trestné činy, dostihnou pozemské soudy. Na soudy Boží nevěřím – a proto myslím, že ti, kdo se zpronevěřují maximě lidské důstojnosti, musí čelit krutému, nejkrutějšímu soudu svého vlastního svědomí.
