20/10/2025
Znáš to?
Tělo reaguje dřív, než mysl stihne pochopit, co se vlastně děje.
Za tímhle malým, automatickým pohybem se často skrývá mnohem víc než jen stud nebo zvyk.
💭 Proč a co se děje?
✨ 1. Paměť těla.
Nervový systém si pamatuje, že klid kdysi nebyl bezpečný.
Možná byl spojený s výčitkou, s pocitem, že „neděláš dost“.
Tělo si proto vytvořilo strategii přežití: být aktivní = být v bezpečí.
Dnes, i když už to není nutné, ten vzorec běží dál.
✨ 2. Vnitřní kontrolor.
Uvnitř existuje část, která se kdysi naučila, že hodnota závisí na výkonu.
Jakmile se někdo přiblíží, aktivuje se starý alarm:
„Rychle, ať to nevypadá, že nic nedělám.“
Tělo se stáhne, dech zadrží, pozornost se zaostří – a spustí se obranný mechanismus.
✨ 3. Kolektivní program produktivity.
Žijeme v kultuře, která dlouho míchala hodnotu člověka s tím, co dělá.
Klid, odpočinek, prosté bytí – to všechno bylo spojováno s leností.
A tak se i v soukromí často aktivuje ten stejný vzorec:
„Musím vypadat, že mám smysl.“
✨ 4. Nervový systém v pohotovosti.
Mozek zaregistruje krok → vyhodnotí potenciální ohrožení → tělo se napřímí, aktivuje, hledá kontrolu.
Je to mikro reakce bojuj nebo uteč (fight/flight), ne vědomé rozhodnutí.
Akce se stává způsobem, jak si navrátit pocit bezpečí.
🌿 O jakém traumatu to vypovídá?
Tohle chování často souvisí s tzv. „developmental trauma“ – vývojovým traumatem.
Nejde o jednu konkrétní událost, ale o dlouhodobý stav, kdy nebylo bezpečné jen být sám/sama sebou.
Kdy klid, hranice nebo nečinnost vyvolávaly napětí nebo zahanbení.
Tělo si tehdy vybralo strategii „dělat“, aby zůstalo v přijetí.
A dnes, když už tu kontrolu nepotřebuješ, reaguje stále stejně.
Možná tedy nejde o to „přestat to dělat“,
ale začít vnímat ten moment, kdy se to děje —
nadechnout se, zůstat, a dát tělu novou zkušenost:
že klid je bezpečný.
Že jen být stačí.
