08/05/2026
Jsem moc rád, že máme v naší zemi lidi, jako je Štěpán Javůrek.
Zcela výstižně popsal i mé pocity z této umělé kauzy, která má jediný cíl, a ochrana zájmů naší země jim tedy rozhodně není. Je jím útok na ty nejnižší pudy lidí, kteří přesně toto chtějí slyšet. Jsem si víc než jistý, že autoři tohoto příběhu moc dobře vědí, co dělají a co tyto jejich aktivity ve společnosti způsobí. O to opovrženíhodnější jejich konání je!
Sdílím tento příspěvek s plným vědomím toho, jaké je dnes datum a jako člověk, který naprostou většinu svého profesního života pracoval v Památník Terezín / Terezín Memorial a moc dobře tak ví, jakou podobu měla zvěrstva zhoubné ideologie nacismu. A i díky Štěpánovi a jeho knihám však také vím, jak tragické byly osudy Němců bezprostředně po válce a čeho byli schopni Češi. A ta největší zvěrstva v poválečné době skutečně nepáchali přeživší nacistických koncentráků (kteří by na to třeba i mohli mít jakési “morální právo”). Nejhůře se i tehdy chovali ti, kdo byli dobytky v každé době a z každého režimu dokázali těžit.
Čirá esence populismu, made by SPD.
SUDETŠTÍ NĚMCI A JEJICH SJEZD…
Téma, které momentálně hýbe českým veřejným prostorem. A také téma, které se mě blízce dotýká. Tím, kde žiji. Tím, co tvořím. Tím, jaké vyznávám hodnoty. Bylo by teď asi snazší mlčet, ale já mlčet nechci. Zvlášť v situaci, kdy se toto téma zneužívá k tomu, aby rozdělovalo už tak rozdělenou českou společnost, potažmo zpochybňovalo vazby a vztahy s jedním z našich sousedů.
Předkové těch, kteří se dnes chystají na tolik propíraný sjezd do Brna, byli kdysi v této zemi doma. Po staletí tu žili, vychovávali děti, chodili do kostela, kultivovali a milovali zdejší krajinu. Pak o svůj domov, z velké části díky vlastním chybám, přišli.
Když dnes míří do Brna, nejedou domů. Jedou na návštěvu naší země, jako hosté a přátelé. Nevidím důvod, proč by dnes, 81 let po skončení války, nemohli jako hosté a přátelé do Brna přijet. Jejich návštěva není zamlčováním historie. Není popíráním největších zvěrstev v dějinách lidstva, které rozpoutalo nacistické Německo. Není neúctou k milionům židovských, českých, ruských, německých, britských a dalších obětí druhé světové války. Naopak. Je to snaha o smíření a porozumění, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo.
Dnešní svět doslova vybízí k tomu, aby jednotlivé evropské národy hledali spíše co je spojuje než to, co je rozděluje. Zkusme to. Připomínejme minulost bez příkras, mluvme o tom, jaká zvěrstva přivedla naše předky do světové války. Mluvme spolu, i když máme jiný názor. Kultivovaně. Slušně. S respektem. Buďme přátelé.
Přátelé jsou totiž ti, kteří mají něco společného. Společný zájem, společnou historii, nebo třeba společnou lásku ke krajině, nebo ke konkrétní zemi.
To, že jsou dnes například Krušné hory naším domovem neznamená, že v nich není místo pro vzpomínky těch, jejichž předkové tu žili kdysi. Naopak.
V minulosti nalezneme spoustu věcí, které nás mohou rozdělovat. Je ale i dost těch, které nás spojují. Jen se o nich tolik nemluví. Protože hledat cestu k sobě, hledat to společné, nacházet kompromisy a především odpouštět, to je vždy složitější než šířit nenávist. Přesto bychom se o to měli ze všech sil snažit. Zvláště v dnešní době!
Abychom toho dosáhli, musíme si říkat pravdu. A naší společnou historii si vykládat celou. Nejen to, co nám je milé a za co se nemusíme stydět. Ale i to tragické, co naše společná minulost přináší. Pravda někdy bolí, je nepříjemné ji slyšet. Je to ale jediná šance, jak se vyrovnat s vlastní minulostí.
Pojďme spolu konečně začít mluvit. Ne na sebe věčně jen křičet a urážet se…
