12/09/2026
Škrtnutí nebo snížení dotací? To přece nedává smysl!
Za ty desítky let, co jsem ve školství, už jsem zažila nejrůznější reformy, nápady a politická prohlášení. Učím se dívat se na věci s chladnou hlavou nebo se alespoň o to snažím :-). Jenže tento týden mi to nedá spát. Otevřela se diskuse o tom, že by stát měl zrušit nebo snížit dotace pro soukromé a církevní školy.
Když slyším otázku „Proč by měl stát z našich daní platit někomu soukromou školu?“, naprosto chápu, že to pro spoustu lidí na první dobrou zní logicky. Jako ředitelka malé školy vidím ta čísla zblízka a vím, že realita je přesně opačná.
Péče o jedno dítě v běžné základce stojí státní rozpočet průměrně cca 138 - 150 tisíc korun ročně. Na dítě v soukromé škole pošle stát okolo 88 tisíc.
Ten rozdíl dělá cca 50 tisíc korun a více na jedno dítě za jediný rok. To jsou peníze, které stát ušetří jen díky tomu, že se rodiče rozhodli pro neveřejnou školu. Děti v neveřejných školách jsou stejně tak českými občany s právem na vzdělání jako jejich kamarádi ze sousedství. Jen státní pokladnu stojí o třetinu méně.
Nám totiž žádné město ani kraj nekoupí budovu, nezaplatí opravu střechy ani nevymění okna. Všechno si musíme sehnat a uhradit sami. A pokud chceme mít ve třídách méně dětí, věnovat se jim individuálně a nakoupit moderní pomůcky, tento rozdíl doplácíme ze školného.
A pak je tu ještě jedna věc, která se v běžných debatách moc neukazuje.
Školy našeho typu neslouží žádným elitám. Naopak. Velmi často jsou útočištěm pro děti, které potřebují individuální péči, jiný přístup nebo jednoduše klidnější prostředí. U nás ve škole má přiznaná podpůrná opatření 21% žáků. Tedy každé páté dítě u nás potřebuje speciální péči, úpravu výuky nebo asistenci. Malý kolektiv a klidnější prostředí jsou pro ně často jedinou možností, jak zvládat školní docházku bez obrovského stresu a selhávání. A navzdory takto vysokému číslu jsme úspěšní v jejich vzdělávací cestě, což nám potvrzují data z testování a přijímacích zkoušek.
Pokud by školy jako ta naše zanikly, tyto děti by ze dne na den přešly do veřejného systému. Jenže veřejné školy už teď na mnoha místech praskají ve švech. Kam by se tyto děti poděly? Mluvíme o cca 135 000 tisících dětí! Naplnily by už tak přeplněné třídy, kde učitelé často nemají šanci věnovat se dětem se speciálními potřebami tak, jak by bylo potřeba. Utrpěly by tím jak děti, které tuto péči potřebují, tak jejich spolužáci i samotní učitelé ve státních školách.
Představa, že škrtnutím dotací stát ušetří, není relevantní. Ty děti nezmizí ze světa, povinnou školní docházku mají dál. Pokud by neveřejné školy musely zavřít, stát by musel za každé dítě zaplatit 138 až 150 tisíc ročně a města by narychlo řešila, kam je všechny posadí.
Funguje to přece podobně jako ve zdravotnictví. Když jdete k soukromému lékaři nebo na soukromou kliniku, která má smlouvu s pojišťovnou, péče je hrazena z vašich daní a zdravotního pojištění. Neřeší se, komu patří budova ordinace – peníze jdou prostě za pacientem. A pokud chcete nadstandard, ten si připlatíte sami. Proč by to u vzdělávání našich dětí mělo být jinak? Státní příspěvek neodchází žádným podnikatelům do kapsy – většina z nás funguje jako neziskovky a každou korunu obratem investujeme zpět do školy. Peníze mají jít jednoduše za dítětem.
Nejsme pro státní školy konkurence a nechceme se vymezovat. Jsme partneři. Každému dítěti vyhovuje něco jiného – někdo potřebuje velkou školu a rušný kolektiv, jiný malou třídu, klidnější tempo a jiný přístup. Považuji za správné, když si rodiče mohou vybrat cestu, která jejich dítěti sedí, a stát jim v tom nebrání. Zvlášť když ho to ve výsledku stojí méně peněz.
Proto mám teď těžké dny i noci. V příštích dnech se bude schvalovat rozpočet a mám velké obavy z rozhodnutí, která vznikají náhle, pod tlakem a bez podložených údajů. Ale věřím, že když budeme věci vysvětlovat klidně a s fakty v ruce, selský rozum nakonec zvítězí.
