23/06/2026
Přátelé motocyklového sportu a přírodních okruhů obzvlášť. Ještě mi ani nevystydla klávesnice po posledním článku a už je tu další závod. Po dvou letech se vracíme do Jičína a tak opět okusím atmosféru takřka domácího závodu. Chce to tedy dvojnásobek soustředěnosti než obvykle a více obalit nervy. Doufám, že sedíte, protože právě začínáme.
Středeční odpoledne v práci se klasicky vleče, tak jako každý poslední den před odjezdem. Předpověď počasí na víkend neslibuje nic hezkého, snad se meteorologové spletou a netrefí se, protože jinak budu muset místo motorky zabalit motorový člun. Nyní mám na výběr ze dvou skvělých možností. Buď vše zabalit v dešti, odpoledne po práci a nebo druhou, daleko zajímavější a to, zabalit vše v dešti ráno před odjezdem. Těžké rozhodování, ale volím ranní variantu. Pravděpodobně totiž bude pršet i během stavění stanu v depu a budu mokrý jen jednou. Trefil jsem to skoro přesně. Doslova chcát, začalo přesně v moment kdy jsem připevnil na stan poslední plachtu. Před stanem se mi vytvořilo středně velké jezero, ale veškeré věci už mám v suchu pod střechou, tak aspoň něco pozitivního. S příjezdem dalších a dalších závodníků bohužel vyvstává problém, který jako jeden z pořadatelů chci do příštího ročníku eliminovat a to rezervace místa v depu. Jelikož jednotlivá místa nejsou vypáskována jako tomu je v Hořicích, staví se každý tam, kde se mu zlíbí a dochází ke zbytečným hádkám ohledně potřebného prostoru. Na tomhle osobně zamakám. Už kvůli sobě, protože i příští rok bych rád měl dobré sousedy, tak jako letos.
Pátek oficiálně přejmenuji ze dne přejímkového na den shánění brigádníků. Ptáte se proč? Poněvadž vybavení mám čím dál více a ruce stále jen dvě. To máte motorku, dvě helmy, hrudní chránič, vyplněnou technickou kartu a veteránský technický průkaz. Využívám pomoc sličné asistentky, která nyní vypadá jak somálský vánoční stromeček. Hubená a ověšená spoustou ozdob, jelikož její služby využilo vícero jezdců. Spolu s Radkem Maděrou a jeho přítelkyní, která nyní slouží jako stojan na vybavení, si jdeme stoupnout do fronty na přejímky. Poměrně to trvá a tak si čas krátíme chytáním dešťových kapek, protože pro změnu zase leje. Vskutku příjemná kratochvíle. Po přejímkách si výpůjčuji rýč a snažím se odvodnit jezero před svým stanem. S výsledkem by mohl být spokojený i ředitel meliorací. Takhle rychle mi totiž doma neodtéka ani vana. Pokud znova nezaprší mohl bych do tréninků vyjíždět suchou nohou. Tuhle větu jsem bohužel vyslovil nahlas. Takový smích nahoře na nebesích si nikdo nepamatuje. Z pátečního večera mám ještě jednu vtipnou historku, ale tu vám budu raději vyprávět osobně. Stačí když se připomenete pod heslem "jak se ti sr*lo v Jičíně". Tohle popisovat nelze.
Sobotní budíček je velmi brzký. Rozprava s jezdci je totiž naplánována už na sedmou hodinu. To je jako fakt peklo. Mimochodem, tohle se budu jako člen autoklubu také snažit změnit. Můj klasický rituál je jít kadit, procházka a sprcha. Takhle mám rozhozený harmonogram. No nic, teď je čas být nervózní a je na to mraky času, protože dnes moje kategorie vyjíždí déle než je obvyklé na jiných okruzích. Během pravidelnosti se totiž veteráni rozdělí velmi podrobně a nejsou tedy mezi jednotlivými stroji tak velké rozdíly ve výkonnosti, než je tomu běžné na klasických závodech na rychlost. Nájezd je psaný až po desáté hodině a to je spousta času na zvracení z nervozity. Do toho vydatně prší a z vody jsem hodně nesvůj. Kromě jednoho tréninku v Dymokurech jsem na vodě nejel a zdejší trať není ta z nejrovnějších. Ve vyjetých kolejích bude určitě stát voda. Umím se to sám krásně vystresovat což? První trénink jedeme na kompletně mokré trati a za solidního deště. Paradoxně se na trati cítím dobře a jedu celkem čistou jízdu bez velkých chyb. Tuto rozjížďku si vyloženě užívám. Názor si můžete udělat sami, kratičký záznam z této jízdy je na mém fejsbůku. Až mě překvapuje, že je konec, klidně bych si ještě pár kol zajel. Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat. Zajíždím do depa a hned po odstavení motorky mi přicházejí někteří přátelé blahopřát. V duchu si říkám, že narozeniny mám až za měsíc, ale dortem nepohrdnu. No smůla, gratulace se vztahují k mému výkonu ve zmáčeném tréninku, takže pišingr asi nebude. Údajně jsem zajel třetí nejrychlejší čas. Nechápu. Mají snad stopky z TEMU, nebo se někdo udeřil do hlavy? Sice se cítím skvěle a s jízdou jsem fakt spokojený, ale třetí, to musí být omyl. Nyní se však ve mě začínají silně mísit emoce. Spokojenost z dobře fungující motorky a bez skromnosti i mě samotného, pomalu vyprchává. Za pár minut se zde totiž pietní jízdou rozloučíme s Karlem Mrázem. A zde prosím dovolte kratičkou vzpomínku, protože Kája byl mému srdci velice blízký a považoval jsem ho takřka za člena rodiny.
Určitě znáte ten moment, kdy vám do života vstoupí člověk ze kterého máte od první chvíle pocit, že ve vašem srdci a mysli zůstane navždy. Toto je přesně případ Karla Mráze. Kájovu rodinu jsem poprvé potkal na rallye, kde jsem si všiml nějakého týpka v hořickém tričku. Byl to Ondra. Spolu s ním tam byla paní, která se tvářila velice přísně, to byla samozřejmě Maruška a také sympatický usměvavý chlapík. Všichni působili velmi příjemně a tak jsem se s nimi dal do řeči. Svěřil jsem se jim, že mým snem je jednou zajet Hořice. Zhruba půl roku na to jsem se s těmito lidmi potkal na besedě konané v Hořicích. Překvapilo mě, že si mě pamatovali a ptali se, jak se chystám na sezónu. Uplynulo několik měsíců a já stál v depu ve Starém Městě a čekal na svůj první trénink. Do mého stanu najednou přišel ten Ondra, kterého jsem potkal na rallye a s ním byl opět ten usměvavý chlapík. Přišli mi popřát hodně štěstí. Od té chvíle jsme se viděli nesčetněkrát. Pokaždé když jsem přišel k Mrazíkům pro radu, mi Kája, ten usměvavý chlapík, ochotně a rád poradil. Možná to bylo tím, že jsem vyrůstal v neúplné rodině a slovo táta jsem znal jen z filmů, ale Karel toto slovo symbolizoval každým coulem. Vším co dělal, jak se choval, jak vystupoval a jak se uměl zamračit, představoval Tátu. I když jsem se k jeho rodině pouze přichomýtl, tak jsem cítil, že jsem vždy vítán a cítil jsem, že ten usměvavý chlapík mě má rád. Vždy mě potěšilo a zahřálo u srdce, když mi v depu řekl, že se byl podívat jak jedu, pochválil mě pokud jsem se zlepšil a nebo pokáral za chybu. Například nikdy nezapomenu, když mi pomáhal měnit baterku v motorce a nedopatřením zapoměl připojit jeden káblík. Zdráhavě jsem mu řekl "Kájo asi si tam nepřipojil jeden kabílek". V životě ve mě nebyla tak malá dušička. Ten jeho přirozený respekt a autorita na mě působí i teď. I při psaní těchto řádků se bojím o tomto napsat. Kája se tenkrát na mě podíval, tak jak to uměl jen on a povídá, "To si zapoměl ty a ne já", ztuhl jsem ještě víc a koktavě jsem ze sebe vysoukal, že mám dva kabely na mínusovém kontaktu. Kájův pohled padl ze mě na kabely a opět s úsměvem povídá "No, jo máš pravdu". Je to jen jeden zážitek ze sta, ale tím vším co jsem spolu s Kájou zažil a jaký respekt jsem k němu vždy choval, jsem ho tajně bral jako takového závodního tatínka. Jeho odchod mě neskutečně zarmoutil a závodní víkend v Jičíně pro mě byl psychicky velmi náročný. Při oné poslední jízdě jeho motocyklu po trati jsem neudržel slzy a nahlas brečel. Ondra na Kájově motocyklu naposledy proťal cíl, spálil zadní gumu, zatímco ostatní stáli na svých motorkách na startovní čáře a tůrovali své motory. Krásné a dojemné gesto, kterým se rozloučili všichni, kteří toho usměvavého chlapíka milovali.
Kájo! Se mnou zůstaneš navždy a budu se snažit aby si se nemusel mračit až budu závodit.
Závěr dopoledního programu byl tedy velice smutný a to i kvůli tragické nehodě, která bohužel stála život jednoho z mladých a talentovaných jezdců. V životě jsem nezažil závody během kterých by nás všechny zasáhla smrt takto zblízka. Věřte mi, že se mi tyto řádky píši velice ztěžka avšak cítím, že mlčet o tom a popisovat zde jak se krásně jelo zkrátka není vhodné. Do druhého tréninku, který se jel kompletně na suchu a za slunného počasí se mi najíždělo velice ztěžka. Bylo už toho na mě moc a atmosféra v depu by se dala krájet. Při samotné jízdě jsem se soustředil, ale upřímně se mi jelo pěkně na ho*no. Na suché trati jsem jel hůř než ráno na mokru. Brzdil jsem moc brzy a dělal zbytečné chyby. Byl jsem rád za šachovnicový prapor a ukončení tréninku. Výsledek byl dvanácté místo na startovním roštu pro zítřejší závod. Zklamání. Na druhou stranu je to konec čtvrté řady a takto vpředu jsem nikdy nestartoval. Uvidíme jak se zadaří zítra a zda dokážu zajet nějaký solidní výsledek za který bych se nemusel stydět.
V neděli se zde nejezdí klasické závody, ale takzvané jízdy pravidelnosti. Měří se tři kola a vyhrává ten, jehož rozdíl mezi těmito koly je nejmenší. Start kategorie T, tu jedu já, je naplánován na 13:50. Bože, to čekání mě zničí. To je horší jak čekat na Ježíška. Tam alespoň čeká na konci dne nadílka, zatímco tady těžká dřina. Nervozita je však stejná. Nejlepší bude, dát si šlofíka. Pro jistotu si nastavuji budíka abych nezaspal jízdu. Neumím si představit jak bych to vysvětloval v článku. Spánek, pokud se to tak vůbec dá nazvat, nebyl moc dlouhý, ale cítím se odpočatý. Odpočatý, ale hladový. Na tom však nehodlám nic měnit, protože hladový vlk je nebezpečnější pro své konkurenty. Kecám. Žaludek mi zkrátka před ježděním nic nepřijímá. Ráno před začátkem programu se pokaždé chodím osobně podívat na startovní rošt a místo ze kterého pojedu, dnešek tomu nebyl výjimkou. Dělám to proto abych se nespletl pri najíždění a nezdržoval tak start. Do startu zbývá několik málo okamžiků a všichni dostáváme povel vjet do nájezdového kola. Vím přesně kam se na gridu postavit a tak už přemýšlím o samotném startu. Dojíždím na start. Do prd*le vždyť už jsem skoro na čáře a pořád jedu. Zastavím, ohlédnu se a... aha. Chybička se vloudila. Moje pozice je o několik míst vzadu. Potupně couvám zpět do svého chlívečku. Diváci u trati však mají smysl pro humor a ukazují mi. Připadám si jako pan Pávek, ještě abych zboural pražákovi sloupek. Naštěstí se nečeká jenom na mě, ale i na opozdilce, kteří jeli v zaváděcím kole pomalu. Přeci jen je výhoda vyjet z depa mezi prvními. Konečně jsou všichni na svém místě a my se do toho můžeme pustit na plno. Traťový maršál s červeným praporem odchází a pohled padá na ředitele závodu držící českou vlajku, kterou se ten chaos odstartuje. Řadím jedničku a zaklapávám plexi, prapor jde nahoru, zapírám se do řídítek, prapor jde dolů a je odstartováno. Podařilo se mi se celkem solidně odlepit a vyjel jsem mezi prvními. Teď konečně vidím ten masakr v první zatáčce. Celé startovní pole se nahrne do zatáčky a průjezd se tak trochu zašpuntuje. Není prostor kudy jet, musím tedy zpomalit, ztrácím pár pozic, ale jsem v klidu. Vím, že je dokážu získat zpět. Dostávám trochu ťukes z levé strany. Wau. Je to fakt brutální. Konečně jsme na výjezdu a teď se musím snažit. Získávám zpět nějaké pozice, ale ještě to není za mnou. Celé první kolo je silně zhuštěné a člověk musí být opatrný a ne zbytečně přemotivovaný. Přeci jen jedeme na pravidelnost a ne o to kdo bude první v cíli. Zhruba ve třetím kole se začínají tvořit větší mezery mezi jezdci a já si můžu jet to svoje. Snažím se jet stabilní časy a při každém průjezdu cílem po očku sleduji časomíru. Do konce zbývá něco málo přes minutu, tedy poslední kolo. Teď už to jen dovézt do cíle a máme to za sebou. Je to tu. Šachovnice vlaje a mě se podařilo dokončit další závodní víkend. To je asi ten největší úspěch, protože na pravidelnost se mi nedařilo vůbec. Třinácté místo a skoro dvou-sekundové rozestupy mezi časy jsou zde na prd. Na pořadí jsem v cíli na sedmém místě. To se samozřejmě neřeší, ale potěší to. Celkově se však tento víkend necítím ve své kůži a upřímně jsem rád, že je za mnou. Změny počasí, byly v souladu se změnou pocitů a nálad. Na závody nikdy nezanevřu, ale takovéto už zažít nechci.
Vážení čtenáři, jsme u konce mého jičínského příběhu. Nezbývá než tradiční poděkování.
Děkuji vám, že jste dočetli až sem
Děkuji Rady Bady (Radek Šefl) za psychickou oporu a půjčení foukátka
Děkuji Ondřej Mráz a jeho rodině za podporu
Děkuji Vasek Svoboda za slova na posilněnou a za seznámení
Děkuji všem fotografům, že svým objektivem sledovali tu nejkrásnější soupravu na trati
Děkuji pořadatelům, kteří i přes jisté nedokonalosti v organizaci, připravili kvalitní závodní víkend. Některé chyby jsem zaznamenal sám a na jiné jsem byl upozorněn přáteli v depu. Budu se snažit spolu s dalšími tyto chyby napravit a připravit tak pro ostatní ještě lepší závody. Automoto klub Český Ráj Jičín v AČR
Děkuji RedX International CZ
Děkuji Inter Cars Česká republika s.r.o. (Official Site)
