11/07/2025
Tetosystém
Zuzana Válková
Všechno bliká, pípá, nic neplatí déle než pár vteřin. Stačí několik dotyků na displeji a člověk je bez partnera, práce nebo přátel. Jeden den jdete spát, všechno vypadá normálně, a druhý den se v Americe mluví o disentu, který „ještě říká veřejně, co si myslí“. V té pomíjivosti se nedá žít, říkám si, není-li člověk trénovaný buddhista.
Je tedy zásadní vážit si pilířů dobra, které nám ještě zbývají a nejsou digitální. Vysílají do světa nevtíravou péči a zájem, i když nám je osud nepřiřadil po krvi, a dokonce jsme si je sami nevybrali. Řečeno ošklivě jde o „sociální kapitál“, ale ve skutečnosti jsou to prostě „tety a strýcové“. Nemyslím sourozence rodičů, ale přátele, které si naši rodiče opatřili v mladším věku, a tihle laskaví lidé adoptovali nás, cizí haranty, na tvar i povahu nehledě, a zařadili nás do své smečky.
„Teto“ nebo „strejdo“ jim říkáme i v letech, kdy už mezi námi neexistuje významný věkový rozdíl. Zejména tety nikdy nezapomenou, kdy jsme měli naposledy průšvih, narozeniny nebo rande. A když se nám narodí děti, adoptují i nová non-vnoučata: nosí jim sladkosti, oblečky i hračky. A neviditelný tetosystém nás vítá pokaždé, když přijedeme domů.
Teta Apostolia peče sušenky a perníčky. Tetu Světlu jsem neviděla dvacet let; stejně jsem jí před rodným panelákem skočila na hlavu, a ona se smála jako kdysi. Rodná teta Ája upeče buchtu a vyptá se. Teta Marcela nechá pozdravovat…
Je málo míst, kam pořád neleze politika pitomá, a internety pitomé, a „chvíle“ je množství času, do kterého se vejde „jdu na chvíli k tetě“, což může být hodina i dvě. Tetosystém je prostor, kam se vejde minulost, ale budoucnost taky.
A já jsem, husa, zase zapomněla na tetiny narozeniny…
(Autorka je publicistka; foto Stanislava Benešová, Právo)
