07/06/2025
V období slunovratu dochází k mohutnému výdechu země. Cela přeroste sama sebe. Stane se velkou, že její duše už není jen na zemi, ale i nahoře na nebesích. Splyne s celým kosmem. Kdysi člověk rostl stejně se zemí. Dostával jsem mimo sebe. Slunovratové obyčeje, které probíhaly kolem ohňů na vrcholcích hor, vyjadřovali extatické vystoupení lidské duše z těla na vrcholku léta. S létem spojená sluneční extáze dávné kosmické zbožnosti byla neprávem odmítnutá jako protiřečící křesťanství.
Posledním hlasatelem a nositelem extatické sluneční velikosti byl Jan Křtitel. Celou svou bytostí byl člověkem letního slunovratu. Jan Křtitel je největším reprezentantem starého principu dělá ale místo novému, razí místo tomu co musí přijít. Věděl, že staré končí, a že člověk přestává vrůstat do vrcholného léta. Ve chvíli, kdy Jan Křtitel pokřtil Ježíše Nazaretského v řece Jordán – tím člověk starého světa předává veslo novému principu- vstoupila do široce otevřené duše Ježíše Nazaretského sama bytost Kristova, vznešený sluneční Duch, a vzala na sebe lidskou podobu. Ten největší člověk starého lidstva předal štafetu světových dějin nové epoše a sám napomáhá vstoupit tomu novému. Jan Křtitel poskytl Duchu slunce doprovod z výšin k hlubinám. Slunce a Kristus byly kdysi navzájem úzce spojení a v tomto spojení nastala změna, když Kristus přišel na zemi, aby se stal člověkem. Kristus ku spáse lidí opustil sluneční výšiny, aby se na zemi stal člověkem a spojil se s nouzí a hloubí země, v té chvíli začala zbožnost o vytržení ke slunci selhávat.
Pokud nedokážeme přijmout nové a trváme na zachování starých stavů, může docházet pouze ke krizím. Právě zasahování starých stavů světa a probouzení starých kosmických sil, které je signaturou doby letního slunovratu, dává stále zřetelněji vznikat krizi. Staré síly již nejsou nosné. Příroda samotná už nemůže člověku pomoci kupředu, a to ani příroda vrcholícího léta. Chce-li se však lidstvo držet starých sil a odmítá se rozloučit s něčím, co se vyčerpalo, pak si právě tím způsobuje neštěstí. Zasahováním starých poměrů světa je vrcholné léto přímo předurčeno k tomu, aby se roztáčelo kolo neštěstí lidstva. V keltsko-germánské severozápadní Evropy tak o letním slunovratu například obzvlášť hojně přicházely inspirace, přijímané druidskými kněžími. To připomínají třeba prastaré mohutné kamenné aleje v Bretani. Letní slunovrat byl hodinou přijímání božských darů. Prostředkem k jejich přijetí byla extáze, opojení, vytržení ze sebe. Avšak vytržení do extatického vědomí se vždy dělo na úkor toho, co dnes nazýváme bdělostí. Člověk se nestával bdělým, svobodným a vědomým, nýbrž přijímal dary bohů, zatímco byl v matném snu mimo sebe. To už dnes pro lidskou bytost není přiměřené. Není-li již extáze plodná, není-li již odměňována bohy, musí vyústit v démonické formy. Opojení pak vede k duševním onemocněním: duše jsou přírodou vrcholícího léta, i když proto sami nic zvláštního neučiní, strhávány do spánku duše země a důsledkem je že nedávají pozor a klesají do otupělé nebdělosti.
Proto potřebujeme přejít k principům novým. Principům, které jsou pro člověka dnešní doby nosné. A tím jsou Janova slova „On musí růst, já se musím umenšit.“
Tato slova symbolizují svátek svatojaní „ On musí růst, já se musím umenšit“
Co vlastně znamenají? Neměla by být chápána jakoby ten, který je vyslovuje, chtěl v kajícném sebeponížení zdůraznit vlastní nehodnost tváří tvář něčemu vyššímu, jemuž náleží veškerá úcta a čest. Janova slova ale máme chápat spíše tak, že člověk má vyvíjet úsilí, aby ztělesňoval to, co je z nebe. Nemáme se morálně menšit a nemáme sami sebe neustále opravovat. Spíše máme sebrat a ve vší skromnosti koncentrovat své lidství.
Kristus ve mě musí růst. Zákonem růstu je Kristus sám. To je perspektiva, kterou dává svátek Svatojaní, že do lidské bytosti vstoupí velikost. Janovský obrat letního slunovratu spočívá v tom, že musíme být duševně vždy ochotni vstoupit do sebe, nehledat bohatství a rozptýlení venku ve světě. Pohanská slunovratová slavnost je inspirací pocházející z extáze a opojení: křesťanská svatojánská slavnost je inspirací vycházející z nejniternější koncentrace a vyšší duševní odvahy. Ze starých kosmických sil, chtějí-li na nich lidé křečovitě lpět, se může zažehávat jen jeden světový požár za druhý. Teplo vrcholícího léta se duševně - a za časté i ve vnějším smyslu - stává prudkým střídáním horečky a zimnice, střídání horečnatého žáru ale i ledových krup. Podaří-li se lidstvu v jeho zápase postoupit k novému principu, otevře se zlatému dešti nebeského Jeruzalém.
Svátek svatého Jana slavíme 24 června, to je čtyři dny po letním slunovratu. Slavíme ho tedy v dozvuku letního slunovratu. Nejprve je třeba vyčkat přírodních vrcholů a teprve pak můžeme slavit křesťanské svátky. A chceme-li křesťanství rozvíjet musí plynout v živém spojení rytmem roku. Musí vědět, co to znamená, že jednotlivé svátky připadají na různá roční období.
Zdroj: Kruh ročních svátků. Emil Bock
https://franesa.cz/produkt/kruh-rocnich-svatku-emil-bock/
