jsmotivation.cz

06/04/2025

Deprese je v současné době velice nadužívaným pojmem. Kdokoli má špatnou náladu, splín, úzkost, sníženou motivaci.... mluví o "depce" neboli depresi.

Skutečná deprese je ovšem velice závažné onemocnění, v celém svém průběhu drasticky snižující kvalitu života dotyčného. Je typická svými epizodami v délce trvání několika týdnů až měsíců, střídanými obdobím částečného zlepšení.

Problémem je, že se jedná o onemocnění progredující - se zhoršující se tendencí. Zhoršení nastává jak v samotných depresivních epizodách, tak v obdobích částečného zlepšení a je velmi pozvolné (každá další epizoda je vždy o něco horší než ta předchozí a v každém dalším období částečného zlepšení se člověk cítí hůře než v tom předešlém). Díky této pozvolné progresi se tak dotyčný stačí na zhoršující se stav svým způsobem adaptovat a situaci začne obvykle řešit až v pokročilejších, nezřídka život ohrožujících fázích.

více na: https://jsmotivation.cz/co-je-to-deprese/

23/02/2025

Velmi často jsou vedeny diskuze, zdali a do jaké míry je možné ZMĚNIT SVÉ CHOVÁNÍ.
Tato změna může být pro člověka samotného velmi žádoucí, protože chování je vnější formou našeho projevu a vytváří, modeluje nebo likviduje situace, v nichž se nacházíme.

Nezřídka se však stává, že se člověk i přes veškerou svoji snahu o změnu svého chování a s předsevzetím „TEĎ TO BUDE JINÉ, UŽ JSEM SE POUČIL/A!“, dostává opětovně do stále stejných nebo velmi podobných situací, které ve svém důsledku končívají stále stejně nebo velice podobně.

Samotná změna chování v takových případech bohužel nebývá příliš účinná natož pak dlouhodobě udržitelná. Své CHOVÁNÍ MŮŽEME SICE OVLÁDAT, ale pouze za předpokladu vynaložení značného mentálního úsilí a pouze po relativně krátkou dobu.

S CHOVÁNÍM JE TO PODOBNÉ JAKO S DÝCHÁNÍM. Člověk dokáže svůj dech zadržet, měnit frekvenci i hloubku nádechů a výdechů... Zkusme ale takto celý den VĚDOMĚ řídit své dýchání. Stálo by nás to tolik energie a pozornosti, že bychom nebyli schopni vykonávat žádnou jinou činnost a stejně by se nám to patrně nepovedlo, protože by stačila jediná nečekaná událost a kontrolu nad naší dechovou frekvencí by automaticky převzala podvědomá autonomní centra mozku (medulla oblongata).

Autonomními centry našeho CHOVÁNÍ je amygdala (centrum emoční paměti) a limbický systém. Tato centra pracují na základě vzorců, vytvořených z již prožitých situací (asociační vzorce). Zvláště v situacích se silným emočním nábojem (např. mezilidské vztahy) mozek porovnává charakteristické znaky (markanty) nastalé situace s markanty již prožité situace a z ní vytvořeného vzorce. Pokud najde shodu nebo podobnost, automaticky spouští z minulosti uložený asociační vzorec včetně emoce s ním spojené.

Přestože tedy můžeme situaci vnímat jako "novou", přestože ji CHCEME vnímat jako novou/jinou, náš mozek ji při podobnosti charakteristických znaků vyhodnotí jako STEJNOU nebo VELICE PODOBNOU, spustí STEJNÝ ASOCIAČNÍ VZOREC a následně stejný reakční vzorec a vzorec chování jako v minulosti.
Snaha o změnu chování je pak jen drobnou kosmetickou záležitostí, která ve skutečnosti nemá na výsledek prakticky žádný vliv - JE STEJNÝ nebo velice podobný jako v minulosti včetně emocí, které v situaci prožíváme (stále se opakující stejné nebo velice podobné "scénáře" se stejnými nebo velice podobnými výsledky, pocity...)

Chceme-li se dostat z tohoto "začarovaného kruhu" stejných nebo velice podobných scénářů, je zapotřebí identifikovat zdroj - patologický (dysfunkční) asociační vzorec, tento přepsat/nahradit a následně vytvořit novou sadu reakčních vzorců a vzorců chování.
https://jsmotivation.cz/konzultace/

17/11/2024

www.jsmotivation.cz

04/11/2024

….stejně dlouho, jako můžeme pít otrávenou vodu.

Paradoxně nejničivější dopad mají toxičtí lidé na silného jedince – ten totiž vydrží nejvíce a nejdéle.

Zatímco slabý člověk se po chvíli zhroutí (což jej v podstatě zachrání) a ze vztahu odchází, silní lidé dokáží setrvat a bojovat s pověstnými větrnými mlýny roky nebo i desetiletí – to vše ale za cenu obrovských ztrát na psychickém i fyzickém zdraví.

V konečném důsledku je tak jejich síla, odolnost a odhodlání situaci vyřešit/zlepšit jejich největší slabostí. Čehož toxický člověk patřičně zneužívá.

Ať si to připouštíme či nikoliv, hraje prostředí, v němž se nacházíme, naprosto zásadní roli na vnímání sebe sama, na naše rozhodování, další interakce s okolím a v neposlední řadě na naše zdraví.
Pokud v prostředí z jakéhokoliv důvodu setrváváme, na podvědomé úrovni dochází k AKCEPTACI = na prostředí si „zvykáme“, adaptujeme se na něj a PŘIJÍMÁME jeho parametry.

PŘÍKLAD: pokud setrváváme v toxickém prostředí např. bez vzájemné úcty a respektu (velmi jemně řečeno), mozek takové parametry situace přijímá jako novou realitu. Na jedné straně s ní bojuje, což nám dává najevo vysíláním sérií negativních emocí a po čase také psychosomatickými potížemi (bolesti břicha, hlavy, potíže se zažíváním, alergie, záda…), na straně druhé se snaží na úrovni vědomí i podvědomí situaci „normalizovat“ = z parametrů situace se vytváří novou sadu asociačních vzorců (málo se snažím, něco dělám špatně, je to moje chyba, nejsem dost dobrý/dobrá, taková je prostě realita…. atd.)

Důsledkem je nejen podlomené zdraví, zkreslené vnímání reality a narušený vztah k sobě samému, ale také sada dysfunkčních vzorců, na základě kterých pak dotyčný zcela podvědomě řeší všechny další nastalé situace ve vztahových oblastech a sociálních interakcích. Tím v budoucnu velmi často vzniká ZAČAROVANÝ KRUH, kdy dramaticky roste riziko, že si dotyčný na základě nově uložených/vnucených podvědomých vzorců vybírá STEJNÉ NEBO VELICE PODOBNÉ SITUACE, vztahy a protějšky, se stejnými nebo velice podobnými parametry a scénáři...

J.S.

20/10/2024

Spousta lidí investuje enormní množství úsilí i času, aby strach potlačili, necítili, neměli... ostatně tak, jako u každé negativní emoce.

Taková snaha je ovšem nikoli pouze zbytečná, ale ve své podstatě velmi kontraproduktivní.

Proč?

1) Potlačená emoce nikam "nezmizí" a není-li využita konstruktivně, přesouvá se zpět do podvědomí, kde působí destruktivně na člověka samého i na jeho okolí.

2) Úsilí a čas investované do potlačení strachu mohou být konstruktivně využity při řešení situace, z níž strach vychází. Namísto toho byly vyplýtvány na vymýšlení přijatelné iluze a argumentů.

3) Situace, jejíž řešení si mozek vysláním této emoce vyžádal, zůstává nezměněná (což může být, zejména v případě strachu, docela problém).

Jak ke strachu přistupovat?

Strach je jedna z nejsilnějších (největší budivý potenciál) a také nejstarších emocí, vycházející přímo z pudu sebezáchovy (sublimovaný strach se dále mění v agresi). Mozek nás jejím prostřednictvím upozorňuje na riziko či ohrožení ze situace plynoucí (ohrožení nejen života či zdraví, ale také vlastní důstojnosti, sebevědomí, společenského postavení atd.) a nutí nás jednat.

Namísto co bychom se snažili svůj mozek přesvědčit, že "nemáme strach", je mnohem efektivnější mu vyhovět a opravdu začít jednat: Vyhodnotit parametry situace, zvážit REÁLNOU míru rizika a vymyslet možnosti, jak tato rizika eliminovat nebo zredukovat na přijatelné minimum. V případě, že je míra rizika pro nás stále nepřijatelná, můžeme situaci po důkladném zvážení opustit (to můžeme koneckonců vždy, ovšem ne vždy je to k našemu prospěchu).

Již při samotném vyhodnocování situace (konstruktivní činnost), dochází ke spalování příslušné emoce. Další činností spočívající v eliminaci rizik (např.: tvrdě trénuji na fyzické testy, důkladně se připravuji na zkoušku/pohovor/utkání/vystoupení atd.) dochází k dalšímu spalovaní příslušné emoce a zejména energie v podobě budivého potenciálu, který je na ni navázán. A touto činností, jíž předcházelo přijetí, nikoli potlačení strachu, zcela zásadně měníme původní parametry situace a otáčíme je ve svůj prospěch (člověk, který se bojí méně či předstírá, že se bojí méně, nikdy nedá do přípravy tolik).

Znal jsem "borce" co "neměli strach". Všichni do jednoho shořeli jak papír (pozn.: obrazně řečeno). V kritické chvíli zjistili, že strach má ve skutečnosti je a okamžitě vzdali či ani nenastoupili nebo podali naprosto otřesný výkon.

Svému strachu, stejně jako dalším emocím, jdi vždy naproti. Přijmi ho, vyhodnoť a konstruktivně využij. Pořád budeš mít strach, ale strach nikdy nebude mít tebe!

J.S.

06/10/2024

V předchozích dvou reelech jsme si představili experiment uskutečněný na skupině 12ti dosud nemotivovatelných a nezaměstnatelných mužů. Ti byli rozděleni do dvou týmů. Tým Cukru byl motivován výhradně pozitivně, tým Biče naopak výhradně negativně. Proč tým Biče v celém experimentu zcela jednoznačně zvítězil?

UJASNĚNÍ POJMŮ:
Reálná motivace je skupinou autentických emocí, spojených v konstruktivně využitelnou veličinu. Emoce jsou výsledkem podvědomého porovnání vnější reality s naší vnitřní přirozeností a mají několik specifik:

a) reálnou emoci nelze vynutit ani „vymyslet“
b) emoce jsou nezávislé na logice a ve většině případů jsou vůči ní zcela rezistentní
c) kromě informačního potenciálu s sebou nese každá emoce obrovský potenciál budivý (vzpomeňme si třeba na hněv, který nás dokáže doslova „vystřelit z tenisek“)
d) každá emoce má svůj důvod, původ a účel – není-li využita KONSTRUKTIVNĚ, přesouvá se zpět do podvědomí, kde působí DESTRUKTIVNĚ na člověka samého i na jeho okolí (týká se pozitivních i negativních emocí)

TÝM CUKRU
Tým cukru byl motivován výhradně pozitivně a to i v případě prohry: Povzbuzování, že příště vyhrají, ať si z prohry nic nedělají, vše je v pořádku, společný táboráček a další techniky „pozitivního myšlení“.
V tento okamžik nastala v jejich mozcích kolize. Měli k dispozici obrovské množství negativních emocí plynoucích z prohry (frustrace, zklamání…), které zůstaly absolutně nevyužity. Místo toho se snažili vynutit si emoce pozitivní – vytvořit si iluzi emocí, které v daný okamžik vzhledem k situaci neexistují. Prakticky dělali to, co dělali po celý svůj život: uhýbali negativním emocím a nebyli schopni z nich vytěžit zrnko informačního natož pak budivého potenciálu.
Nejsou-li REÁLNÉ emoce (v tomto případě negativní emoce) využity KONSTRUKTIVNĚ, přesunou se zpět do podvědomí a začnou působit DESTRUKTIVNĚ na člověka samého i na jeho okolí. Členové týmu Cukru se velice brzy začali navzájem obviňovat, urážet, panovala velice špatná nálada a ve finále byl celý tým definitivně rozložen.

TÝM BIČE
Byl motivován výhradně negativně. Pokud vyhrál, nestalo se nic. Pokud prohrál, byli jeho členové krutě potrestáni (viz první reel). Negativní emoce ze samotné prohry tedy byly ještě znásobeny negativními emocemi z krutého trestu. Nebylo před nimi úniku a členové týmu Biče se k nim museli postavit čelem.
Z hlediska evoluce jsou reálné negativní emoce POSLEDNÍ POJISTKOU chránící jedince, rod i druh před degenerací a zánikem. Jejich úkolem je přimět nebo dokonce přinutit člověka začít dělat věci jinak a přemýšlet jinak než doposud. Pozitivní i negativní myšlení ztrácejí validitu a jsou vystřídány myšlením KONSTRUKTIVNÍM (sebezáchovným).
Tým Biče se tak po prvních dvou prohrách velice úzce semknul, začal přemýšlet nad taktikou a strategií, jeho členové se vzájemně podporovali, pomáhali si a celý tým Cukru v dalších soubojích zcela jednoznačně přejeli.
Po výhře sice nedostali žádnou odměnu - dokonce ani slovní, nicméně pocit satisfakce z vydřeného vítězství spouštěl zcela přirozeně pozitivní emoce a dále ústil v REÁLNOU POZITIVNÍ MOTIVACI, jejímž základním prvkem je touha CHTÍT VÍCE. Chtěli další souboj, další klání a chtěli jej za každou cenu vyhrát (ve skutečnosti není reálná pozitivní motivace skupinou pouze pozitivních emocí, ale poměrem emocí pozitivních a negativních).

ZÁVĚR:
Celý experiment byl svojí povahou extrémní. Jak stran účastníků, tak použitých metod. Sám velitel týmu Biče, bývalý příslušník SAS (elitní jednotka britské armády), již během experimentu na kameru uvedl, že absenci odměny považuje za VELICE ŠPATNOU a sám musel bojovat s nutkáním své svěřence alespoň verbálně pochválit a podpořit (což během experimentu nesměl).

Experiment NENÍ návodem, jak motivovat nebo vést tým či jiné jednotlivce! Nabízí však unikátní pohled na možnosti VLASTNÍHO využití negativní a pozitivní motivace vyplývající z prožívaných životních událostí a situací.
Více na téma reálné motivace v kompletním tutoriálu EQII. 8 kroků progrese!
https://jsmotivation.cz/tutorialy/

J.S.

29/09/2024

Přátelé,
prosím o radu. V Meta Business Suite vytvořím reel, ale na konci procesu chybí tlačítko sdílet/zveřejnit. Pokud reel vytvořím a sdílím přes hlavní stránku, tak není problém (jenže tímto postupem nelze přidat náhledový obrázek k reelu).
Dokážete mi někdo poradit, čím to je, že přes Meta business najednou reel zveřejnit nejde?

Předem děkuji,
J.S.

15/09/2024

Binární základ je jasný – nic nemůže existovat bez svého protipólu. Resp. může, ale člověk není schopen takovou skutečnost zaregistrovat. Tma v našem světě nemůže existovat bez světla, radost bez smutku, láska bez lhostejnosti…
Na binárním základu fungují klasické počítače, jejichž základní jednotkou je jeden bit. Bit má hodnotu 0 (nula) NEBO 1 (jedna). Série jedniček a nul nám pak dávají data.

Procesy a děje v našem světě však probíhají kvantově - jejich charakter nelze definovat absolutní hodnotou.
Představíme-li si pro názornost kvantový počítač, nebude jeho jednotkou bit (0 NEBO 1), ale Qbit. Ten je jedničkou (1) i nulou (0) ZÁROVEŇ (viz Schrödingerova kočka).

Co tedy v praktickém životě rozhoduje o konečném výsledku? Kvantum proměnných!

Příklad:
Dostaneš se na požadovanou školu. Lze tuto holou informaci „očesanou“ o všechny proměnné označit za všeobecně dobrou zprávu? Nelze. Pro člověka, který skončil u zkoušek za tebou a už se na školu nedostal, to v danou chvíli dobrá zpráva není.

A to jsme teprve u první proměnné. Pokračovat můžeme dalšími: Bude tvé přijetí dobrou zprávou pro školu? A jakmile školu dokončíš, bude to dobrá zpráva pro Tvé budoucí klienty nebo dokonce pacienty? A v neposlední řadě: je přijetí na tuto školu dobrou zprávou pro tebe stran tvého osobnostního profilu (přinese ti daná škola/obor a následně práce kýženou vnitřní satisfakci a naplnění)?

Náš mozek je postaven tak, aby dokázal fungovat na kvantové i binární úrovni. Binární úroveň je jednoduchá, primitivní a nestojí příliš mnoho úsilí. Proto se k ní spousta lidí uchyluje. Jednička nebo nula, ano nebo ne, dobré nebo špatné…tečka.

Nepřemýšlí nad proměnnými, nehledají je a nevyhodnocují, čímž se připravují o obrovský informační a zkušenostní potenciál a CELOU ŘADU MOŽNÝCH ŘEŠENÍ. Ze situace, ať již aktuálně/relativně pozitivní nebo aktuálně/relativně negativní, nedokáží vytěžit více než JEDINÝ OKAMŽIK z JEDINÉHO ÚHLU POHLEDU.

Nejhorší na celé situaci je, že binárně jsme se naučili vyhodnocovat a označovat i jevy, mající čistě kvantový charakter: naše EMOCE. Ty příjemné máme za „dobré“, ty nepříjemné za „špatné“. Strach, zlost, frustrace = „špatné“ = potlačit, nahradit, vytěsnit. Přitom jsou to emoce s největším budivým/energetickým potenciálem. Nejsou v zásadě „špatné“ ani v zásadě „dobré“. Zkrátka jsou a jejich výsledek záleží na tom, jak s nimi dokážeme naložit a jak je dokážeme využít (např. výše uvedené emoce nás mají apriori chránit, zabránit upadnutí do role oběti, přimět nás začít dělat věci jinak…)

Obecně negativní události, zážitky či zkušenosti nemusí být nutně „špatné“ – paradoxně tomu bývá právě naopak. Díky negativním věcem si dokážeme vážit těch pozitivních, pod tlakem získáváme informace o nás samých i našem okolí, objevujeme svůj vnitřní potenciál, zdokonalujeme se, sílíme…
Pozitivní události, zážitky a zkušenosti zase nemusí být nutně „dobré“. Ztrácíme ostražitost, stagnujeme, lenivíme…

A nebo také ne 😊 Konečný výsledek závisí na kvantu proměnných – naše reakce a činy jsou tím nejvýznamnějším!

01/09/2024

Člověk je extrémně socializovatelný a přizpůsobivý tvor.

Platí ovšem, že lidé, s nimiž trávíme nemalou část našeho času, určují, kým se stáváme?

Ano i ne zároveň.

Při kontaktu s ostatními lidmi, zejména mimo pracovně-právní vztahy = v našem soukromém životě, začíná v našem mozku již na úrovni podvědomí probíhat synchronizace. Snažíme se druhého pochopit, naladit se na jeho emoční a hodnotovou vlnu, vcítit se do jeho situace. Přebíráme obrovské množství informací, které vyhodnocujeme tak, že je uvnitř sebe porovnáváme a PROŽÍVÁME.

Představme si, že plni odhodlání a nadšení jdeme na schůzku. Tam se setkáme s věčně/povětšinou negativním člověkem. Slyšíme, jak je vše na nic, jak byznys nemá smysl, protože je velká konkurence a další řadu negací a výmluv proč není schopen/ochoten udělat nic, aby se prosadil.
Jak se budeme cítit po takové schůzce? A pak po měsíci či roce pravidelného kontaktu s dotyčným? Náš mozek, ať chceme nebo ne, se začne synchronizovat. Začneme vnímat věci pohledem dotyčného, přemýšlet jako on, chovat se jako on....

Naše okolí nás nikdy nemůže změnit z hlediska naší osobnosti. Může však zcela zásadně determinovat náš pohled na svět, způsob myšlení, posun a tím i naši budoucnost.

J.S.

18/08/2024

Oblíbená hesla typu: „Změnou sebe dosáhneš čehokoliv....", a stejně tak veškerá „doporučení“ kým být a nebýt, jsou z hlediska přírody a jedinečnosti zcela lichá.

Nenarodili jsme se jako univerzální bytosti schopné měnit se jako chameleon podle současného trendu, představ našeho okolí nebo našich momentálních výmyslů.

Tím, co každého z nás definuje, je genetický kód - soubor obsahující fyzické, mentální, osobnostní a emočních předpoklady, nadání, talenty, charakterové vlastnosti, povahové rysy atd. a tvoří základ naší PŘIROZENOSTI. Zcela UNIKÁTKNÍ POMĚR těchto prvků pak činí každého člověka JEDINEČNÝM/nezaměnitelným a nezměnitelným - podobně jako otisk jeho prstu.

Jedinečnost je možné rozvinout nebo potlačit, je možné ji poškodit nebo zničit, ale nelze ji změnit.

Jistě, matematika můžeme přihlásit na hodiny lingvistiky, maratonského běžce posadit do sedla dostihového koně a člověka s typickými proporcemi žokeje přimět běhat maraton. Na podstatě dotyčného se tím však nezmění vůbec nic. Výsledkem bude jen smutná parodie na původní originál spojená s utrpením „měněného“ a s ním provázaných jedinců a soustav.
To se samozřejmě netýká pouze fyzických předpokladů a nadání, ale také morálně-volních vlastností, emočního spektra a charakteru.

Zjistit kdo jsem, jaké jsou majoritně zastoupené prvky mojí osobnosti/potenciálu/přirozenosti a tyto dále konstruktivně rozvíjet, je zajisté mnohem náročnější, než si to vymyslet.

A proto spousta lidí vymýšlí. Vymýšlí "ideální" roli pro sebe a pak se snaží "změnit" a do této role se napasovat. Následně vymýšlí sobě vyhovující role pro ostatní a snaží se je do nich taktéž napasovat. Až nakonec absolutně ztrácí pojem o tom, kdo ve skutečnosti jsou a kdo jsou lidé v jejich okolí.

Snaha změnit sebe nebo kohokoliv jiného je čirou utopií a jejím výsledkem je maximálně dočasná iluze vykoupená utrpením všech zúčastněných.

J.S.

04/08/2024

Láska a nenávist jsou sestry s rozdílnou polaritou emočního náboje.
Pokud někoho nenávidíme: soustředíme se na něj, myslíme na něj, analyzujeme jeho vlastnosti, dáváme mu obrovské množství pozornosti a emocí, máme jej v hlavě i v srdci, je s námi takřka na každém kroku.

Nenávist nás ovšem na rozdíl od lásky ubíjí a "žere" zevnitř. Přesto má i tato, ryze negativní emoce, svůj účel a význam:

Mozek nás jejím prostřednictvím upozorňuje na zásadní rozpor v hodnotovém systému a na nebezpečí z toho plynoucí. Mobilizuje nás, brání nám upadnout do role oběti, brání nám přijmout standardy zcela neslučitelné s naší přirozeností. Analyzuje vnější i vnitřní znaky dotyčného, aby si z nich vytvořil vzorec, který v budoucnu použije pro rychlejší a efektivnější identifikaci a vyřešení podobné situace.
Při prožití nenávisti zažíváme příliv značného množství energie, která má zajistit odpovídající akci v podobě ELIMINACE hrozeb z dotyčného plynoucích.

Problém nastává v okamžiku, kdy z naší strany k žádné akci nedojde = když nejsme schopni situaci uzavřít, zaujmout stanovisko, odpoutat se a jít dál. V takovém případě mozek neustále dokola provádí analýzu dotyčného i situace, my neustále prožíváme velmi silnou negativní emoci, a energie z ní uvolněná - jelikož není využita konstruktivně - působí destruktivně na nás samé, potažmo na naše okolí (aniž bychom si to mnohdy sami uvědomovali).

Jaké je řešení?
Udělat, co po nás mozek chce.
1) Vyhodnotit dotyčného a situaci
2) Zaujmout stanovisko
3) Přijmout patřičná opatření
4) Opustit/odpoutat se (objektivně i subjektivně).

Opakem lásky není nenávist. OPAKEM LÁSKY JE NEZÁJEM!

02/12/2023

Nejen že nás nikdo neučí potenciál vlastních emocí využít, od dětství se učíme tento potenciál NEVYUŽÍVAT a nahradit jakoukoliv emoci logikou....
Více na: https://jsmotivation.cz/tutorial/

Nejen že nás nikdo neučí potenciál emocí využít.... Situace kolem emocí je dokonce ještě horší: Od dětství nás učí tento potenciál NEVYUŽÍVAT a nahradit jako...