https://nightingale-press.webnode.cz/

Nightingale Press sro, Holcova 1767, Pardubice V (2025)

21/10/2025

Erich Eberhardt se narodil ve Wiesbadenu 19. října 1913. V roce 1931 vstoupil do hamburské policie. Poté v roce 1934 vstoupil do SS. Jeho první jednotkou byla 8. rota SS Standarte Germania. V roce 1936 byl vybrán, aby se stal důstojníkem, byl poslán do SS-Junkerschule v Braunschweigu, po absolvování byl povýšen na Untersturmführera. Na začátku druhé světové války byl Eberhardt Hauptsturmführer a velel roty 12. rotě 9. granátnického pluku divize SS Wiking. Během invaze do Sovětského svazu (operace Barbarossa) získal v červenci 1941 Železný kříž 2. třídy a v září 1941 Železný kříž 1. třídy. V období od března 1942 do srpna 1943 byl Eberhardt přidělen k 7. horské divizi SS Prinz Eugen jako důstojník štábu. V říjnu 1943 byl převelen ke štábu 3. tankové divize SS Totenkopf a v dubnu 1944 byl povýšen na Obersturmbannführera. Erich Eberhardt získal v červenci 1944 Rytířský kříž s následujícím odůvodněním.
„Během přesunu divize z oblasti Heeresgruppe Südukraine dorazil SS-Obersturmbannführer Eberhardt, zástupce velitele divize, do oblasti Grodna s předními divizními prvky 15. července 1944. Nepřítel vytvořil předmostí přes řeku Němen severozápadně od Grodna 16. července 1944. Odtud postupoval směrem na západ se silnými jednotkami po silnici Grodno-Augustow přes Kielbaski-Wasilewiecze-Sopockinie. SS-Obersturmbannführer Eberhardt správně rozpoznal tuto hrozivou situaci a z vlastní iniciativy převzal vedení příchozích divizních prvků. S hrstkou dostupných sil (konkrétně průzkumným oddílem a II./SS-Pz.Gren.Rgt. 6 „Theodor Eicke“), které nezahrnovaly žádné těžké zbraně, rychle vytvořil linii připomínající opěrný bod podél řeky Němen. Tímto zablokoval hlavní nepřátelský postup přes řeku, což zabránilo nasazení dalších nepřátelských sil na západní břeh Němen. Předmostí, které nepřítel vytvořil těsně severozápadně od Grodna 17. července 1944, bylo zlikvidováno díky nekompromisním akcím SS-Obersturmbannführera Eberhardta, který proti tomuto předmostí nasadil nově příchozí III./SS-Pz.Gren.Rgt. 5 „Totenkopf“ a III./SS-Pz.Gren.Rgt. 6 „Theodor Eicke“. Nepřítel byl zatlačen zpět přes Němen a utrpěl těžké ztráty. Bolševici téhož dne vytvořili další předmostí v jižní části Grodna v sektoru policejního praporu. SS-Obersturmbannführer Eberhardt však opět rychle zasáhl a z vlastní iniciativy vyslal divizní doprovodnou rotu spolu se 4 Sturmgeschützy. Do 22:00 byla tato nepřátelská jednotka rovněž zatlačena zpět přes řeku. Eberhardt osobně vedl tuto operaci z přední linie, aniž by dbal na vlastní bezpečnost. SS-Obersturmbannführer Eberhardt byl zástupcem velitele divize jen krátkou dobu a její formace mu byly stále poměrně neznámé. Přesto díky své rozhodnosti, bleskurychlé akci a vynikající osobní statečnosti zajistil, že prolomený nepřítel byl odříznut útokem divize do jeho odhaleného boku. Tato akce přiměla nepřítele zastavit další postup na západ. Jeho vůdčí vlastnosti a statečnost tváří v tvář nepříteli přinesly důležité vítězství pro naši věc. Z tohoto důvodu považuji SS-Obersturmbannführera Eberhardta za hodného udělení Rytířského kříže Železného kříže.
Divize Totenkopf bojovala až do posledních dní války, kdy Eberhardt vydal pokyn, aby se divize přesunula na západ a vzdala se americkým silám, místo aby padla do sovětského zajetí. Po válce byl Erich Eberhardt mluvčím organizace HIAG pro Porýní a 27. dubna 1963 byl přijat jako nástupce Kurta „Panzer“ Meyera. Eberhardt zemře v Lohrheimu 1. července 1965 na srdeční zástavu.

19/10/2025

Skvělá zpráva. Kniha Panzerdivision Wiking byla poslána do tiskárny a vyjde na začátku prosince. Skvělý tip pod vánoční stromeček, předprodej zahájen. A jak se vám líbí obálka?

09/10/2025

Johannes Rudolf Mühlenkamp se narodil 9.10.1910 v Métách, které tehdy bylo součástí Německé říše, ale po první světové válce přešlo pod francouzskou kontrolu. V dubnu 1933, když žil v Hamburku, vstoupil do NSDAP a SS. Následujícího roku, v září 1934, zahájil svou vojenskou kariéru vstupem do SS-Verfügungstruppe neboli SS-VT a byl přidělen k pluku Germania. Po roce služby byl Mühlenkamp vybrán jako vhjodný adept pro SS Junkerschule a v roce 1936 ji ukončil jako Untersturmführer. Poté byl přidělen k 2. tankové divizi německé armády, aby se cvičil s jejich motocyklovými jednotkami. V květnu se vrátil k SS-VT a byl znovu přidělen k pluku Germania, kde se v listopadu 1937 po povýšení na Obersturmführera stal velitelem čety a v květnu 1938 převzal velení motocyklové roty. Mühlenkamp se zúčastnil polského tažení již jako Hauptsturmführer a velitel motocyklové roty pluku Germania, přičemž 3. října získal Železný kříž 2. třídy a 11. listopadu Železný kříž 1. třídy. Poté sloužil během západních a balkánských tažení a invaze do Sovětského svazu jako velitel průzkumného praporu. Dne 2. ledna 1942 získal Německý kříž ve zlatě, zatímco se zotavoval z těžkého zranění hlavy. Po propuštění z nemocnice byl Mühlenkamp přidělen k 5. divizi SS Panzer Grenadier Wiking, kde velel novému tankovému praporu. Dne 3. září byl oceněn Rytířským křížem za velení během postupu divize na jih v tom roce, zejména za roli Wiking při dobytí Rostova.
„Dne 22.–23. července 1942 se SS-Sturmbannführer Mühlenkamp, velitel SS-Panzer-Abteilung 5 a vůdce předsunuté jednotky divize, úspěšně probil třemi pozicemi protitankových příkopů před Rostovem v odvážném postupu, který zahrnoval těžké boje. Dne 23. července 1942 ve 14:30 pronikl do západní části Rostova. Tuto část města vyčistil a obsadil, poté se na široké frontě probojoval až k břehu Donu. Během bojů zničil 19 nepřátelských děl a 12 protitankových děl a získal četné zajatce. Svým odvážným a rozvážným vedením rozhodujícím způsobem přispěl k prolomení západní/severozápadní fronty hluboce rozložených pozic protitankových příkopů před Rostovem a donutil nepřítele k neuspořádanému ústupu přes Don. Tím pomohl uvolnit cestu k Rostovu pro spřátelené pěší divize přicházející ze západu a severozápadu. Rozhodujícím způsobem se podílel na dobytí Rostova a vytvořil předpoklady pro přechod Donu 73. a 125. pěší divizí.“
Po dalším zranění na začátku roku 1943 se Mühlenkamp vrátil do Německa, aby zorganizoval druhý tankový prapor a velitelství pluku pro Wiking. Jeho prapor se rozrostl na pluk a Mühlenkamp byl povýšen na Standartenführera. V srpnu 1944 převzal velení divize Wiking. První týdny ve velení strávil boji v oblasti Varšavy, za což 21. září 1944 obdržel Dubové ratolesti k Rytířskému kříži.
„Dne 8. července 1944 nepřítel zahájil mimořádně silné útoky proti frontě 26. a 342. pěší divize (umístěné západně od Kovelu) s deseti střeleckými divizemi, jedním tankovým sborem (se třemi brigádami) a dvěma dalšími brigádami. Během obrany proti těmto silným nepřátelským tankovým silám (které z velké části již překonaly přední linie) se SS-Standartenführer Mühlenkamp, velitel 5. SS-Panzer-Regimentu, vyznamenal flexibilním vedením svých pancéřových jednotek. Tento den jeho pluk úspěšně zničil přes 100 nepřátelských tanků. SS-Standartenführer Mühlenkamp k tomuto úspěchu výrazně přispěl svými odvážnými osobními činy. Pouze díky jeho statečným úsilím byla těžce zkoušená frontová linie udržena. Proto je navrženo, že je hoden uznání Dubovými ratolestmi k Rytířskému kříži Železného kříže. – podepsáno generálem pěchoty Blockem, velícím generálem LVI. Panzerkorpsu. Tento návrh byl odeslán z LVI. Panzerkorpsu nahoru po velícím řetězci, avšak během bojů v Lublinu byl zničen nepřátelským útokem. Nyní byl rekonstruován ve výše uvedeném textu. Mezitím se SS-Standartenführer Mühlenkamp opět výjimečně vyznamenal následujícím způsobem: a) Během operací mezi řekami Visla a Bug nepřítel zaútočil na spřátelenou obrannou frontu v oblastech Stanislawow a později Tluszcz-Sulejow z jihovýchodu se silnými vlastními silami v období od 4. do 16. srpna 1944. Tyto těžké nepřátelské útoky byly odraženy v náročných a obětavých bojích 5. SS-Panzer-Divizí (nasazenou v těchto oblastech) pod vedením jejího nového velitele, SS-Standartenführera Mühlenkampa. Nepřítel utrpěl vysoké ztráty a jeho cíl překvapit a dobýt Varšavu se nezdařil. b) Po krátké přeskupení a začlenění nových sil nepřítel zahájil své záměrně plánované průlomové útoky směrem na Varšavu dne 19. srpna 1944. Mezi nimi byl útok vedený proti sektoru 5. SS-Panzer-Divize Wiking v oblasti Trojany-Malopole-Slopsk. Zde samotný nepřítel nasadil deset střeleckých divizí, jednu dělostřeleckou divizi a většinu tankového sboru. SS-Standartenführer Mühlenkamp a jeho vojáci SS rozdrtili všechny nepřátelské pokusy dosáhnout města v extrémně náročných a těžkých bojích. Boje se střídaly mezi zuřivými nepřátelskými útoky, masivně podporovanými dělostřelectvem, letectvem a tanky, na jedné straně a rychlými protiútoky našich sil na straně druhé. V tomto období velitel divize operoval většinou v přední linii, kde osobně vedl protiútoky a zasahoval do bojů tam, kde to bylo potřeba. Tímto svým mužům dodával velkou sílu a motivoval je k mimořádné vůli vzdorovat a obětavosti. V období od 4. srpna do 3. září 1944 5. SS-Panzer-Divize Wiking v těchto bojích zničila nebo zajala následující: 151 tanků, 19 útočných děl,13 polopásů a obrněných vozů, 176 děl, 94 kulometů a protitankových pušek, 5 letadel. Průlomu směrem na Varšavu v tomto sektoru bylo zabráněno a nepřítel utrpěl tak těžké ztráty, že jeho útoky byly zastaveny. Během celého tohoto období SS-Standartenführer Mühlenkamp prokázal vynikající vojenské vedení, rychlou rozhodnost, pevnou odhodlanost a osobní statečnost. Je jeho zásluhou, že byl tento obranný úspěch zajištěn.“
V říjnu 1944 byl Mühlenkamp jmenován inspektorem pancéřových jednotek Waffen-SS, přičemž jeho místo velitele divize převzal Karl Ullrich. V roce 1945 byl pověřen vytvořením nové divize, 32. dobrovolnické granátnické divize SS 30. Januar, které velel během její přípravy v lednu a únoru, poté se vrátil ke svým povinnostem inspektora. Mühlenkamp válku přežil a až zemřel 23. září 1986 v Langelsheim-Bredelm v Západním Německu.

26/09/2025

Karl Schlamelcher se narodil 21. září 1912 v St. Andreasbergu. Od roku 1933 sloužil u policie a od ní v roce 1935 přešel k SS VT. Tam působil ve funkci velitele čety a posléze i roty. Ještě před vypuknutím války je povýšen na Hauptsturmführera a přeřazen k dělostřeleckému pluku SS VT. Během polského tažení získá Železný kříž 2. třídy a ve Francii i 1. třídy. Poté je převelen k nově vznikající divizi Wiking, kde působí jako velitel 3. oddílu 5. dělostřeleckého pluku SS. V březnu 1942 získá Rytířský kříž s následujícím odůvodněním:
„Schlamelcher byl velitelem III. oddílu dělostřeleckého pluku divize SS Wiking na začátku operace Barbarossa. Hned v počáteční fázi bojů, 3. července, se jeho oddíl stal součástí bojové skupiny, která narazila na ruský tankový svaz. Jeho jednotka okamžitě přešla do akce a zahájila palbu na tento svaz přímou střelbou. Jejich palba měla drtivý účinek – zničili 17 tanků, 144 nákladních vozů a více než 600 ruských vojáků. V tomto střetu bylo také ukořistěno 27 ruských tanků a baterie 120 mm děl v neporušeném stavu. Později, 23.–24. července, se jeho baterie znovu vyznamenala při přímé palbě. Jeho dělostřelectvo zničilo pět ruských baterií a rozbilo silné ruské protiútoky, které ohrožovaly další části divize. Za rozhodující úlohu svého praporu v těchto dvou střetnutích obdržel Schlamelcher Rytířský kříž.“
Dne 27.8. 1942 je Karl Schlamelcher těžce raněn. Poté působí již jen jako štábní důstojník a jako velitel dělostřelecké školy SS v Benešově. Zemře 28.06.1946 na následky utrpěných zranění.

21/09/2025

Werner Meyer se narodil 18. září 1919 v Pasewalku. V roce 1938 byl přijat do pluku Germania, s nímž projde tažením v Polsku a ve Francii, kde získá oba stupně Železného kříže. V červenci 1940 zahájí důstojnický kurz v Bad Tölz, který ukončí v březnu 1941. Vrátí se ke své mateřské jednotce jako velitel čety 1. roty. Postupně se propracuje na velitele 1. roty v hodnosti Obersturmführera. Podaří se mu probojovat z čerkasského kotle, ale v dubnu 1944 je vážně zraněn. Za boje u Čerkas obdrží Rytířský kříž a Zlatou sponu za boj z blízka.
„Během pokračování útoku proti tvrdošíjně bráněnému městu Šenderovka v noci z 12. na 13. 2. 1944 se Obersturmführer Meyer (velitel 1./SS-Pz.Gren.Rgt. Germania) zvlášť vyznamenal svou mimořádnou statečností před nepřítelem a také svou rychlou a samostatnou rozhodností. Zmocnění se Šenderovky mělo rozhodující význam pro průlom z kotle u Čerkas. Nepřítel si byl tohoto významu plně vědom, a proto vesnici urputně bránil z dobře vybudovaných opevnění zesílených zabudovanými plamenomety. Při prvním nočním útoku z 11. na 12. 2. 1944 se praporu podařilo proniknout do nepřátelské obranné linie na jižním okraji vesnice. Následující den byla tato linie rozvinutým postupem zlikvidována a jižní část Šenderovky byla obsazena překvapivým útokem. Pokračování útoku ve dne za účelem získání úplné kontroly nad vesnicí nebylo možné kvůli houževnatému odporu nepřítele. Obnovení útoku bylo proto stanoveno na 22:15. Meyer a jeho rota měli postupovat v ulici za 2. rotou. Po 03:00 však útok 2. roty uvízl pod silnou palbou těžkých kulometů a protitankových děl. Meyer, jasně si uvědomující nebezpečnou situaci a vědom si důležitosti obsazení vesnice, ihned vlastní iniciativou nasadil svou rotu. S využitím krytu příkopu obešel západním směrem a podařilo se mu nepřítele překvapit bočním útokem. Meyer vedl malou skupinu mužů do neúprosného útoku, při němž se mu podařilo proniknout do sovětských postavení, a přitom osobně vyřadil obsluhu protitankového kanónu dvěma ručními granáty. Muži jeho jednotky byli inspirováni příkladem svého velitele a s hlasitým ‚Hurá‘ vtrhli do ulice a dobývali dům po domě. Po zuřivém boji zblízka (během něhož se Meyer vždy nacházel na nejkritičtějších místech) byli Sověti zatlačeni zpět a obklíčená 2. rota byla uvolněna. Meyer pokračoval v útoku a on a jeho rota zajali či ukořistili: 7 protitankových děl (4,7 cm), 3 protitanková děla (7,62 cm), 2 pěchotní děla, 6 těžkých kulometů, 5 lehkých kulometů, četné ruční zbraně a 48 zajatců. Zvlášť tuhý odpor kladl jeden dům (který se později ukázal být nepřátelským plukovním velitelstvím). Meyer s velitelstvím roty a několika muži z 1. čety do domu vnikl a zajal 3 důstojníky. Plukovní velitel se zajetí vyhnul sebevraždou. Rozhodné a neústupné Meyerovy akce přinesly praporu zásadní úspěch, klíčový pro obsazení vesnice. Právě odtud měly obklíčené jednotky XI. a ###XII. armádního sboru 16. 2. 1944 zahájit průlom z kotle u Čerkas. Meyer se opakovaně osvědčil jako vynikající velitel SS v této válce. Během tažení na Západě byl prvním příslušníkem pluku, který obdržel Železný kříž I. třídy. Je držitelem Německého kříže ve zlatě a Spony za boj zblízka ve stříbře, a v této válce byl již čtyřikrát raněn. Obersturmführer Meyer je hoden vyznamenání Rytířským křížem Železného kříže.“
Doplněk plukovníka k hodnocení:
„Untersturmführer [sic] Meyer se prokázal jako příkladný velitel SS na četných bojištích této války. Svým útočným duchem a neústupnou oddaností povinnosti dokázal své muže strhnout k výkonům rozhodujícím pro bitvu. Mladý velitel roty dosáhl nejvyšší slávy během nočního útoku proti severní části Šenderovky dne 12. 2. 1944. Úspěšné završení této operace bylo nezbytným předpokladem pro zdar průlomu z tohoto kotle. Během těžkých bojů se nepřátelská posádka Šenderovky stáhla do severní části města, kde ji posílený pěší pluk (podporovaný praporem plamenometčíků a 7 tanky) houževnatě bránil. Po nelítostném jedenáctihodinovém boji bylo město zcela vyčištěno od nepřítele. Dobytí Šenderovky poskytlo XI. armádnímu sboru potřebný prostor pro závěrečnou soustředění průlomové skupiny Stemmermann před útěkem z kotle. Za dobytí Šenderovky vděčíme především Obersturmführeru Meyerovi. Ve všech fázích boje Meyer opakovaně prokazoval své vynikající velitelské schopnosti přímo v čele své roty. Pluk plně podporuje udělení Rytířského kříže Železného kříže Obersturmführeru Meyerovi.“
Werner Meyer po válce slouží v Bundeswehru a zemře 17. srpna 1996.

09/09/2025

Jürgen Wagner se narodil 9. září 1901 ve Štrasburku. V době listopadové revoluce sloužil v Reichswehru a podílel se na potlačení socialistického povstání v Porúří. V roce 1931 vstoupil do SS a do NSDAP. Během druhé světové války nejprve sloužil v divizi Das Reich a to až do 22.11.1941, kdy byl před Moskvou těžce raněn. Po zotavení se v červenci 1942 chopí velení pluku Germania divize Wiking. V červnu 1943 obdrží Rytířský kříž.
„Dne 16. 07. 1943 začal nepřítel sérii mohutných útoků přes řeku Doněc v oblasti západně od Izjumu, a to s velmi silnými jednotkami, včetně početných tanků. V reakci na to byl Oberführer Wagner se svým posíleným plukem Germania nasazen přímo do středu bojů a 17. až 18. 07. 1943 byl použit jako síla do protiútoků proti průlomovým nepřátelským jednotkám, zatímco 19. 07. 1943 byl nasazen k obraně proti silným nepřátelským útokům. Během protiútoku pluk dne 18. 07. 1943 dobyl mimořádně důležité vesnice Ssawodskoj a Ssrednij a 19. 07. 1943 odrazil útoky 20. gardové střelecké divize a dvou tankových brigád. Rychlé obsazení vesnic Ssawodskoj a Ssrednij zabránilo nepřátelskému pokusu o průlom, který by mohl mít katastrofální následky pro celou frontu jižně od Izjumu. Toto vítězství také zabránilo nepříteli v nasazení dalších silných jednotek přes řeku Doněc. Dne 19. 07. 1943 nepřítel prorazil přátelské linie severně od Andrejevky s dvěma tankovými brigádami a silnými pěchotními jednotkami a poté pokračoval v útoku směrem na jihovýchod proti samotné Andrejevce. Oberführer Wagner rozpoznal, že se tato nepřátelská bojová skupina snaží dosáhnout hlubokého průlomu (což bylo později potvrzeno výpověďmi zajatců), a proto se rozhodl nasadit svůj II./SS-Pz.Gren.Rgt. Germania k okamžitému protiútoku, a to i přesto, že mu již bylo nařízeno zlikvidovat průlom u vesnice Ssawodskoj. V těžkých bojích, které následovaly, byl SS-Oberführer Wagner duší celého střetu. Jeho energie a připravenost plnit povinnost uprostřed nejzuřivějších bojů mu umožnily rozdrtit početně značně silnější nepřátelské jednotky pomocí vlastních relativně slabých sil. V průběhu bojů bylo rovněž zničeno 35–40 nepřátelských tanků. Tím byly zmařeny nepřátelské snahy o průlom a původní linie fronty se nakonec pevně dostala zpět pod kontrolu vlastních jednotek.“
Na podzim téhož roku se stal velitelem brigády Nederland s níž bojuje u Leningradu. Tam obdrží Dubové ratolesti.
„Od udělení Rytířského kříže železného kříže dne 20. 07. 1943 [sic] se SS-Brigadeführer Wagner opakovaně vyznamenal jako velitel 4. SS pancéřové granátnické brigády Nederland. Po obtížné sérii ústupů z oranienbaumského předmostí byla mladá brigáda nasazena k obraně spojeneckého předmostí u Narvy. Wagner, jasně si uvědomující, že těžiště budoucí obrany bude v prostoru Lilienbachu, neúnavně plánoval a dohlížel na veškerá nezbytná obranná opatření. Navzdory těžkým nepřátelským rušivým palbám dokázal opakovaně určit směr hlavní osy nepřátelského postupu. Po 10–11 nocích, kdy nepřítel prováděl dvě náletové operace za noc, zahájil 08. 03. 1944 velký útok silnými pěchotními jednotkami s podporou tanků. Tento útok byl však úspěšně odražen. Nepřítel pokračoval v útocích až do konce března a opakovaně se snažil zlikvidovat narvské předmostí, přestože utrpěl těžké ztráty na lidech i materiálu. Po celou tuto dobu byl Brigadeführer Wagner duší obrany. Ze svého velitelského stanoviště (pouhých 800 metrů za frontou) se neustále zapojoval do samotného dění a osobním příkladem inspiroval své důstojníky, poddůstojníky i muže k nejvyšším výkonům v obraně. Díky tomu se útočníkům nepodařilo předmostí zlikvidovat a ohrozit celou narvskou frontu. Později, dne 12. a 13. 08. 1944, nepřítel prorazil frontu 18. armády západně od Čudského jezera a tím ohrozil jak Tartu, tak jižní křídlo Armee-Abteilung Narva. V reakci na to byla sestavena z různých jednotek zatarasovací skupina, která byla 14. a 15. 08. 1944 podřízena Wagnerovi a shromážděna v oblasti Dorpat. V 04:15 dne 16. 08. 1944 podnikly nepřátelské síly překvapivý útok přes úžinu spojující obě části Čudského jezera. U Mehikoormy se jim podařilo přejít a postupovat směrem k Tartu. Wagner okamžitě zahájil protiútok všemi dostupnými silami. Nepřítele zatlačil zpět na východ a umožnil tak 207. zabezpečovací divizi odpoutat se od nepřítele (její ústupové cesty byly předtím zablokovány). V následujících dnech pokračovaly nepřátelské útoky proti Tartu z východu, jihovýchodu i jihu. Díky Wagnerově oddanosti povinnosti a pružnému velení se podařilo sovětským jednotkám způsobit těžké ztráty, takže jejich útočná síla postupně slábla. Jeho činnost navíc připravila půdu pro včasný zásah nově přisunuté 87. pěší divize, a s její pomocí byla sovětská ofenziva definitivně zastavena na řece Emajõgi. Když se III. (germ.) SS-Panzer-Korps stahoval z Estonska, prorazily silné nepřátelské jednotky v úseku L. sboru (severozápadně od Wolmaru) a obsadily město Wolmar s významnými obrněnými silami. V reakci na to byla dne 23. 09. 1944 brigáda Nederland dočasně odvelena od III. (germ.) SS-Panzer-Korps k L. sboru. Téhož večera byla vyslána severozápadně od Wolmaru, aby uzavřela nepřátelský průlom. Během tří dnů těžkých bojů dokázal Wagner se svou brigádou odrazit mocné nepřátelské útoky a způsobit jim těžké ztráty na lidech i materiálu. Všechny krize v tomto sektoru byly překonány, což umožnilo L. i II. sboru provést spořádaný ústup. Po dokončení operací u Doblen se brigáda Nederland znovu shromáždila jihozápadně od Grobinu. Odtud dostala v noci z 13. na 14. 10. 1944 rozkaz k postupu do oblasti Barta na podporu 11. pěší divize. Konkrétně měla pomoci uzavřít mezeru v linii severně od močálu Tirs-Purvs a zničit nepřátelské jednotky, které pronikly do lesnatého terénu severně od močálu. Tato skupina (asi dva pluky s podporou těžkých zbraní) pronikla mezerou v úseku 23. granátnického pluku a vnikla do téměř neprůchodného lesa. Slabé vlastní jednotky držely východní okraj lesa, zatímco rychle sestavené dělostřelecké poplachové jednotky byly rozmístěny na severu. Hrozilo, že nepřítel posílí tyto jednotky tanky a pěchotou, prorazí naše slabé linie a nakonec postoupí směrem na Libau. V této kritické situaci se Wagner rozhodl rozdělit svou brigádu do čtyř útočných klínů a zaútočit na nepřítelem obsazený les s cílem zničit tuto skupinu a zároveň uzavřít mezeru v linii. Brigáda se zapletla do těžkých lesních bojů, vedených místy i v noci, avšak po třech dnech se jí podařilo les vyčistit. Většina nepřátelských vojáků, kteří do něj pronikli, neunikla, a bylo ukořistěno i značné množství materiálu. Tento úspěch lze přičíst jak statečnosti mužstva, tak rozvážnému a pružnému vedení Wagnera. V každém kritickém okamžiku měl situaci pevně v rukou a nikdy neváhal dát vše pro splnění úkolu. Konečným výsledkem bylo, že nepříteli bylo zabráněno v průlomu směrem na Libau.“
Později velel 4. divizi SS Polizei, s níž velel také bojové skupině proti tartuské ofenzívě 3. pobaltského frontu a nakonec se vrátil k 23. divizi Nederland. V roce 1945 byl zajat americkou armádou u Tangermünde v Sasku-Anhaltsku a v roce 1947 stanul před soudem za válečné zločiny spáchané v Jugoslávii. Tam je odsouzen k zastřelení a 27.6.1947 popraven.

05/09/2025

Poul Ransow Engelhardt se narodil 5.9. 1898. Byl důstojníkem dánského generálního štábu a v roce 1939 dobrovolníkem ve Finsku. Od 3. dubna 1934 byl také členem dánské nacistické strany (DNSAP). V letech 1939/1940 byl jedním z nejaktivnějších vůdců dánské SA (Stormafdeling), kde plánoval převrat proti dánské vládě. Podle několika seznamů potenciálních ministrů pro případ, že by byl převrat úspěšný, se měl stát ministrem obrany. Do Waffen-SS vstoupil v roce 1941. Jako dánský armádní kapitán byl brzy poslán do Bad Tölz, kde ale prohlásili, že je již více než způsobilý pro boj a proto byl v červenci až srpnu 1941 poslán k 1. SS-Brigade jako pozorovatel při čistících operacích v týlu Skupiny armád Střed (napsal zprávu o bojích v lese Uschomir). Během kavkazského tažení v roce 1942 je pobočníkem velitele pluku Nordland, Fritze von Scholze. Koncem roku 1943 byl Ransow Engelhardt náčelníkem štábu SS-KG Küste, kterému velel Christian Peder Kryssing (první velitel Frikorps Danmark). Na jaře 1944 bylo zformováno šest estonských pohraničních pluků a čtyři z nich byly začleněny pod velitelství Divize z. b. V. 300 ve dvou brigádách po dvou plucích. Ransow Engelhardt velel jedné z těchto brigád během letních bojů roku 1944. Během služby byl několikrát vyznamenán, 25.3.1942 Železným křížem 2. třídy a 20.11.1943 i 1. třídou. Také obdržel z rukou dánského krále řád Dannebrog za loajální boj proti komunismu. Válku přežije a uteče do zahraničí. Nakonec skončí v Argentině, kde se o své zážitky podělí s argentinským důstojníkem Albertem Marinim, což vyústí v Mariniho knihu Del Cáucaso a Leningrado (Od Kavkazu k Leningradu), vydanou v Buenos Aires v roce 1958. Nakonec se vrátí do Dánska a do vojenského muzea Tøjhusmuseet roce 1969 věnuje své osobní předměty včetně uniformy s hodností Sturmbannführer, doplněné o jeho medaile a dýku SS. Expozice také obsahuje polní čepici, helmu, plynovou masku a cestovní kufr, který si bral na všechny fronty. Zemře v roce 1987.

02/09/2025

Arnold Stoffers se narodil 1. září 1910 poblíž Kielu v Německu. Během druhé světové války se jako příslušník pluku Germania zúčastnil polského tažení, kde byl v říjnu 1939 vyznamenán Železným křížem II. třídy. Následně se zapojil do bitvy o Francii, kde v srpnu 1940 obdržel Železný kříž I. třídy. Poté byl přidělen k nově vzniklé divizi Wiking a dostal velení II. praporu, pluku pancéřových granátníků SS Nordland. Během operace Barbarossa strávil pluk Nordland zimu 1941–42 podél řeky Mius na východní Ukrajině. V červenci 1942 divize SS Wiking postupovala na jihovýchod a dosáhla Kavkazu. Následně se podílela na zastavení sovětské ofenzivy směrem k Dněpru, než se zapojila do protiútoku generála Ericha von Mansteina. Koncem března boje utichly a „Nordland“ byl stažen k odpočinku u Izjumu, nedaleko svých předchozích pozic z předchozího roku. Za úspěchy byl Arnold Stoffers vyznamenán Německým křížem ve zlatě. Poté byl převelen k 11. dobrovolnické divizi SS Nordland a obdržel velení 23. pluku pancéřových granátníků SS Norge. Zahynul 25. února 1944 při obranných bojích proti sovětské ofenzivě u Narvy a posmrtně mu byl v březnu 1944 udělen Rytířský kříž.
„SS-Obersturmbannführer Stoffers byl pověřen krytím ústupových manévrů našich jednotek z jamburgského předmostí během noci z 31.01. na 01.02.1944. Nepřítel se však dokázal probít do postavení jednotky na levici i do pravého křídla bojové skupiny a překonal zátarasy. Zatímco na pravém křídle se podařilo nepřítele zatlačit zpět a zastavit, silné nepřátelské jednotky dokázaly proniknout hlouběji do postavení levé so**ední jednotky. Protiútoky, které levý so**ed podnikl, zůstaly bezvýsledné, takže se nepříteli podařilo stočit na jihovýchod a proniknout do týlu Kampfgruppe Stoffers, přičemž zároveň obsadil ústupovou cestu. Obersturmbannführer Stoffers z vlastní iniciativy shromáždil všechny prvky plukovního štábu Norge, spolu s pozůstalými opozdilci a 1. četou pěchotních děl 8. roty, aby zastavil průlom nepřítele. Ve spolupráci se dvěma útočnými děly nasadil Obersturmbannführer Stoffers své síly proti pravému křídlu útočícího nepřítele na silnici 500 metrů západně od plukovního velitelského stanoviště. Poté improvizovaná bojová skupina přešla do protiútoku. Ty nepřátelské síly, které již postoupily k boji zblízka, byly zastaveny energickým protiútokem a přímou palbou z 1. čety pěchotních děl. Motocyklová četa, operující na úseku lesa východně od plukovního velitelství, zaútočila nepříteli do boku, takže mohl být v krátké době vržen zpět a z velké části zničen protiútokem našich slabých sil. V následném útoku na křídlo z jihozápadu, který podnikly slabé části plukovního velení spolu se dvěma útočnými děly, se Obersturmbannführerovi Stoffersovi podařilo zcela zatlačit zpět nebo zničit nepřátelské síly, jež přicházely z hloubky. Ty části levého so**ední jednotky, které ustoupily severozápadním směrem, byly strženy vpřed úspěšným protiútokem, dokud nebyl znovu navázán kontakt s levým křídlem Kampfgruppe Stoffers. Díky úplnému nasazení všech dostupných záloh pod energickým vedením rozhodného velitele pluku byly slabé části naší Kampfgruppe odměněny úspěchem. Tento čin umožnil, aby jednotky, které se dosud nacházely na východě, mohly pokračovat v organizovaném ústupu, a byl důvodem, proč zůstala cesta k Narvě v našich rukou. To zaručilo uspořádané obsazení narvského předmostí 11. dobrovolnickou divizí pancéřových granátníků SS Nordland a divizí pancéřových granátníků SS Nederland.“

31/08/2025

Tauno Poju Verner Pohjanlehto se narodil 30. srpna 1920 v Kanneljärvi. V roce 1941 maturuje na reálném gymnáziu ve Vyborgu, poté co se již účastnil zimní války. Bezprostředně po maturitě se uchází o přijetí na vojenskou akademii, kam je také přijat. Rostoucí vlastenectví a ztráta domova během zimní války vedly Pohjanlehta k tomu, že namísto nástupu na vojenskou akademii odjede v létě 1941 do Německa na vojenský výcvik. Je jedním z dobrovolníků, z nichž byl vytvořen finský prapor SS. Sám Pohjanlehto je do stavu praporu zapsán 1. října 1941. Výcvik v Německu završí ještě před koncem roku 1941, kdy je již většina Finů nasazena do bojů proti Sovětskému svazu. V roce 1942 se vyznamená na Kavkaze, zejména při dobytí kóty 701 u Malgobeku a v bitvách u Čikolanu a Jekaterinovky. V bojích o kótu 701 16. října 1942 velí Pohjanlehto útočné skupině. Následujícího dne převezme velení obrany po zabití velitelů rot Pallescheho a Mühlinghause a zůstane velitelem sloučené 11. roty až do konce bojů. Téhož večera se stav roty sníží na pouhých 12 bojeschopných mužů, přičemž Pohjanlehto je jediným zbývajícím důstojníkem. Obersturmführer Pohjanlehto působí jako velitel 10. roty až do svého zranění v březnu 1943. Události v Malgobeku posílí snahu zajistit návrat praporu domů po skončení doby služby. Felix Steiner, který to přislíbil zástupcům praporu, jmenuje Pohjanlehta jako jednoho ze tří důstojníků, kteří dokázali udržet jednotku natolik disciplinovanou, že se v ní neprojevovala výrazná únava ani ke konci služby. Sám Pohjanlehto byl kvůli zranění demobilizován 8. září 1943. Po zotavení se zapojil do bojů na domácí frontě během rozhodujících letních bitev roku 1944 ve velení tankové roty v Lagusově tankové divizi. Úspěšná a pro Finsko klíčová obranná bitva u Tali–Ihantaly ho přiměla k rozhodnutí vzdát se nabídnutého místa na vojenské akademii. Po válce Pohjanlehto studuje na Helsinské univerzitě, kde roku 1948 promuje jako lesník. Ještě před dokončením studia se roku 1947 ožení a téhož roku nastoupil do společnosti Sunila Oy. Nejprve pracuje jako vedoucí kanceláře lesního oddělení, od roku 1964 jako rozpočtový vedoucí a roku 1977 byl jmenován lesním ředitelem firmy. Z této funkce odešel do důchodu v roce 1983. Finská poválečná státní policie, tzv. červená Valpo, vedla kartotéky a sledovala příslušníky finského praporu SS. U Pohjanlehta byl jediným záznamem fakt, že sloužil v tomto praporu. Jeho zálibou zůstala dobrovolná obrana vlasti. V letech 1963–1971 působil jako předseda Důstojnického klubu v Karhule a od roku 1974 jako jeho čestný předseda. Od roku 1982 byl členem rady Důstojnického svazu. Za své válečné i civilní zásluhy obdržel řadu vyznamenání. Zemře 23.7.1995.

Nightingale Press sro

21/10/2025

19/10/2025

09/10/2025

26/09/2025

21/09/2025

09/09/2025

05/09/2025

02/09/2025

31/08/2025

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Společnost

Odkazy

Sdílet

Kategorie