Nightingale Press sro

17/01/2026

Max Schäfer se narodil 17. ledna 1907 v Karlsruhe. V roce 1933 vstoupil do SS. V listopadu následujícího roku je povýšen na Untersturmführera a zařazen jako velitel čety u ženijního praporu v Drážďanech. V roce 1935 je povýšen na Obersturmführera. Polským tažením projde jako velitel čety 2. roty ženijního praporu SS-VT. Dne 3.7.1940 je vyznamenán Železným křížem 2. třídy a o dva týdny později povýšen na Hauptsturmführera. V září téhož roku se chopí velení 2. roty 5. ženijního praporu SS. S divizí Wiking se účastní operace Barbarossa a 13. června získá Železný kříž 1. třídy. V listopadu 1941 se stává velitelem ženijního praporu a počátkem roku 1942 je povýšen na Sturmbannführera. O rok později je z něj již Obersturmbannführer a za statečnost během ústupových bojů je vyznamenán Rytířským křížem. „Sturmbannführer Schäfer se svým praporem 19. ledna 1943 postupoval na široké frontě jihovýchodním směrem k obci Proletarskaja. V noci, během silné sněhové bouře, byli napadeni nepřítelem. Jeho úmyslem bylo dobýt most přes Manyč na hlavní silnici Proletarskaja–Salsk. Divize držela předmostí u Proletarskaje a museli zabránit tomu, aby ho nepřítel obsadil. Sturmbannführer Schäfer se rozhodl, že jeho prapor se stane základním kamenem obrany na tomto místě. Zahájil protiútok proti nepříteli, který již pronikl do předmostí – provedl ho tak, že obcházel nepřátelské postavení ve svých vozidlech. Následovaly tvrdé boje a pád Manyče byl odvrácen dostatečně dlouho na to, aby divize mohla projet a vyhnout se těžkým ztrátám. Schäfer se během těchto urputných bojů nacházel přímo v centru hlavního útoku.“ V květnu 1943 je převelen ke 3. germánskému tankovému sboru SS jako náčelník ženijního oddělení. Za boj při obraně Estonska je navržen na Dubové ratolesti. „Dokázal zabránit průlomu nepřítele u Dorpatu v srpnu 1944, který by vedl k obklíčení přátelského pluku. Později, během ústupových pohybů německých vojsk, silně dotírající sovětské síly hrozily obsazením dvou mostů. Schäfer z vlastní iniciativy spolu s hrstkou vojáků pod svým velením stačil oba mosty vyhodit do povětří v okamžiku, kdy první nepřátelské tanky byly vzdáleny pouhých 15 metrů od mostů.“ V listopadu téhož roku je povýšen na Standartenführera. Na konci války je ve Šlesvicku-Holštýnsku zajat britskou armádou a ze zajetí propuštěn 8.11.1948. Zemře 6. května 1987 v Baden-Badenu.

14/01/2026

Alois Schnaubelt se narodil 16. ledna 1921 v obci Skřípov (tehdy okres Moravská Třebová, dnes Prostějov) v Československé republice. V září 1940 narukoval jako Sturmman ke 4. protiletadlové baterii u divize Das Reich, ale již o tři měsíce později je převelen ke 3. baterii 5. protiletadlového oddílu divize Wiking. S touto divizí projde boji o Umaň, Rostov a Kavkaz, přičemž je třikrát raněn. Počátkem roku 1942 získá Železný kříž 2. třídy a Útočný odznak pěchoty. O rok později je povýšen na Unterscharführera a stává se z něj velitel děla u stále stejné baterie. V září 1944 obdrží Železný kříž 1. třídy. V říjnu téhož roku je navržen na Rytířský kříž s následujícím odůvodněním: „Po intenzivní dělostřelecké přípravě se Sovětům podařilo prorazit linii sousední divize s 15 tanky a praporem pěchoty. Schnaubelt a jeho dělo byli přiděleni k protiletadlové skupině z 3./SS-Flak-Abt. 5 a vysláni na okraj Karolina (4 km západně od Seroku), aby zabezpečili tento prostor. Navzdory absenci podpory pěchoty se malá Kampfgruppe pustila do boje proti odhalené nepřátelské skupině. Schnaubelt, který sám zaujal pozici střelce dokázal během 25 minut zničit 9 nepřátelských tanků a explozivními granáty rozprášit nepřátelskou pěchotu. V důsledku toho byl ruský útok v tomto sektoru zastaven.“ V dubnu 1945 je povýšen na Oberscharführera a velitele čety. Dne 15.května téhož roku je zajat britskou armádou poblíž Salzburgu. Ze zajetí je propuštěn v druhé půli února 1948. Zemře 11. prosince 2012 v Hertenu (Severní Porýní-Vestfálsko).

31/12/2025

18/12/2025

Na našich stránkách lze nyní zakoupit i dva tituly od skvělého vydavatelství Parabellum Militaria.

09/12/2025

A první výtisky již míří k novým majitelům.

08/12/2025

Letos to bylo opravdu dlouhé čekání, ale je to tu.

30/11/2025

Johannes Hendrik Feldmeijer se narodil 30. listopadu 1910 v Assenu. V roce 1922 nastoupil na městskou střední školu ve čtvrti Helpman. Tam dosahoval vynikajících výsledků. Měl skvělé známky, zejména z exaktních předmětů. Díky tomu v roce 1928 získal stipendium na studium matematiky a fyziky na univerzitě v Groningenu, ale brzy ho studium přestalo bavit. V letech 1930–1931 studium dočasně přerušil, aby absolvoval povinnou vojenskou službu. Život vojáka mu vyhovoval a na univerzitu se vrátil jen nerad. Během základní služby se Feldmeijer poprvé setkal s politikou a národním socialismem a v létě 1932 se rozhodl vstoupit do Národně socialistického hnutí (NSB). Patřil mezi prvních 500 členů. Feldmeijer měl pocit, že našel své pravé poslání. Jeho práce pro NSB začala zabírat stále více času a studium ustupovalo stále více do pozadí. V rámci provincie i univerzity se Feldmeijer snažil šířit svou novou víru. Když v roce 1935 neuspěl u kandidátské zkoušky, studia definitivně zanechal. Od té doby se plně věnoval členství v NSB. Uvnitř NSB získával Feldmeijer stále důležitější funkce a v roce 1939 založil milici NSB nazvanou „Mussertova garda“. Za to byl 6. května 1940 zatčen nizozemskou vládou a spolu s dalšími dvaceti státně nebezpečnými osobami uvězněn v pevnosti na ostrově Overflakkee. Když o čtyři dny později vpadla německá armáda do Nizozemska, odvezli dozorci vězně do Francie., Celá anabáze skončila až v Calais. Tam byli Feldmeijer a další uvěznění členové NSB osvobozeni Wehrmachtem. Když se Feldmeijer vrátil do Nizozemska, svěřili mu okupanti založení SS v Nizozemsku. Od té chvíle se stal vůdcem (Voorman) nizozemské SS. Jako Voorman vyzýval Feldmeijer členy nizozemské SS, aby se zapojili do bojů na východě. Protože sám nechtěl zůstat pozadu, vstoupil do Waffen SS. Dvakrát byl na frontě – jednou v Jugoslávii a Řecku s divizí Leibstandarte SS Adolf Hi**er a podruhé v Rusku kde sloužil mezi červnem 1942 a březnem 1943 u protiletadlového oddílu v divizi Wiking. Během svého nasazení obdržel Železný kříž 2. třídy, Všeobecný útočný odznak a Odznak za zranění. Zkušenosti z fronty měly na Feldmeijera jako člověka velký dopad. Když se Feldmeijer v roce 1943 vrátil do Nizozemska, měl pocit, jako by přešel z jedné války do druhé. Odboj se totiž stále více aktivizoval. Viděl v tom frontu v Nizozemsku, kde je třeba uplatňovat německé bojové metody. Násilí musí být odpovězeno násilím. Feldmeijer stál za svými ideály do poslední chvíle. Chtěl dokonce bojovat proti spojenecké invazi do Nizozemska. K tomu však nikdy nedošlo. Dne 22. února 1945 odjel na frontu v Betuwe. U Raalte bylo jeho auto ostřelováno spojeneckým stíhacím letounem, přičemž 34letý Feldmeijer zahynul. V paláci Het Loo mu byl uspořádán státní pohřeb v plném stylu SS, kterého se zúčastnila celá špička NSB. Jeho tělo bylo poté přeneseno na hřbitov Esserveld v Groningenu, kde je pohřbeno.

27/11/2025

Karl Heinz Ertel se narodil 26.11.1919 v Brambaueru. Počátkem roku 1938 dobrovolně nastoupil službu u Standarte Germania u VT divize. V hodnosti Unterscharführera projde polským tažením a v listopadu 1939 je odeslán na důstojnický kurz do Bad Tölz. Po jeho ukončení se vrací ke své jednotce v hodnosti Standartenjunkera. Tažení do Francie zahájí jako ordonanční důstojník 1. praporu pěšího pluku Gemania a v srpnu převezme velení 10. roty téhož pluku. Počátkem roku 1941 je převelen k praporu Nordost, kde slouží až do roku1943. V srpnu téhož roku se v hodnosti Obersturmführera přesune k brigádě Nederland. V dubnu 1944 je povýšen na Hauptsturmführera a v srpnu je vyznamenán Rytířským křížem.
„Následující těžké ústupové boje obsadilo v noci z 25. na 26. července 1944 úsek Tannenbergovy linie mezi Sirotčím vrchem a Finským zálivem 49. pluk De Ruyter. Pluk měl za úkol tuto linii za každou cenu udržet proti všem nepřátelským útokům. Nepřítel okamžitě zahájil útok s mnohonásobnou přesilou divizí, které podporovala silná tanková, dělostřelecká a letecká podpora. V obětavém boji se pluku podařilo odrazit všechny nepřátelské útoky s extrémně vysokými ztrátami na straně protivníka. V tomto velkém boji padl velitel pluku SS-Obersturmbannführer Collani. V této krizové chvíli převzal velení nad plukem jeho pobočník SS-Hauptsturmführer Ertel. Nezlomný navzdory silné nepřátelské palbě z tanků, raketometů, dělostřelectva a letadel, opakovaně osobně vyrazil do nejžhavějších míst bojů. Z těchto míst svým vlastním příkladným chováním inspiruje důstojníky, poddůstojníky i mužstvo k maximálnímu odporu. I poté, co byl zasažen střepinou do obličeje, zůstal u pluku a pevně držel velení. Jeho krizově odolný, příkladný postoj měl v hodinách největší zkoušky brigády na bojišti nevyčíslitelnou hodnotu. Významně přispěl k zmaření zamýšleného nepřátelského průlomu na Revel.“
V únoru 1945 slouží jako ordonanční důstojník u III, tankového sboru SS. V květnu je zajat Brity, předán Američanům a následně do Jugoslávie. V roce 1950 je ze zajetí propuštěn. Zemře 25. ledna 1993 v Langenbergu.

21/10/2025

Erich Eberhardt se narodil ve Wiesbadenu 19. října 1913. V roce 1931 vstoupil do hamburské policie. Poté v roce 1934 vstoupil do SS. Jeho první jednotkou byla 8. rota SS Standarte Germania. V roce 1936 byl vybrán, aby se stal důstojníkem, byl poslán do SS-Junkerschule v Braunschweigu, po absolvování byl povýšen na Untersturmführera. Na začátku druhé světové války byl Eberhardt Hauptsturmführer a velel roty 12. rotě 9. granátnického pluku divize SS Wiking. Během invaze do Sovětského svazu (operace Barbarossa) získal v červenci 1941 Železný kříž 2. třídy a v září 1941 Železný kříž 1. třídy. V období od března 1942 do srpna 1943 byl Eberhardt přidělen k 7. horské divizi SS Prinz Eugen jako důstojník štábu. V říjnu 1943 byl převelen ke štábu 3. tankové divize SS Totenkopf a v dubnu 1944 byl povýšen na Obersturmbannführera. Erich Eberhardt získal v červenci 1944 Rytířský kříž s následujícím odůvodněním.
„Během přesunu divize z oblasti Heeresgruppe Südukraine dorazil SS-Obersturmbannführer Eberhardt, zástupce velitele divize, do oblasti Grodna s předními divizními prvky 15. července 1944. Nepřítel vytvořil předmostí přes řeku Němen severozápadně od Grodna 16. července 1944. Odtud postupoval směrem na západ se silnými jednotkami po silnici Grodno-Augustow přes Kielbaski-Wasilewiecze-Sopockinie. SS-Obersturmbannführer Eberhardt správně rozpoznal tuto hrozivou situaci a z vlastní iniciativy převzal vedení příchozích divizních prvků. S hrstkou dostupných sil (konkrétně průzkumným oddílem a II./SS-Pz.Gren.Rgt. 6 „Theodor Eicke“), které nezahrnovaly žádné těžké zbraně, rychle vytvořil linii připomínající opěrný bod podél řeky Němen. Tímto zablokoval hlavní nepřátelský postup přes řeku, což zabránilo nasazení dalších nepřátelských sil na západní břeh Němen. Předmostí, které nepřítel vytvořil těsně severozápadně od Grodna 17. července 1944, bylo zlikvidováno díky nekompromisním akcím SS-Obersturmbannführera Eberhardta, který proti tomuto předmostí nasadil nově příchozí III./SS-Pz.Gren.Rgt. 5 „Totenkopf“ a III./SS-Pz.Gren.Rgt. 6 „Theodor Eicke“. Nepřítel byl zatlačen zpět přes Němen a utrpěl těžké ztráty. Bolševici téhož dne vytvořili další předmostí v jižní části Grodna v sektoru policejního praporu. SS-Obersturmbannführer Eberhardt však opět rychle zasáhl a z vlastní iniciativy vyslal divizní doprovodnou rotu spolu se 4 Sturmgeschützy. Do 22:00 byla tato nepřátelská jednotka rovněž zatlačena zpět přes řeku. Eberhardt osobně vedl tuto operaci z přední linie, aniž by dbal na vlastní bezpečnost. SS-Obersturmbannführer Eberhardt byl zástupcem velitele divize jen krátkou dobu a její formace mu byly stále poměrně neznámé. Přesto díky své rozhodnosti, bleskurychlé akci a vynikající osobní statečnosti zajistil, že prolomený nepřítel byl odříznut útokem divize do jeho odhaleného boku. Tato akce přiměla nepřítele zastavit další postup na západ. Jeho vůdčí vlastnosti a statečnost tváří v tvář nepříteli přinesly důležité vítězství pro naši věc. Z tohoto důvodu považuji SS-Obersturmbannführera Eberhardta za hodného udělení Rytířského kříže Železného kříže.
Divize Totenkopf bojovala až do posledních dní války, kdy Eberhardt vydal pokyn, aby se divize přesunula na západ a vzdala se americkým silám, místo aby padla do sovětského zajetí. Po válce byl Erich Eberhardt mluvčím organizace HIAG pro Porýní a 27. dubna 1963 byl přijat jako nástupce Kurta „Panzer“ Meyera. Eberhardt zemře v Lohrheimu 1. července 1965 na srdeční zástavu.

19/10/2025

Skvělá zpráva. Kniha Panzerdivision Wiking byla poslána do tiskárny a vyjde na začátku prosince. Skvělý tip pod vánoční stromeček, předprodej zahájen. A jak se vám líbí obálka?

09/10/2025

Johannes Rudolf Mühlenkamp se narodil 9.10.1910 v Métách, které tehdy bylo součástí Německé říše, ale po první světové válce přešlo pod francouzskou kontrolu. V dubnu 1933, když žil v Hamburku, vstoupil do NSDAP a SS. Následujícího roku, v září 1934, zahájil svou vojenskou kariéru vstupem do SS-Verfügungstruppe neboli SS-VT a byl přidělen k pluku Germania. Po roce služby byl Mühlenkamp vybrán jako vhjodný adept pro SS Junkerschule a v roce 1936 ji ukončil jako Untersturmführer. Poté byl přidělen k 2. tankové divizi německé armády, aby se cvičil s jejich motocyklovými jednotkami. V květnu se vrátil k SS-VT a byl znovu přidělen k pluku Germania, kde se v listopadu 1937 po povýšení na Obersturmführera stal velitelem čety a v květnu 1938 převzal velení motocyklové roty. Mühlenkamp se zúčastnil polského tažení již jako Hauptsturmführer a velitel motocyklové roty pluku Germania, přičemž 3. října získal Železný kříž 2. třídy a 11. listopadu Železný kříž 1. třídy. Poté sloužil během západních a balkánských tažení a invaze do Sovětského svazu jako velitel průzkumného praporu. Dne 2. ledna 1942 získal Německý kříž ve zlatě, zatímco se zotavoval z těžkého zranění hlavy. Po propuštění z nemocnice byl Mühlenkamp přidělen k 5. divizi SS Panzer Grenadier Wiking, kde velel novému tankovému praporu. Dne 3. září byl oceněn Rytířským křížem za velení během postupu divize na jih v tom roce, zejména za roli Wiking při dobytí Rostova.
„Dne 22.–23. července 1942 se SS-Sturmbannführer Mühlenkamp, velitel SS-Panzer-Abteilung 5 a vůdce předsunuté jednotky divize, úspěšně probil třemi pozicemi protitankových příkopů před Rostovem v odvážném postupu, který zahrnoval těžké boje. Dne 23. července 1942 ve 14:30 pronikl do západní části Rostova. Tuto část města vyčistil a obsadil, poté se na široké frontě probojoval až k břehu Donu. Během bojů zničil 19 nepřátelských děl a 12 protitankových děl a získal četné zajatce. Svým odvážným a rozvážným vedením rozhodujícím způsobem přispěl k prolomení západní/severozápadní fronty hluboce rozložených pozic protitankových příkopů před Rostovem a donutil nepřítele k neuspořádanému ústupu přes Don. Tím pomohl uvolnit cestu k Rostovu pro spřátelené pěší divize přicházející ze západu a severozápadu. Rozhodujícím způsobem se podílel na dobytí Rostova a vytvořil předpoklady pro přechod Donu 73. a 125. pěší divizí.“
Po dalším zranění na začátku roku 1943 se Mühlenkamp vrátil do Německa, aby zorganizoval druhý tankový prapor a velitelství pluku pro Wiking. Jeho prapor se rozrostl na pluk a Mühlenkamp byl povýšen na Standartenführera. V srpnu 1944 převzal velení divize Wiking. První týdny ve velení strávil boji v oblasti Varšavy, za což 21. září 1944 obdržel Dubové ratolesti k Rytířskému kříži.
„Dne 8. července 1944 nepřítel zahájil mimořádně silné útoky proti frontě 26. a 342. pěší divize (umístěné západně od Kovelu) s deseti střeleckými divizemi, jedním tankovým sborem (se třemi brigádami) a dvěma dalšími brigádami. Během obrany proti těmto silným nepřátelským tankovým silám (které z velké části již překonaly přední linie) se SS-Standartenführer Mühlenkamp, velitel 5. SS-Panzer-Regimentu, vyznamenal flexibilním vedením svých pancéřových jednotek. Tento den jeho pluk úspěšně zničil přes 100 nepřátelských tanků. SS-Standartenführer Mühlenkamp k tomuto úspěchu výrazně přispěl svými odvážnými osobními činy. Pouze díky jeho statečným úsilím byla těžce zkoušená frontová linie udržena. Proto je navrženo, že je hoden uznání Dubovými ratolestmi k Rytířskému kříži Železného kříže. – podepsáno generálem pěchoty Blockem, velícím generálem LVI. Panzerkorpsu. Tento návrh byl odeslán z LVI. Panzerkorpsu nahoru po velícím řetězci, avšak během bojů v Lublinu byl zničen nepřátelským útokem. Nyní byl rekonstruován ve výše uvedeném textu. Mezitím se SS-Standartenführer Mühlenkamp opět výjimečně vyznamenal následujícím způsobem: a) Během operací mezi řekami Visla a Bug nepřítel zaútočil na spřátelenou obrannou frontu v oblastech Stanislawow a později Tluszcz-Sulejow z jihovýchodu se silnými vlastními silami v období od 4. do 16. srpna 1944. Tyto těžké nepřátelské útoky byly odraženy v náročných a obětavých bojích 5. SS-Panzer-Divizí (nasazenou v těchto oblastech) pod vedením jejího nového velitele, SS-Standartenführera Mühlenkampa. Nepřítel utrpěl vysoké ztráty a jeho cíl překvapit a dobýt Varšavu se nezdařil. b) Po krátké přeskupení a začlenění nových sil nepřítel zahájil své záměrně plánované průlomové útoky směrem na Varšavu dne 19. srpna 1944. Mezi nimi byl útok vedený proti sektoru 5. SS-Panzer-Divize Wiking v oblasti Trojany-Malopole-Slopsk. Zde samotný nepřítel nasadil deset střeleckých divizí, jednu dělostřeleckou divizi a většinu tankového sboru. SS-Standartenführer Mühlenkamp a jeho vojáci SS rozdrtili všechny nepřátelské pokusy dosáhnout města v extrémně náročných a těžkých bojích. Boje se střídaly mezi zuřivými nepřátelskými útoky, masivně podporovanými dělostřelectvem, letectvem a tanky, na jedné straně a rychlými protiútoky našich sil na straně druhé. V tomto období velitel divize operoval většinou v přední linii, kde osobně vedl protiútoky a zasahoval do bojů tam, kde to bylo potřeba. Tímto svým mužům dodával velkou sílu a motivoval je k mimořádné vůli vzdorovat a obětavosti. V období od 4. srpna do 3. září 1944 5. SS-Panzer-Divize Wiking v těchto bojích zničila nebo zajala následující: 151 tanků, 19 útočných děl,13 polopásů a obrněných vozů, 176 děl, 94 kulometů a protitankových pušek, 5 letadel. Průlomu směrem na Varšavu v tomto sektoru bylo zabráněno a nepřítel utrpěl tak těžké ztráty, že jeho útoky byly zastaveny. Během celého tohoto období SS-Standartenführer Mühlenkamp prokázal vynikající vojenské vedení, rychlou rozhodnost, pevnou odhodlanost a osobní statečnost. Je jeho zásluhou, že byl tento obranný úspěch zajištěn.“
V říjnu 1944 byl Mühlenkamp jmenován inspektorem pancéřových jednotek Waffen-SS, přičemž jeho místo velitele divize převzal Karl Ullrich. V roce 1945 byl pověřen vytvořením nové divize, 32. dobrovolnické granátnické divize SS 30. Januar, které velel během její přípravy v lednu a únoru, poté se vrátil ke svým povinnostem inspektora. Mühlenkamp válku přežil a až zemřel 23. září 1986 v Langelsheim-Bredelm v Západním Německu.

26/09/2025

Karl Schlamelcher se narodil 21. září 1912 v St. Andreasbergu. Od roku 1933 sloužil u policie a od ní v roce 1935 přešel k SS VT. Tam působil ve funkci velitele čety a posléze i roty. Ještě před vypuknutím války je povýšen na Hauptsturmführera a přeřazen k dělostřeleckému pluku SS VT. Během polského tažení získá Železný kříž 2. třídy a ve Francii i 1. třídy. Poté je převelen k nově vznikající divizi Wiking, kde působí jako velitel 3. oddílu 5. dělostřeleckého pluku SS. V březnu 1942 získá Rytířský kříž s následujícím odůvodněním:
„Schlamelcher byl velitelem III. oddílu dělostřeleckého pluku divize SS Wiking na začátku operace Barbarossa. Hned v počáteční fázi bojů, 3. července, se jeho oddíl stal součástí bojové skupiny, která narazila na ruský tankový svaz. Jeho jednotka okamžitě přešla do akce a zahájila palbu na tento svaz přímou střelbou. Jejich palba měla drtivý účinek – zničili 17 tanků, 144 nákladních vozů a více než 600 ruských vojáků. V tomto střetu bylo také ukořistěno 27 ruských tanků a baterie 120 mm děl v neporušeném stavu. Později, 23.–24. července, se jeho baterie znovu vyznamenala při přímé palbě. Jeho dělostřelectvo zničilo pět ruských baterií a rozbilo silné ruské protiútoky, které ohrožovaly další části divize. Za rozhodující úlohu svého praporu v těchto dvou střetnutích obdržel Schlamelcher Rytířský kříž.“
Dne 27.8. 1942 je Karl Schlamelcher těžce raněn. Poté působí již jen jako štábní důstojník a jako velitel dělostřelecké školy SS v Benešově. Zemře 28.06.1946 na následky utrpěných zranění.