https://nightingale-press.webnode.cz/

Nightingale Press sro, Holcova 1767, Pardubice V (2025)

09/09/2025

Jürgen Wagner se narodil 9. září 1901 ve Štrasburku. V době listopadové revoluce sloužil v Reichswehru a podílel se na potlačení socialistického povstání v Porúří. V roce 1931 vstoupil do SS a do NSDAP. Během druhé světové války nejprve sloužil v divizi Das Reich a to až do 22.11.1941, kdy byl před Moskvou těžce raněn. Po zotavení se v červenci 1942 chopí velení pluku Germania divize Wiking. V červnu 1943 obdrží Rytířský kříž.
„Dne 16. 07. 1943 začal nepřítel sérii mohutných útoků přes řeku Doněc v oblasti západně od Izjumu, a to s velmi silnými jednotkami, včetně početných tanků. V reakci na to byl Oberführer Wagner se svým posíleným plukem Germania nasazen přímo do středu bojů a 17. až 18. 07. 1943 byl použit jako síla do protiútoků proti průlomovým nepřátelským jednotkám, zatímco 19. 07. 1943 byl nasazen k obraně proti silným nepřátelským útokům. Během protiútoku pluk dne 18. 07. 1943 dobyl mimořádně důležité vesnice Ssawodskoj a Ssrednij a 19. 07. 1943 odrazil útoky 20. gardové střelecké divize a dvou tankových brigád. Rychlé obsazení vesnic Ssawodskoj a Ssrednij zabránilo nepřátelskému pokusu o průlom, který by mohl mít katastrofální následky pro celou frontu jižně od Izjumu. Toto vítězství také zabránilo nepříteli v nasazení dalších silných jednotek přes řeku Doněc. Dne 19. 07. 1943 nepřítel prorazil přátelské linie severně od Andrejevky s dvěma tankovými brigádami a silnými pěchotními jednotkami a poté pokračoval v útoku směrem na jihovýchod proti samotné Andrejevce. Oberführer Wagner rozpoznal, že se tato nepřátelská bojová skupina snaží dosáhnout hlubokého průlomu (což bylo později potvrzeno výpověďmi zajatců), a proto se rozhodl nasadit svůj II./SS-Pz.Gren.Rgt. Germania k okamžitému protiútoku, a to i přesto, že mu již bylo nařízeno zlikvidovat průlom u vesnice Ssawodskoj. V těžkých bojích, které následovaly, byl SS-Oberführer Wagner duší celého střetu. Jeho energie a připravenost plnit povinnost uprostřed nejzuřivějších bojů mu umožnily rozdrtit početně značně silnější nepřátelské jednotky pomocí vlastních relativně slabých sil. V průběhu bojů bylo rovněž zničeno 35–40 nepřátelských tanků. Tím byly zmařeny nepřátelské snahy o průlom a původní linie fronty se nakonec pevně dostala zpět pod kontrolu vlastních jednotek.“
Na podzim téhož roku se stal velitelem brigády Nederland s níž bojuje u Leningradu. Tam obdrží Dubové ratolesti.
„Od udělení Rytířského kříže železného kříže dne 20. 07. 1943 [sic] se SS-Brigadeführer Wagner opakovaně vyznamenal jako velitel 4. SS pancéřové granátnické brigády Nederland. Po obtížné sérii ústupů z oranienbaumského předmostí byla mladá brigáda nasazena k obraně spojeneckého předmostí u Narvy. Wagner, jasně si uvědomující, že těžiště budoucí obrany bude v prostoru Lilienbachu, neúnavně plánoval a dohlížel na veškerá nezbytná obranná opatření. Navzdory těžkým nepřátelským rušivým palbám dokázal opakovaně určit směr hlavní osy nepřátelského postupu. Po 10–11 nocích, kdy nepřítel prováděl dvě náletové operace za noc, zahájil 08. 03. 1944 velký útok silnými pěchotními jednotkami s podporou tanků. Tento útok byl však úspěšně odražen. Nepřítel pokračoval v útocích až do konce března a opakovaně se snažil zlikvidovat narvské předmostí, přestože utrpěl těžké ztráty na lidech i materiálu. Po celou tuto dobu byl Brigadeführer Wagner duší obrany. Ze svého velitelského stanoviště (pouhých 800 metrů za frontou) se neustále zapojoval do samotného dění a osobním příkladem inspiroval své důstojníky, poddůstojníky i muže k nejvyšším výkonům v obraně. Díky tomu se útočníkům nepodařilo předmostí zlikvidovat a ohrozit celou narvskou frontu. Později, dne 12. a 13. 08. 1944, nepřítel prorazil frontu 18. armády západně od Čudského jezera a tím ohrozil jak Tartu, tak jižní křídlo Armee-Abteilung Narva. V reakci na to byla sestavena z různých jednotek zatarasovací skupina, která byla 14. a 15. 08. 1944 podřízena Wagnerovi a shromážděna v oblasti Dorpat. V 04:15 dne 16. 08. 1944 podnikly nepřátelské síly překvapivý útok přes úžinu spojující obě části Čudského jezera. U Mehikoormy se jim podařilo přejít a postupovat směrem k Tartu. Wagner okamžitě zahájil protiútok všemi dostupnými silami. Nepřítele zatlačil zpět na východ a umožnil tak 207. zabezpečovací divizi odpoutat se od nepřítele (její ústupové cesty byly předtím zablokovány). V následujících dnech pokračovaly nepřátelské útoky proti Tartu z východu, jihovýchodu i jihu. Díky Wagnerově oddanosti povinnosti a pružnému velení se podařilo sovětským jednotkám způsobit těžké ztráty, takže jejich útočná síla postupně slábla. Jeho činnost navíc připravila půdu pro včasný zásah nově přisunuté 87. pěší divize, a s její pomocí byla sovětská ofenziva definitivně zastavena na řece Emajõgi. Když se III. (germ.) SS-Panzer-Korps stahoval z Estonska, prorazily silné nepřátelské jednotky v úseku L. sboru (severozápadně od Wolmaru) a obsadily město Wolmar s významnými obrněnými silami. V reakci na to byla dne 23. 09. 1944 brigáda Nederland dočasně odvelena od III. (germ.) SS-Panzer-Korps k L. sboru. Téhož večera byla vyslána severozápadně od Wolmaru, aby uzavřela nepřátelský průlom. Během tří dnů těžkých bojů dokázal Wagner se svou brigádou odrazit mocné nepřátelské útoky a způsobit jim těžké ztráty na lidech i materiálu. Všechny krize v tomto sektoru byly překonány, což umožnilo L. i II. sboru provést spořádaný ústup. Po dokončení operací u Doblen se brigáda Nederland znovu shromáždila jihozápadně od Grobinu. Odtud dostala v noci z 13. na 14. 10. 1944 rozkaz k postupu do oblasti Barta na podporu 11. pěší divize. Konkrétně měla pomoci uzavřít mezeru v linii severně od močálu Tirs-Purvs a zničit nepřátelské jednotky, které pronikly do lesnatého terénu severně od močálu. Tato skupina (asi dva pluky s podporou těžkých zbraní) pronikla mezerou v úseku 23. granátnického pluku a vnikla do téměř neprůchodného lesa. Slabé vlastní jednotky držely východní okraj lesa, zatímco rychle sestavené dělostřelecké poplachové jednotky byly rozmístěny na severu. Hrozilo, že nepřítel posílí tyto jednotky tanky a pěchotou, prorazí naše slabé linie a nakonec postoupí směrem na Libau. V této kritické situaci se Wagner rozhodl rozdělit svou brigádu do čtyř útočných klínů a zaútočit na nepřítelem obsazený les s cílem zničit tuto skupinu a zároveň uzavřít mezeru v linii. Brigáda se zapletla do těžkých lesních bojů, vedených místy i v noci, avšak po třech dnech se jí podařilo les vyčistit. Většina nepřátelských vojáků, kteří do něj pronikli, neunikla, a bylo ukořistěno i značné množství materiálu. Tento úspěch lze přičíst jak statečnosti mužstva, tak rozvážnému a pružnému vedení Wagnera. V každém kritickém okamžiku měl situaci pevně v rukou a nikdy neváhal dát vše pro splnění úkolu. Konečným výsledkem bylo, že nepříteli bylo zabráněno v průlomu směrem na Libau.“
Později velel 4. divizi SS Polizei, s níž velel také bojové skupině proti tartuské ofenzívě 3. pobaltského frontu a nakonec se vrátil k 23. divizi Nederland. V roce 1945 byl zajat americkou armádou u Tangermünde v Sasku-Anhaltsku a v roce 1947 stanul před soudem za válečné zločiny spáchané v Jugoslávii. Tam je odsouzen k zastřelení a 27.6.1947 popraven.

05/09/2025

Poul Ransow Engelhardt se narodil 5.9. 1898. Byl důstojníkem dánského generálního štábu a v roce 1939 dobrovolníkem ve Finsku. Od 3. dubna 1934 byl také členem dánské nacistické strany (DNSAP). V letech 1939/1940 byl jedním z nejaktivnějších vůdců dánské SA (Stormafdeling), kde plánoval převrat proti dánské vládě. Podle několika seznamů potenciálních ministrů pro případ, že by byl převrat úspěšný, se měl stát ministrem obrany. Do Waffen-SS vstoupil v roce 1941. Jako dánský armádní kapitán byl brzy poslán do Bad Tölz, kde ale prohlásili, že je již více než způsobilý pro boj a proto byl v červenci až srpnu 1941 poslán k 1. SS-Brigade jako pozorovatel při čistících operacích v týlu Skupiny armád Střed (napsal zprávu o bojích v lese Uschomir). Během kavkazského tažení v roce 1942 je pobočníkem velitele pluku Nordland, Fritze von Scholze. Koncem roku 1943 byl Ransow Engelhardt náčelníkem štábu SS-KG Küste, kterému velel Christian Peder Kryssing (první velitel Frikorps Danmark). Na jaře 1944 bylo zformováno šest estonských pohraničních pluků a čtyři z nich byly začleněny pod velitelství Divize z. b. V. 300 ve dvou brigádách po dvou plucích. Ransow Engelhardt velel jedné z těchto brigád během letních bojů roku 1944. Během služby byl několikrát vyznamenán, 25.3.1942 Železným křížem 2. třídy a 20.11.1943 i 1. třídou. Také obdržel z rukou dánského krále řád Dannebrog za loajální boj proti komunismu. Válku přežije a uteče do zahraničí. Nakonec skončí v Argentině, kde se o své zážitky podělí s argentinským důstojníkem Albertem Marinim, což vyústí v Mariniho knihu Del Cáucaso a Leningrado (Od Kavkazu k Leningradu), vydanou v Buenos Aires v roce 1958. Nakonec se vrátí do Dánska a do vojenského muzea Tøjhusmuseet roce 1969 věnuje své osobní předměty včetně uniformy s hodností Sturmbannführer, doplněné o jeho medaile a dýku SS. Expozice také obsahuje polní čepici, helmu, plynovou masku a cestovní kufr, který si bral na všechny fronty. Zemře v roce 1987.

02/09/2025

Arnold Stoffers se narodil 1. září 1910 poblíž Kielu v Německu. Během druhé světové války se jako příslušník pluku Germania zúčastnil polského tažení, kde byl v říjnu 1939 vyznamenán Železným křížem II. třídy. Následně se zapojil do bitvy o Francii, kde v srpnu 1940 obdržel Železný kříž I. třídy. Poté byl přidělen k nově vzniklé divizi Wiking a dostal velení II. praporu, pluku pancéřových granátníků SS Nordland. Během operace Barbarossa strávil pluk Nordland zimu 1941–42 podél řeky Mius na východní Ukrajině. V červenci 1942 divize SS Wiking postupovala na jihovýchod a dosáhla Kavkazu. Následně se podílela na zastavení sovětské ofenzivy směrem k Dněpru, než se zapojila do protiútoku generála Ericha von Mansteina. Koncem března boje utichly a „Nordland“ byl stažen k odpočinku u Izjumu, nedaleko svých předchozích pozic z předchozího roku. Za úspěchy byl Arnold Stoffers vyznamenán Německým křížem ve zlatě. Poté byl převelen k 11. dobrovolnické divizi SS Nordland a obdržel velení 23. pluku pancéřových granátníků SS Norge. Zahynul 25. února 1944 při obranných bojích proti sovětské ofenzivě u Narvy a posmrtně mu byl v březnu 1944 udělen Rytířský kříž.
„SS-Obersturmbannführer Stoffers byl pověřen krytím ústupových manévrů našich jednotek z jamburgského předmostí během noci z 31.01. na 01.02.1944. Nepřítel se však dokázal probít do postavení jednotky na levici i do pravého křídla bojové skupiny a překonal zátarasy. Zatímco na pravém křídle se podařilo nepřítele zatlačit zpět a zastavit, silné nepřátelské jednotky dokázaly proniknout hlouběji do postavení levé so**ední jednotky. Protiútoky, které levý so**ed podnikl, zůstaly bezvýsledné, takže se nepříteli podařilo stočit na jihovýchod a proniknout do týlu Kampfgruppe Stoffers, přičemž zároveň obsadil ústupovou cestu. Obersturmbannführer Stoffers z vlastní iniciativy shromáždil všechny prvky plukovního štábu Norge, spolu s pozůstalými opozdilci a 1. četou pěchotních děl 8. roty, aby zastavil průlom nepřítele. Ve spolupráci se dvěma útočnými děly nasadil Obersturmbannführer Stoffers své síly proti pravému křídlu útočícího nepřítele na silnici 500 metrů západně od plukovního velitelského stanoviště. Poté improvizovaná bojová skupina přešla do protiútoku. Ty nepřátelské síly, které již postoupily k boji zblízka, byly zastaveny energickým protiútokem a přímou palbou z 1. čety pěchotních děl. Motocyklová četa, operující na úseku lesa východně od plukovního velitelství, zaútočila nepříteli do boku, takže mohl být v krátké době vržen zpět a z velké části zničen protiútokem našich slabých sil. V následném útoku na křídlo z jihozápadu, který podnikly slabé části plukovního velení spolu se dvěma útočnými děly, se Obersturmbannführerovi Stoffersovi podařilo zcela zatlačit zpět nebo zničit nepřátelské síly, jež přicházely z hloubky. Ty části levého so**ední jednotky, které ustoupily severozápadním směrem, byly strženy vpřed úspěšným protiútokem, dokud nebyl znovu navázán kontakt s levým křídlem Kampfgruppe Stoffers. Díky úplnému nasazení všech dostupných záloh pod energickým vedením rozhodného velitele pluku byly slabé části naší Kampfgruppe odměněny úspěchem. Tento čin umožnil, aby jednotky, které se dosud nacházely na východě, mohly pokračovat v organizovaném ústupu, a byl důvodem, proč zůstala cesta k Narvě v našich rukou. To zaručilo uspořádané obsazení narvského předmostí 11. dobrovolnickou divizí pancéřových granátníků SS Nordland a divizí pancéřových granátníků SS Nederland.“

31/08/2025

Tauno Poju Verner Pohjanlehto se narodil 30. srpna 1920 v Kanneljärvi. V roce 1941 maturuje na reálném gymnáziu ve Vyborgu, poté co se již účastnil zimní války. Bezprostředně po maturitě se uchází o přijetí na vojenskou akademii, kam je také přijat. Rostoucí vlastenectví a ztráta domova během zimní války vedly Pohjanlehta k tomu, že namísto nástupu na vojenskou akademii odjede v létě 1941 do Německa na vojenský výcvik. Je jedním z dobrovolníků, z nichž byl vytvořen finský prapor SS. Sám Pohjanlehto je do stavu praporu zapsán 1. října 1941. Výcvik v Německu završí ještě před koncem roku 1941, kdy je již většina Finů nasazena do bojů proti Sovětskému svazu. V roce 1942 se vyznamená na Kavkaze, zejména při dobytí kóty 701 u Malgobeku a v bitvách u Čikolanu a Jekaterinovky. V bojích o kótu 701 16. října 1942 velí Pohjanlehto útočné skupině. Následujícího dne převezme velení obrany po zabití velitelů rot Pallescheho a Mühlinghause a zůstane velitelem sloučené 11. roty až do konce bojů. Téhož večera se stav roty sníží na pouhých 12 bojeschopných mužů, přičemž Pohjanlehto je jediným zbývajícím důstojníkem. Obersturmführer Pohjanlehto působí jako velitel 10. roty až do svého zranění v březnu 1943. Události v Malgobeku posílí snahu zajistit návrat praporu domů po skončení doby služby. Felix Steiner, který to přislíbil zástupcům praporu, jmenuje Pohjanlehta jako jednoho ze tří důstojníků, kteří dokázali udržet jednotku natolik disciplinovanou, že se v ní neprojevovala výrazná únava ani ke konci služby. Sám Pohjanlehto byl kvůli zranění demobilizován 8. září 1943. Po zotavení se zapojil do bojů na domácí frontě během rozhodujících letních bitev roku 1944 ve velení tankové roty v Lagusově tankové divizi. Úspěšná a pro Finsko klíčová obranná bitva u Tali–Ihantaly ho přiměla k rozhodnutí vzdát se nabídnutého místa na vojenské akademii. Po válce Pohjanlehto studuje na Helsinské univerzitě, kde roku 1948 promuje jako lesník. Ještě před dokončením studia se roku 1947 ožení a téhož roku nastoupil do společnosti Sunila Oy. Nejprve pracuje jako vedoucí kanceláře lesního oddělení, od roku 1964 jako rozpočtový vedoucí a roku 1977 byl jmenován lesním ředitelem firmy. Z této funkce odešel do důchodu v roce 1983. Finská poválečná státní policie, tzv. červená Valpo, vedla kartotéky a sledovala příslušníky finského praporu SS. U Pohjanlehta byl jediným záznamem fakt, že sloužil v tomto praporu. Jeho zálibou zůstala dobrovolná obrana vlasti. V letech 1963–1971 působil jako předseda Důstojnického klubu v Karhule a od roku 1974 jako jeho čestný předseda. Od roku 1982 byl členem rady Důstojnického svazu. Za své válečné i civilní zásluhy obdržel řadu vyznamenání. Zemře 23.7.1995.

20/08/2025

Dobrá zpráva. Kniha Panzerdivision Wiking by při troše štěstí měla vyjít ještě před Vánocemi!

19/08/2025

Wolfgang Roman Christian Theodor Jörchel se narodil 19. srpna 1907 v Zabrze ve Slezsku. Jeho otec byl poručíkem v armádě a padl v boji u Tarnawky na východní frontě v roce 1914. Po dokončení středoškolského vzdělání studoval ruský jazyk na univerzitě v Breslau. V květnu 1934 se stal sportovním vedoucím v Hitlerjugend a zároveň vstoupil do SA, kde zůstal aktivním členem až do června 1935, kdy odešel, aby se později, v říjnu 1935, připojil k SS-VT v hodnosti Obersturmführera. V roce 1937 byl přidělen na důstojnickou školu SS v Bad Tölz jako instruktor obsluhy kulometů a poté nastoupil k pluku SS-Standarte Deutschland, s nímž se zúčastnil anšlusu Rakouska a obsazení Sudet v roce 1938. Po vypuknutí druhé světové války sloužil u pluku SS-Standarte Germania během tažení v Polsku, kde obdržel Železný kříž II. třídy. Železný kříž I. třídy mu byl udělen za činy během bitvy o Francii. V prosinci 1940 převzal velení II. praporu pluku Germania. Následně velel 23. pluku pancéřových granátníků SS Norge a 48. dobrovolnickému pluku pancéřových granátníků SS General Seyffardt, který patřil k 23. dobrovolnické divizi pancéřových granátníků SS Nederland. Jako velitel pluku General Seyffardt obdržel v dubnu 1944 za své činy během bojů o Narvu Rytířský kříž.
„Po velkém náletu na město a předmostí Narvy, provedeném silnými nepřátelskými bombardovacími svazy, který vedl k úplnému zničení města, podnikl nepřítel 8. března 1944 útok na narvské předmostí na široké frontě s početně výrazně silnější pěchotou a tankovými silami po mimořádně silné dělostřelecké přípravě. Hlavní úder nepřítele směřoval proti úseku, který držel pluk dobrovolníků SS pancéřových granátníků General Seyffardt, jemuž velel SS-Obersturmbannführer Jörchel. Ačkoli pluk při těžkých ústupových bojích od oranienbaumskeho předmostí ztratil většinu svých důstojníků a poddůstojníků, sovětský útok byl odražen za cenu mimořádně vysokých nepřátelských ztrát, mezi nimiž bylo zničeno 27 tanků. Toto velké vítězství bylo z velké části zásluhou uvážlivého velení a příkladné osobní houževnatosti velitele pluku. Protože těžké bombardování a dělostřelecká palba přerušily veškeré spojení, osobně se vydával do nejkritičtějších úseků fronty a vlastním příkladem povzbuzoval své muže k tvrdému odporu. Menší průlomy byly ihned likvidovány protiútoky rychle sestavených poplachových jednotek pod jeho osobním velením. Nepřítel po dobu pěti dnů opakovaně útočil na pozice pluku, ale nepodařilo se mu dosáhnout průlomu. Tyto pokusy, podpořené mnohem silnější palebnou podporou nepřítele, však způsobily i na naší straně těžké ztráty. Jen díky velkým osobním zásluhám SS-Obersturmbannführera Jörchela byly pozice pluku udrženy bez nutnosti výrazného posílení. Jeho zásluhou byly všechny dosavadní pokusy o průlom nepřítele zmařeny.“
Jeho posledním místem působení byla důstojnická škola SS v Praze, kde v květnu 1945 padl do zajetí a 12. května 1945 byl zabit rozzuřeným davem.

11/08/2025

Otto Paetsch se narodil 3. srpna 1909 v Rheinhausenu. V mládí studoval teologii na evangelickém semináři v Tübingenu. V roce 1931 se přihlásil dobrovolně k SS a byl zařazen k pluku Germania. Dne 20. dubna 1936 byl povýšen na Untersturmführera a stal se velitelem čety v 15. rotě pluku Germania. V dubnu 1940 byl povýšen na Hauptsturmführera a převzal velení 15. roty. Po bitvě o Francii byl pluk Germania použit jako základ nové divize SS – 5. tankové divize SS „Wiking“, která od června 1941 bojovala v rámci operace Barbarossa, invaze do Sovětského svazu. V prosinci 1941 mu bylo svěřeno velení průzkumného praporu. Dne 20. dubna 1942 byl povýšen na Sturmbannführera a za statečnost obdržel Německý kříž ve zlatě. Dne 3. listopadu 1943 byl jmenován velitelem 10. tankového pluku SS a povýšen na Obersturmbannführera. Od června 1944 vedl svůj pluk v Normandii a vyznamenal se v bojích v oblasti Avranches a při průlomu z Falaise, za což obdržel Rytířský kříž.
„Dne 2. srpna 1944 měla 10. tanková divize SS Frundsberg za úkol zadržet nepřátelský průlom, k němuž došlo jižně od Caumontu až po Coulvain–Jurques. Plánem bylo uzavřít jej na linii St. Georges—La Bigne—kóta 301—kóta 321. V průběhu těchto bojů padla v noci z 3. na 4. srpna 1944 kóta 188, ležící 1,5 km jižně od St. Georges. Za účelem jejího znovudobytí, v sektoru 326. pěší divize, bylo k protiútoku soustředěno tankové plukovní velení SS-Pz.Rgt. 10 spolu s podřízenými jednotkami pod velením SS-Obersturmbannführera Paetsche. Během příprav na tento útok nepřítel neustále posiloval obranu kóty ze severozápadu tanky, motorizovanou pěchotou a silnými protitankovými jednotkami, čímž výrazně zvýšil její obranyschopnost. Obrněné předvoje nepřítele se kolem poledne 4. srpna 1944 dokázaly probít do vesnic Le Manoir a La Lande a pevně je ovládnout. Další obrněné předvoje již v té době pronikly východně od St. Georges až k Courcelles (1,5 km východně od kóty 188). Ze severu od Breuil byly hlášeny silné obrněné zálohy nepřítele. Proražení fronty a následný průlom levým křídlem 326. pěší divize, který by vedl k obsazení Aunay a následnému „rolování“ hlubokého levého křídla divize, se zdál být nevyhnutelný. Ve 13:00 zahájil Obersturmbannführer Paetsch se svým plukem (30 tanků) a podřízenými jednotkami útok, nejprve proti La Lande a Le Manoir. Po tvrdém boji byly nepřátelské tankové a pěší předvoje v těchto vesnicích rozdrceny, přičemž bylo zničeno 7 nepřátelských tanků a protitankových děl. V bojích ve vesnicích nepřítel utrpěl těžké ztráty na pěchotě a bylo zajato 130 vojáků. Získány byly také cenné mapy pro velení našich jednotek. Navzdory těžké dělostřelecké přípravě a silným nepřátelským leteckým útokům proti této bojové skupině dokázali Obersturmbannführer Paetsch a jeho muži během pozdních večerních hodin dobýt kótu 188. Všechny bezprostředně zahájené nepřátelské protiútoky ze severu a severozápadu byly odraženy. Po obsazení kóty 188 Paetsch z vlastní iniciativy podnikl úder s tankovou rotou a motorizovanými ženisty směrem na Courcelles, aby zničil tamní nepřátelské tankové předvoje. V tvrdém nočním boji byly zničeny 3 tanky v boji zblízka a nepřítel utrpěl značné ztráty na pěchotě, přičemž zbytek byl donucen k ústupu. Tím bylo odstraněno velké nebezpečí průlomu v levém sektoru 326. pěší divize a zabráněno obsazení Aunay. Díky tomu mohl být ústup, který byl mezitím nařízen vyšším velením, skutečně proveden. Pokud jde o pěší divize na severovýchodě a celé levé křídlo LVII. armádního sboru, bez dobytí a úspěšné obrany kóty 188 by nebylo možné tento ústup uskutečnit podle plánu. Je bezpochyby zřejmé, že dobytím a úspěšnou obranou kóty 188 Paetsch a jeho muži zabránili hlubokému průniku do západního křídla LVII. armádního sboru. Následkem takového průlomu by byla nemožnost provést plánovaný ústup a hladké obsazení nařízené druhé obranné linie. Obersturmbannführer Paetsch, který tyto boje vedl ze svého tanku přímo v čele, se ukázal být hoden udělení Rytířského kříže Železného kříže.“
Na podzim 1944 bojoval u Arnhemu (operace Market Garden) proti britské 1. vzdušně-výsadkové divizi a začátkem roku 1945 se účastnil bojů v Pomořanech, kde byl 16. března 1945 u Altdammu smrtelně raněn. Za úspěšné boje u Hagenau a Štětína v květnu 1945 mu byly posmrtně uděleny dubové ratolesti k Rytířskému kříži a byl povýšen na Standartenführera.
„Obersturmbannführer Paetsch se v období od 4. do 16. března 1945 při těžkých obranných a útočných bojích na předmostí u Štětína zvlášť vyznamenal svým rozvážným velením, neochvějnou vůlí k boji a odvážným rozhodováním. Na široké obranné frontě divize v oblasti štětínských bojů to byla opakovaně právě osobní iniciativa Obersturmbannführera Paetsche (spolu s jeho obrněnými jednotkami, které zasahovaly po celé obranné linii), která zachraňovala situaci. V tomto období podporoval vlastní síly jak svým útočným duchem při protiútocích, tak neústupnou vůlí v obraně. Byl duší odporu všech jednotek, které měl pod velením. V blízkosti Gollnowa osobně, z vlastní iniciativy, shromáždil ustupující vlastní vojáky, zorganizoval je k obraně a útočícím bolševikům způsobil těžké ztráty. Tento zásah výrazně přispěl k vytvoření uzavřené obranné linie a zabránil odříznutí vlastní bojové skupiny, která se stále nacházela severozápadně od Gollnowa. SS-Obersturmbannführer Paetsch rovněž opakovaně zasahoval se svými obrněnými skupinami při nezbytných ústupech, čímž vytvořil předpoklady pro udržení organizovaného odporu. Plných 80 % z celkového vysokého počtu nepřátelských tanků zničených divizí (180 v období 4.–15. března 1945) lze připsat na vrub SS-Pz.Rgt. 10 Paetsche a jeho podřízených obrněných jednotek. Dne 16. března 1945, když Paetsch opět osobně chtěl vést jednotky I./SS-Pz.Rgt. 10 k protiútoku, padl hrdinskou smrtí v přední linii. Svými opakovanými projevy oddanosti povinnosti, nezdolného bojového ducha a osobní odvahy se Paetsch stal zářným příkladem pro své důstojníky, poddůstojníky i vojáky. Prokázal, že je obzvláště hoden vysokého vyznamenání – dubových ratolestí k Rytířskému kříži Železného kříže.“

03/08/2025

Jsme rádi, že to vidíte stejně jako my. Čili těch několik desítek stran z Padnout pro Gdaňsk vyjde v hypotetickém druhém vydání knihy Zemřít v Berlíně. A my začneme překládat knihu, co se umístila o jediný hlas před divizemi HJ a GvB na druhém místě (po sečtení hlasování na FB a Telegramu), což je titul Larry Thorne-postrach rudých.

02/08/2025

Špatná zpráva pro všechny, co hlasovali pro knihu Padnout pro Gdaňsk. Včera konečně došla a po běžném prolistování jsem zjistil, že se textově velmi prolíná s knihou Zemřít v Berlíně. Je tam maximálně 80 jinde nepublikovaných stran. Takže co mi poradíte? Mám se pustit do knihy, co skončila na druhém místě? A těch pár desítek stran přidat do eventuálního druhého vydání ZvB? Nebo nějaký jiný návrh? Jsem jedno ucho.

25/07/2025

Markus Faulhaber se narodil 22. července 1914 v Zepfenhanu ve Württembersku. V roce 1934 se dobrovolně přihlásil do SS-VT (SS číslo 113 916) a byl přidělen k SS-VT Standarte „Deutschland“ v Ellwangenu (1934–1936). Tam byl Faulhaber zvolen jako vhodný adept pro důstojnický výcvik. Po absolvování důstojnické školy v Braunschweigu byl v roce 1938 převelen k jednotce SS-VT Standarte „Germania“ v Radolfzellu. S ní se účastní tažení do Polska, kde obdrží Železný kříž 2. třídy, a jako velitel 3. roty pluku Germania (součást SS-Division Verfügungstruppe) se zúčastní také bitvy o Francii. Ve stejné funkci, ale již v divizi Wiking, působí v době i invaze do Sovětského svazu, kde obdrží Železný kříž 1. třídy a Medaili východní fronty. V prosinci 1942 mu je udělen Rytířský kříž.
„Během postupu 1. tankové armády na Rostov měla posílená jednotka SS-Regiment Nordland za úkol krýt její bok ze severní strany od řeky Tuslow. Když 37. ruská armáda vyvinula 17. 11. 1941 značný tlak ve snaze proniknout k Azovskému moři, byl 1.prapor pluku Germania večer téhož dne vyslán do oblasti Aleksejevo–Tuslowka na podporu pluku Nordland. Posílená 3. rota dostala rozkaz přesunout se do obce Ljubimaja a připravit se na nasazení ve směrech na severovýchod a severozápad dne 18. 11. 1941. V obci Ljubimaja se nacházely také 8. a 12. baterie dělostřeleckého pluku SS-A.R. 5 spolu se štábem oddílu. Ráno 18. 11. 1941 se silným ruským jednotkám podařilo prorazit tenkou obrannou linii pluku Nordland a proniknout do obce Ljubimaja. Štáb oddílu byl obklíčen a baterie se ocitly v bezprostředním ohrožení. Silné nepřátelské síly, zhruba 1500 mužů, se již dostaly do prostor, kde byla ubytována 3. rota. V této kritické situaci velitel 3./SS-Regiment Germania, SS-Obersturmführer Faulhaber, uvedl rotu do pohotovosti. S několika muži ze svého štábního družstva vyrazil přímo do středu útočící masy Rusů. Tímto bezprecedentně odvážným činem svého velitele byla rota okamžitě stržena do protiútoku. SS-Obersturmführer Faulhaber skvěle koordinoval činnost svých jednotek. Bitva se rychle změnila v urputný boj zblízka. Štáb oddílu IV./SS-A.R. 5 byl znovu ovládnut. Mezitím 3. rota v čele s Faulhaberem bez váhání vtrhla do ruských pozic. Část roty byla využita k obchvatu. Na bojišti 3. roty bylo napočítáno přes 300 mrtvých ruských vojáků. Dále bylo zajato 620 mužů, ukořistěno 1000 pušek a množství kulometů a minometů. Odvážný čin SS-Obersturmführera Faulhabera vedl k totálnímu zničení dvou ruských praporů. Ruský útok nebyl jen odražen, ale brutálně rozdrcen ukázkovým způsobem. Chladnokrevnost a osobní statečnost SS-Obersturmführera Faulhabera zachránily štáb a baterie před zničením a zároveň zabránily rozšíření ruského průlomu. Faulhaber celou situaci zvládl sám. Úspěšný průlom v této oblasti by měl katastrofální následky pro XIV. tankový sbor a mohl by ohrozit dobytí Rostova jižní skupinou. Tímto činem SS-Obersturmführer Faulhaber rozhodujícím způsobem zachránil obtížnou situaci XIV. tankového sboru. Při tomto střetu byl Faulhaber zraněn střelou z pistole, která mu prošla nosem, přesto zůstal se svými muži. SS-Obersturmführer Faulhaber se již dříve vyznamenal svou odvahou a bezohlednou oddaností povinnosti, zejména v bojích u Kuzmina a Smely, při útoku na Kremenčuk a Dněpropetrovsk a při bojích o předmostí u Dněpropetrovska.“
Poté se Faulhaber stane členem učitelského sboru (instruktor taktiky) na důstojnické škole SS-Junkerschule v Bad Tölzu a 9. listopadu 1943 je povýšen na SS-Sturmbannführera. Následně se podílí na formování 49. brigády pancéřových granátníků SS, které velí od června do srpna 1944. V dubnu 1945 převezme velení 95. pluku pancéřových granátníků SS 38. divize SS Nibelungen, která byla vytvořena z personálu a kadetů důstojnické školy a na konci války se vzdala Američanům. Faulhaber zemře 11. května 1945. Američané mu totiž nařídili, aby přesvědčil další německé vojáky, kteří se skrývali v horách, aby se vzdali. Ačkoli byl zraněný a měl ruku v obvazu, vydal se do hor se svým pobočníkem, Obersturmführerem Christenem Dallem. Jejich vozidlo havaruje a zřítí se do rozvodněné řeky Salzach. Zatímco Dall se dokáže zachránit, Faulhaber se utopí. Jeho tělo je převezeno do Radolfzellu, kde je pohřbeno.

21/06/2025

Hlasování skončilo a další knihou, do níž se v nadcházející době pustíme, bude čtvrtý díl ságy o francouzských esesmanech pod názvem Padnout pro Gdaňsk.

11/06/2025

Z důvodu dovolené nebudou žádné objednávky mezi 12.06. a 20.06. 2025 vyřizovány.

Nightingale Press sro

09/09/2025

05/09/2025

02/09/2025

31/08/2025

20/08/2025

19/08/2025

11/08/2025

03/08/2025

02/08/2025

25/07/2025

21/06/2025

11/06/2025

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Společnost

Odkazy

Sdílet

Kategorie