29/05/2025
August Hinrich Dieckmann se narodil 29. 05. 1912 v Cadenberge v Dolním Sasku. V listopadu 1933 vstoupí do SS. O rok později projde důstojnickou školou v Braunschweigu. Dne 01. 09. 1939 je povýšen na Hauptsturmführera. Během polského a západního tažení působí ve funkci velitele roty v 2. praporu pluku Deutschland a obdrží obě třídy Železného kříže. Dne 26. 12. 1940 je povýšen na Sturmbannführera. V únoru následujícího roku převezme velení 1. praporu pluku Germania divize Wiking. S ním absolvuje první roky na východní frontě. V únoru 1942 je vyznamenán Německým křížem ve zlatě a o dva měsíce později i Rytířským křížem.
„Vesnice Otščeretino byla dobyta dne 16.02.1942 jako součást postupu proti nepříteli severně od řeky Samary. Vesnice měla rozhodující význam díky své kontrolní pozici nad okolím, a proto byl I./SS-Germania pod velením Sturmbannführera Dieckmanna nasazen k posílení její posádky. Otščeretino představovalo dominantní, životně důležitý opěrný bod pravého křídla skupiny Sanne, a jeho udržení mělo zásadní význam pro boje v této oblasti. Dne 19.02.1942 odpoledne došlo k ruskému útoku. Ten byl doprovázen silnou dělostřeleckou a minometnou palbou a zahrnoval 8 těžkých ruských tanků. Po tvrdém boji se mnohonásobně silnějšímu nepříteli podařilo s tanky a pěchotou proniknout do východní a střední části rozstřílené a hořící vesnice. Poslední použitelný útočný protitankový kanón byl zničen zásahem nepřátelského tanku. Ostatní protitankové zbraně byly nefunkční. V tomto rozhodujícím okamžiku, který měl určit osud vesnice, se Sturmbannführer Dieckmann vrhl k jednomu z kanónů z dělostřelecké baterie, která se stále nacházela v oblasti. Jeho sebevědomý a odhodlaný postoj přesvědčil obsluhu kanónu, aby přijala jeho rozkazy, a společně zbraň přemístili do pozice, odkud mohli vést palbu na nepřátelské tanky z blízké vzdálenosti. Tato zbraň a její osádka zničily 4 nepřátelské tanky. Sturmbannführer Dieckmann se poté rozhodl využít situace a z vlastní iniciativy vedl protiútok. Vedl své vojáky vpřed s bojovým pokřikem „Hurá!“ a podařilo se mu vypudit mnohem početnějšího nepřítele z vesnice. Ve spolupráci s dalšími přátelskými jednotkami pak prapor odrazil další tankem podpořené nepřátelské útoky dne 20.02.1942 a v noci z 22. na 23.02.1942. Během protiútoků, které vedl, utrpěl nepřítel ztráty přes 300 mrtvých, 29 zajatých, ukořistěno bylo 9 těžkých kulometů, 12 lehkých kulometů, 5 protitankových pušek, 1 samopal a 167 pušek. Příkladná osobní statečnost a iniciativa Sturmbannführera Dieckmanna byly rozhodujícími faktory, které zajistily naše další udržení Otščeretina a zároveň způsobily nepříteli těžké ztráty.“
V dubnu 1943 obdrží Dubové ratolesti.
„SS-Sturmbannführer Dieckmann byl dne 24.04.1942 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže za svou roli při obraně vesnice Otščeretino (15 km jižně od Barvenkova) během těžkých zimních bojů. Následně, vedl SS-Sturmbannführer Dieckmann obrněnou bojovou skupinu při útoku na Rostov (21.–23.07.1942). Během tří dnů tvrdých bojů jeho jednotka prorazila hluboce vrstvený obranný systém severně a severozápadně od Rostova, přičemž Dieckmann byl po celou dobu v čele útoku. Zvláště se vyznamenal při útoku na třetí protitankový příkop a vesnici Leninawan (4 km SZ od města) dne 23.07.1942. Téhož dne provedl SS-Sturmbannführer Dieckmann osobní průzkum terénu, který se ukázal jako rozhodující pro plánování dalšího postupu bojové skupiny. Učinil tak pouze v doprovodu jednoho důstojníka a dvou spojek, a to navzdory silné palbě nepřátelského dělostřelectva, minometů a pěchoty. Během bojů v městské zástavbě na předměstích Rostova udržoval SS-Sturmbannführer Dieckmann útok v pohybu díky osobnímu nasazení. Jeho příklad odvahy významně přispěl k tomu, že obrněná bojová skupina získala kontrolu nad jihozápadní částí města do 23.07.1942. Při přechodu přes řeku Kubáň u Grigoripoliskaja dne 03.08.1942 to byl opět Dieckmann a jeho bojová skupina, kteří umožnili vytvoření a udržení předmostí. I když v Grigoripoliskaji stále zuřily těžké městské boje, Dieckmann projel vesnicí ve svém voze až k místu přechodu 1. roty, která právě začínala s přepravou na gumových člunech. Pod silnou palbou zde dohlížel na přechod a osobně prováděl průzkum možností pro stavbu mostu. SS-Sturmbannführer Dieckmann se následně opakovaně zapojoval do obranných bojů o předmostí. Jeho samotná přítomnost na bojišti dodávala mužstvu odvahu a motivaci k maximálnímu výkonu. Jeho klid a neústupnost v kritických situacích se staly téměř legendárními. SS-Sturmbannführer Dieckmann a jeho bojová skupina byli opět nasazeni v rozhodujících bodech při postupu k řece Laba u Teginskaje a ropnému poli Chadyšenskaja. Jeden z příkladů je z vesnice Woronzowo-Daškov (50 km severně od Majkopu), kde jednotky Dieckmannovy skupiny zajistily vesnici ze západu v noci z 10. na 11.08.1942. Z východu následně zaútočila ruské síly o velikosti pluku. Dieckmann situaci zachránil bleskovým přeskupením sil – osobně nasadil jednu rotu k obraně a zformoval útočnou jednotku, se kterou provedl protiútok. Baterie lehkých houfnic pod jeho velením zničila přicházející nepřátele už na vzdálenost 100 metrů. Tato úspěšná obrana byla zásluhou Dieckmanna a zabránila nepříteli ovládnout zásobovací trasu divize a proniknout do jejího týlu. Další mimořádné zásluhy si připsal během bojů o vesnici Chadyšenskaja, která se nacházela v oblasti ropného pole a byla hájena třemi nepřátelskými prapory s podporou silné protitankové a protiletecké obrany. Dieckmann se osobně zapojil do boje zblízka v čele pěšáků a tanků. Se svou bojovou skupinou dokázal zablokovat silnici Majkop—Tuapse a způsobil nepříteli těžké ztráty. Dne 05.10.1942 se Dieckmannův prapor účastnil útoku na výšiny západně od Malgobeku, ale po obsazení prvních dvou návrší byl zastaven silnou palbou. Dieckmann okamžitě rozpoznal hrozící nebezpečí, vrhl se k čelní rotě a jako první se pustil do útoku, povzbuzuje své muže k následování. Prapor, motivovaný příkladem velitele, obsadil vrcholek a vytlačil z něj nepřítele. Bezprostřední ruský protiútok byl odražen za těžkých ztrát. Při útoku na výšinu zvanou „Bílý dům“ následující den postupoval I. prapor jen pomalu kvůli husté mlze a omezené viditelnosti, zatímco sousední prapory byly zadrženy. Navzdory ztrátám z předchozího dne Dieckmann a jeho jednotka pokračovali vpřed. Výšinu jako první dosáhla 2. rota, což bylo možné jen díky tomu, že Dieckmann opakovaně vedl útok osobně. Tento čin umožnil postup pravého i levého křídla a vedl k dobytí výšiny. Dne 07.10.1942 ve 12:00 zahájil nepřítel protiútok za podpory tanků a jízdní pěchoty. Dieckmann okamžitě zareagoval protiútokem svého praporu a pustil se do těžkého boje. Přestože nepřítel dostal posily, prapor všechny útoky odrazil s neobyčejnou odhodlaností. Dieckmann po celou dobu inspiroval své muže z první linie, navzdory silné dělostřelecké a tankové palbě. Dne 17.10.1942 dobyl I. prapor výšinu 701 po energickém útoku, ale ihned poté následoval nepřátelský protiútok za podpory tanků a dělostřelectva, který prorazil v rozhodujícím bodě. Dieckmann okamžitě pochopil hrozbu a sestavil údernou skupinu z nejbližších mužů, s nimiž vyhnal nepřítele z pozic, bojující osobně samopalem a granáty. Výšina byla udržena celý den a zabránilo se tak možnému obchvatu divizních sil útočících napravo i nalevo. Díky své osobní statečnosti, sebedůvěře a rozhodnosti měl SS-Sturmbannführer Dieckmann zásadní podíl na úspěších svého praporu a celého pluku. Jeho činy významně přispěly k dobytí ropného města Malgobek po tvrdých bojích. Dne 12.02.1943 Dieckmannův prapor dobyl vesnici Grišino od houževnatého nepřítele odvážným překvapivým útokem a přerušil zásobovací linie mobilní skupiny Popov, která bojovala v oblasti Krasno—Armajskoje. Díky obratné obraně se nepříteli nepodařilo vesnici znovu dobýt a obnovit zásobování. Při útoku na Doněc dne 24.02.1943 měl pluk za úkol dobýt město Alexandrovka, bráněné několika tisíci muži, více než 20 tanky a silnou dělostřeleckou podporou. První prapor měl vést obchvatný útok z východu, zatímco 2. prapor poutal nepřítele z jihu. První prapor zaútočil ve 13:00 a zprvu postupoval, ale na okraji města narazil na silnou obranu, zejména ve střední rotě. Dieckmann se osobně postavil do čela této roty, motivoval muže k útoku a společně překonali palebnou bariéru. Díky tomuto zásahu se podařilo proniknout do města, které bylo nakonec dobyto po tvrdých bojích dům od domu. Nepřítel zanechal na bojišti přes 100 mrtvých a padly do rukou následující trofeje: 7 tanků, 12 protitankových děl (7,62 cm), 4 polní kanóny (7,5 cm), 6 protitankových pušek, 14 těžkých kulometů, 16 lehkých kulometů, 55 samonabíjecích pušek a velké množství ručních zbraní a vybavení.“
Ve stejném měsíci je po smrtelném zranění Erwina Reichela pověřen velením pluku Westland. Padne dne 10.10. 1943 v čele svých mužů na břehu Dněpru, při útoku, který byl předem odsouzen k nezdaru, ale od nějž vrchní velení odmítlo upustit. Toho samého dne mu udělil Vůdce Dubové ratolesti s Meči, jako 39. vojákovi německého Wehrmachtu, kterému byla tato pocta udělena. O rok později je posmrtně povýšen na Standartenführera.
„Obersturmbannführer Dieckmann byl velitelem, který se mimořádně osvědčil v nesčetných bojích na východní frontě a stal se symbolem hrdinského vojenského vedení — nejen v rámci SS-divize „Wiking“ nebo jednotek Waffen-SS, ale i za jejich hranicemi. Waffen-SS v něm ztratily jednoho ze svých nejlepších velitelů, jenž byl neustále vzorem vojenských ctností pro germánské dobrovolníky své divize. Dne 24.04.1942 obdržel Dieckmann Rytířský kříž Železného kříže za mimořádnou statečnost během první zimní kampaně. Poté, dne 20.04.1943, mu byly uděleny Dubové ratolesti jako 233. vojákovi Wehrmachtu za to, že se jako velitel praporu opakovaně osvědčil v bojích své divize. Po převzetí velení nad plukem „Westland“ (v SS-Panzer-Grenadier-Division „Wiking“) se Obersturmbannführer Dieckmann od 05.07.1943 opět ocitl v nekonečné sérii obranných bojů na jižním úseku východní fronty. Od 11.08.1943 jeho pluk odrazil jen v oblasti západně od Charkova přes 100 nepřátelských útoků, přičemž většina z nich byla vedena výrazně silnějšími silami. V těchto bojích byl Dieckmann vždy duší odporu svého pluku. Navzdory silné nepřátelské palbě se vždy nacházel vpředu se svými muži, kteří byli díky jeho oddanosti povinnosti, nebojácnosti a rozvážnému velení silně motivováni pokračovat v boji. Denní hlášení divizního velení opakovaně uváděla Dieckmannovy hrdinské činy. I přes četná zranění od střepin granátů zůstával se svými muži a zvládal každou krizovou situaci během obtížných obranných a ústupových bojů. Při každém průlomu nepřítele — ať už v oblasti svých rot nebo sousedních jednotek — se Dieckmann okamžitě vydával v obrněném voze k průzkumu situace a na místě činil potřebná rozhodnutí. S hrstkou dostupných mužů se poté osobně vrhal proti nepříteli, nebo hájil pozice tak dlouho, dokud nebylo možné bezpečně pokračovat v ústupu. Jeho jméno bude navždy spojeno s nespočtem úspěšných obranných bojů, v nichž byl jako skála v bouři.“
