08/06/2026
Tentokrát jsme se pustily do tématu, které na nás vyskakuje ze všech stran – z LinkedInu, Instagramu, TikToku, motivačních knih, estetických ranních rutin i dobře míněných rad o tom, jak toho stihnout ještě víc. Řeč je o toxické produktivitě, hustle culture a všeobecném přesvědčení, že hodnota člověka se pozná podle toho, kolik toho vyprodukuje.
Na první pohled to může vypadat jako individuální problém. Někdo prostě moc pracuje, neumí vypnout, neumí odpočívat, neumí říkat ne. Jenže tlak na výkon není jen osobní nastavení. Je to součást pracovní kultury, ekonomiky i společenských očekávání. A pro ženy má často ještě další, velmi konkrétní rovinu. To, jestli si připadáme produktivní nebo nikoli, se neodvíjí jen od toho, co děláme v práci. Odehrává se to i doma, na sociálních sítích, v rodičovství, v péči o tělo, v sebevzdělávání, v osobním brandingu a někdy dokonce i v odpočinku. I volný čas se totiž dá využít efektivně – něco se naučit, zlepšit se, vydělat na koníčku, natočit o tom reelsko, udělat z toho newsletter nebo aspoň pěkný post na socky. (...) I když se ve srovnání s dřívějšími lety obraz trochu mění, stále je v určitém prostředí ideálním člověkem ten, který pořád maká – na sobě i na svém výkonu.
Naštěstí ale existují i protitrendy a na ně rovněž dojde řeč. Mluvíme o quiet quittingu, tedy rozhodnutí nepřetrhnout se a pracovat přibližně „do výše svého platu“, o lazy girl jobs, které označují práci s jasnými očekáváními, nízkou mírou zbytečného stresu, rozumnou flexibilitou a dostatečnou odměnou, nebo o konceptu slow productivity, se kterým pracuje Cal Newport. Ten mluví o tom, že bychom měli dělat méně věcí, pracovat přirozenějším tempem a soustředit se na kvalitu místo nekonečné kvantity. Kate Northrup říká přímo Do less a doporučuje zohledňovat i náš cyklus.
Nejen na pracovním trhu, ale především ve vlastním životě, těle i mysli trávíme dlouhé desítky let. Není k ničemu dobré uvařit se tlakem na neustálý výkon. Nikomu to neprospěje a k ničemu dobrému to nevede.
Povede se alespoň nejmladším generacím dívat na vlastní život jiným pohledem než „pohledem zakladatele“, který hlavně konstantně buduje své pomyslné impérium? Jak si nastavit hranice, odmítat a delegovat? Daří se nám plánovat odpočinek stejně jako práci a známe svůj denní rytmus?
O těchto a spoustě dalších věcí je epizoda podcastu Pay Gap, ve které je osobní skutečně politické: https://denikalarm.cz/2026/06/nejsme-stroje-falesny-tlak-na-neustaly-vykon-nas-nespasi/
