01/09/2025
Doktor Busbeck hned v prvním svazku ještě vysvětloval, že tyto dva pojmy se vztahují k navzájem blízkým hmotám: silná hmota je silná ve vztahu ke hmotě nacházející se v jejím bezprostředním sousedství. Slabý národ, to znamená takový, „který nedokáže dostat do nebezpečné situace určité vojsko agresora“, by neměl být hodnocen jako „hodný národ“, zdůrazňoval Busbeck, protože taková skutečnost nemá co dělat s tím, že by na jedné straně, na straně oběti, byl ten „hodný“ a na druhé straně bylo zlo: kati nebo ti, co páchají hrůzy. Jedná se prostě o to, jaký kdo být může, nikoliv o to, jaký chce nebo si přeje být. Národ, který je ve
srovnání s jiným slabý, se může rychle – což v rámci dějin znamená za méně než jedno století – změnit v silný národ buď tím, že zvětší svou sílu, nebo že se přiblíží k ještě slabšímu národu. Theodor Busbeck svým výzkumem ukazoval, že neexistuje lid s cejchem výlučné oběti ani lid s výlučným sklonem ke konání hrůz. „Samozřejmě,“ zdůrazňoval Busbeck ve své studii, „samozřejmě že pokud by se skutečnost měřila v určitém historickém okamžiku, v jednom určitém roce, dala by se u některých populací v otázce utrpení zjistit nerovnováha mezi dal a má dáti” (Busbeck používal přímo pojmy „vysílač utrpení“ a „příjemce utrpení“). Taková nerovnováha, kterou by případná analýza odhalila, pro Busbecka znamenala pouze to, že „dějiny ještě neskončily“, a přesněji, že „dějiny hrůz jsou teprve na začátku“. „Hrůzy ještě nepřestaly existovat“, opakoval Busbeck, „v příštích stoletích budou mnohé národy zmasakrovány“, ještě budou „miliony mrtvých“, napsal.
/Z připravované knihy: Gonçalo M. Tavares – Jeruzalém (Jerusalém, 2004). Překlad Lada Weissová/
