11/06/2025
Dospívající digiděti milují nové technologie. Kvůli hledání sebe sama se potřebují vyhranit vůči starým pořádkům, jenž pro ně splývají se zvyky rodičů, a tak vítají inovace, aniž mají potřebu (a zkušenosti) zkoumat, zda-li přinášejí užitek či nikoli.
Od narození brázdí digitální společnost a nevidí důvod, proč v ní nežít po svém. Právě to jim spektákl říká, aby dělaly. Objevují, o čem je dospělost a co nabízí právě jim. Jsou v pubertě, sebestřední a hrdí, intenzivně jim roste tělo i mozek, probouzí se v nich kritické myšlení. Rozhodně nevidí nutnost nechat si něco vysvětlit, vše zvládnou sami. A tak jim stroj nic nevysvětluje a jednoduše jim nabízí. Každému podle představ a ideálů. Staň se kým chceš, buď sám sebou!
Myšlenku, že si má mladý člověk vybrat svou identitu, která jemu i ostatním ukáže, jak žije a především kým je, stroj vynalezl na konci 60. let. Šlo o reakci na hnutí hippies a sociální nepokoje. Spektákl napadlo, že bude-li dospívajícím nabízet dostatečné množství forem a obsahů, aby si z nich každý dokázal vybrat, mohl by být klid. Budou se zabývat sami sebou, cítit se free, starat se o vlasy a hitparády, čímž je snadno udržíme v rámci stávajícího řádu. Dospělí nemají rádi, když jim mladí říkají, že by šlo svět uspořádat jinak. A tak digidospívající obývají říši nekonečné digitální svobody. Budeš-li chtít, smíš si personalizovat jeden metavesmír. Zcela podle sebe, na nic se neohlížej. Že je má kyberprostor přečtené až do morku kostí a nabízí jim, co se mu hodí do krámu, nemají šanci poznat. Konzumuj, co je libo, ale konzumuj. Za jejich obrazovkami se skrývají dospělí hodlající je usměrňovat mnohem více než rodiče.
Do nabídky vzorů k tvorbě identity jsou v digitalizované společnosti k tradičním hercům a zpěvákům přidáni youtubeři a influenceři. Umí se sami obléknout a najíst a natočit o tom video. Jsou to již velké digiděti. Reklamní agentury je mají rády. Jsou jako kamarád od vedle, a tak působí autentičtěji než herci. Autenticita je důležitá, protože ve strojové společnosti, kde žádná není, jde o nedostatkovou hodnotu. Nevadí, že je umělá. Existují i influenceři vytvoření čistě v počítači. Lil Miquela má na Instagramu tři miliony sledujících digidětí. Připomíná autentickou postavu z počítačové hry nebo přirozenou influencerku, která své fotky upravuje tak pečlivě, až vypadá jako namalovaná strojem. Když digiděti sní, že se uživí jako youtubeři, sní o hraní v reklamě. Případně o natáčení reklam v kombinaci s hraním her.
Digiděti a influenceři mají profily na stejných sítích. Sledující tak cítí, že jsou podobní sledovaným. Současně opakovaně poznávají, že to není pravda. Dříve jsme se porovnávali s nejvíc cool holkou ze školy nebo s největším borcem ze čtvrti, dnes je v nabídce nepřeberně vzorů k následování. Jenže i ta nejvíc cool holka mívala špatný den a bylo možné nahlédnout, že i ona je člověkem se vším, co to obnáší. Influenceři splíny, bolesti, nejistoty a jiné pupínky na životě sdílejí jen výjimečně. Profil složený z pečlivě vyladěných fragmentů umožňuje předstírat, že člověk je perfektní a prožívá výhradně perfektní situace. Tvorba vlastní identity s pomocí digitálních vzorů snadno navodí dojem, že výhradně život prezentovaný online, dává smysl. Kdo nesbírá lajky, jako by nebyl.
Nechat se inspirovat druhým nemusí být zlé. Od narození napodobujeme, co dělají druzí, jinak bychom se nenaučili jíst ani mluvit. Vzdělávání je přebírání poznání nabytého druhými lidmi. Nejeden influencer si dává za cíl motivovat ostatní, aby byli vytrvalejší, silnější nebo krásnější a šli si za sny tak jako on. Právě proto filtruje a doupravuje svůj život i sebe sama. Chce zářit. Někdy to funguje a sledující začne cvičit, jíst zdravěji, odváží se udělat osudové rozhodnutí nebo se zbaví škodlivého zlozvyku.
Jindy to nefunguje ani trochu. Čím více idealizované životy pozorujeme, tím více si uvědomujeme své chyby a nedostatky. S nimi jsme v niterném kontaktu a nemůžeme je odfiltrovat, vystřihnout ani oříznout. Dlouhodobě to vede ke ztrátě sebedůvěry a pocitu, že takový život nemá žádnou cenu.
Naštěstí je tu sledovací kapitalismus, jenž dokáže hodnotu vytěžit i z deprese, nekonečného scrollování dolů, víc dolů a ještě víc dolů, stejně jako z otráveně pasivního zírání do blba, takže není třeba se hroutit. Stačí hýbat prstem, nějakou cenu to má vždy.
Ekonomie pozornosti je strojem, jenž se rozhodl vytvářet zisk z lásky k poznávání světa i z prohledávání sebe sama. Aby toto hledání přinášelo zisk co největší, zařizují algoritmy sítí, aby nikdy nepřestalo, aby nebylo uspokojeno, aby v žádném případě nedošlo k nalezení. Sociální sítě se snaží, aby se pohledy ztrácely v nekončících proudech obrazů...
