08/09/2025
„Někdy bych si přál, abych měl lepší označení než nová podoba křesťanství. Především se mi nezamlouvá „nová podoba“, protože křesťanství existuje v mnoha nových podobách, nejen v jedné jediné.
Netěší mě ani slovo „nový“, protože, jak jsme si ukázali, křesťanství, o němž mluvím, není jen nové, ale je současně i velmi staré. Řekl bych, že je to prastaré hledání něčeho nového ‒ a to označení „nový“ zastírá. Jsem také na rozpacích ohledně slova „křesťanství“, protože, jak jsem již řekl, nevěřím, že Ježíš přišel založit nové náboženství, a nevěřím ani v to, že křesťanství (nebo jakékoli náboženství) je odpovědí samo o sobě.
Pochopitelně mám za to, že může být součástí odpovědi, ale jen tehdy, pokud se za ni nepovažuje ono samo. A pokud jde o pojem „křesťanství“… kdybych nevěřil, že Bůh může vykoupit všechno, měl bych obavy, zda může být tento pojem vykoupen.
Jak jsme mohli vidět, pod pojmem „křesťanství“ (stejně jako je tomu s jeho bratrancem „pravověřím“) se až příliš často skrývá něco, co je Kristu a jeho poselství zcela cizí, něco, co představuje spíš problém než řešení: spojení řecké filosofie a římské moci, doplněné nebo vyšperkované prvky z Bible, jež jsou vykládány a aplikovány způsobem, který se často zpronevěřuje Ježíšovu životu a učení.
Jeho obhájci neoficiálně nařídili, že když se někdo toto antické pravověří pokusí pozměnit, musí být opatřen přívlastkem, který ho označí za úchylku, jako by měl na duši vypálen šarlatový cejch. Když například teolog čte Bibli optikou vyprávění o Exodu, je opatřen nálepkou „teolog osvobození“, zatímco jeho kolegové, kteří čtou Bibli optikou antického narativu, za „teology dominance“ nebo „teology kolonizace“ nikdy označeni nejsou.
Podobně máme „černošskou teologii“ a „feministickou teologii“, ale antická ortodoxie se nikdy nenazývá „teologií bělošskou“ nebo „mužskou“. Stala se totiž pro většinu z nás zcela normativní, a tak se jí říká prostě „teologie“.
Když přidám k termínu „křesťanství“ popisek „nová podoba“, napadá mě, zda pořád nehrajeme jednu a tu samou nekonečnou hru, jejíž pravidla nejsou fér už od prvního tahu. Nedostáváme se tak do stejných kolejí jako v minulosti a nevytváříme protestantské křesťanství 2.0, reformované křesťanství 2.0 nebo neřímskokatolické křesťanství 3.0?
Je to, co se v nás a skrze nás snaží zrodit, jen dalším pokračováním známého koloběhu? Nebo je to něco mnohem většího? Je jisté, že to, co se dnes dere k životu, je v mnoha ohledech ozvěnou velké reformace. Neohrožení věřící „z lásky k pravdě a z touhy přivádět ji na světlo“ pokračují i dnes ve vedení dialogu o našich současných problémech a zápasech.
Nemusíme přibíjet teze na dveře – dnes své úvahy zveřejňujeme na webových stránkách nebo své otázky a myšlenky publikujeme v knihách. Možná se nescházíme tajně u stolu někde na německém zámku, ale klademe si otázky při rozhovorech mezi doušky keňské kávy, belgického či mexického piva nebo australského, chilského či jihoafrického vína.
Nemusíme se hádat o to, které výroky by měly ve formální debatě sloužit jako hlavní a vedlejší východiska. Místo toho lidem v lásce nabízíme, aby uvažovali o tajných spojeních s pravdami a sny, které „autority“ zakázaly.
Lutherovy teze z roku 1517 a následná debata o nich přispěly k vytvoření náboženských podmínek, v nichž už žijeme po mnoho generací. Dnes, o pět století později, si stále více uvědomujeme, že musíme znovu „z lásky k pravdě a ve snaze, aby pravda vyšla na světlo“ klást nové otázky a zahajovat nové otevřené a podnětné rozhovory.“
🌱 Ukázka z knihy Křesťanství 2.0: Deset otázek, které si potřebujeme znovu položit
https://www.biblion.cz/krestanstvi-2-0/