01/04/2016
Přišlo mi od vás, co jste byli ve středu na mojí přednášce tolik děkovných emailů s tím, co všechno to ve vás zanechalo, že vám chci i já tady poděkovat.
Jak jsem vám říkal, já nikdy nebyl ten "studijní typ" a akademická obec mi nikdy žádnou světlou budoucnost nepredikovala. Z vysoké školy jsem odešel, abych se vydal svou vlastní cestou. V očích všech těch kantorů a spolužáků jsem byl odepsanec.
Dnes, se na tu samou půdu vracím, jen už nesedím v lavici, ale stojím před vámi. A vy, ve svém volném čase sedíte dobrovolně do noci ve škole, abyste poslouchali můj příběh.
Dorazilo vás tam jednou tolik, než je kapacita posluchárny, stáli jste a seděli všude, kde to šlo a hltali každé mé slovo. Přetáhli jsme čas o víc než hodinu, protože vaše dotazy na závěr nekončily a nekončily. Ani jeden z vás za celou tu dobu neodešel. Museli nás 4x vyzývat oznamovacím tónem, ať už z tý školy vypadneme. Váš mocný aplaus na konci a nekonečná řada těch, co jste mi museli přjít osobně poděkovat je pro mě po těch letech ta největší satisfakce.
Nějakou dobu jsem v sobě nosil ten špatný pocit z toho, že jsem v tom životě něco, co jsem začal nedokončil a že jsem to tenkrát už teda mohl hecnout a tu školu si dodělat. Byla to taková jediná velká nedokončená věc v mém životě a nosil jsem si to leta s sebou. Dnes jsem pochopil, že jsem ji dokončil. Vzal jsem to sice jinudy, trvalo to o pár let navíc a na konci není žádný titul ani diplom, ale to vůbec nevadí. Tohle je totiž daleko víc. To byla moje promoce, na kterou jsem ty roky čekal.
Spousta z vás mi děkovalo, že jsem jim změnil život. Chci vám říct, že ten business je vzájemný. Vy měníte ten můj. Jen vám to vracím zpět. Děkuju.
Kazma Kazmitch
Pro ty co brečí, že Praha je daleko, příští týden budu vyprávět svůj příběh na druhý půlce
6. dubna BRNO: https://www.facebook.com/events/987314244683813/
