EchoPrime, Malostranské Náměstí 203/14, Praha (2025)

19/09/2025

Komunistická Čína oslavila 3. září 80 let od konce druhé světové války. Při té příležitosti uspořádala na náměstí Nebeského klidu velkou přehlídku, kdy kolem prezidenta Si Ťin-pchinga pochodovalo 15 tisíc vojáků a projížděly stovky kusů vojenské techniky. Na pódiu vedle něj stáli mimo jiné vůdci Severní Koreje a Ruska, zpoza Pacifiku pak celou show sledoval Donald Trump, který ji sarkasticky okomentoval na sociální síti Truth Social. Vyjádřil naději, že Čína při svých oslavách připomene i americké padlé, kteří se zasloužili o čínské vítězství. „Prosím, vyřiďte mé srdečné pozdravy Vladimiru Putinovi a Kim Čong-unovi, až budete kout pikle proti Spojeným státům americkým,“ zakončil Trump svůj příspěvek.

Řada komentátorů přehlídku označila za pokryteckou. Silou, která ustála japonský nápor ve druhé světové válce, a zajistila tak Číně budoucnost prostou od zahraniční dominance, byla Čínská národní strana – Kuomintang, úhlavní nepřátelé komunistů. Kuomintang s komunisty v druhé světové válce sice uzavřel takzvanou druhou společnou frontu, aby se mohli soustředit na boj proti vnějšímu nebezpečí, ale komunisté válku z velké části vyseděli. Po kapitulaci Japonska komunisté relativně lehce porazili válkou vyčerpaný Kuomintang. Ten se stáhl na Tchaj-wan.

A o ten šlo v přehlídce především. Tchaj-wan existuje v podivném limbu: většina zemí na světě uznává „politiku jedné Číny“, podle které je Tchaj-wan formálně součástí Číny, v reálu se k němu chovají jako k samostatnému státu. Komunistická Čína by tak Tchaj-wan ráda dostala pod plnou kontrolu, ostatně dokončení politického sjednocení Číny je dlouhodobý cíl komunistické strany už od dob Mao Ce-tunga. Hlavní důvod, proč k tomu nedošlo, se jmenuje Sedmá flotila Spojených států. Ta kotví v japonské Jokosuce a je zodpovědná za střežení amerických zájmů v regionu – a mezi ně patří právě i pokračující politická nezávislost Tchaj-wanu. Sedmá flotila v době mezinárodních krizí třikrát vyplula k Tchaj-wanu, připravena zabránit jakémukoli čínskému vylodění. https://www.echoprime.cz/a/HSeDw/souboj-o-hegemonii

19/09/2025

Pojem „slovenská cesta“ se v ústech českých vládních politiků stává varováním, kudy se prý Česká republika za žádných okolností nesmí vydat. Od rozdělení společného státu je to poprvé, co byla apriorní náklonnost k východnímu sousedovi vystřídána apriorní nechutí. Generální biskup Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku Ivan Eľko je hlavou slovenského protestantismu, který byl po staletí jakýmsi mostem mezi slovenským a českým prostředím. Rozhovor pro Echo se neomezuje pouze na vzájemné vztahy ani na centrální postavu této roztržky – Roberta F**a s jeho odlišnými akcenty v geopolitice. Hovoříme též o ofenzivě moderních ideologií a o tom, jak je i ve většinově křesťanské zemi obtížné proti této vlně držet linii.

Pane biskupe, začal bych vztahem slovenských a českých evangelíků.

Naším nejbližším partnerem u vás je Českobratrská církev evangelická. Vzpomínám si na začátek 90. let, ještě před rozdělením Československa se chystalo velké setkání evangelické mládeže, které se ale po rozdělení už neuskutečnilo. Byl jsem tehdy farářem v malé dědině asi třicet kilometrů od hranic s jižní Moravou a oslovil mě farář Michal Šimek z Kyjova, jestli bychom to neuspořádali aspoň v menším provedení. Že já zorganizuji mládež na západě Slovenska a on na východě Moravy. Takových setkání se posléze konalo sedm. Byla to pro mě zajímavá doba a možnost nahlédnout Českobratrské církvi do kuchyně, co oni čtou, o čem přemýšlejí, co chtějí dělat… Z těch dob zůstala přátelství. Pak když jsem se stal biskupem luteránské církve na Slovensku, byl na české straně mým partnerem Daniel Ženatý. Velmi jsem si ho oblíbil, stejně jako mám lidsky blízko k synodnímu seniorovi Pavlu Pokornému. My jsme sice historicky mnohem starší církev než Českobratrská církev evangelická, ale oni jsou nejbližší, koho u vás máme. Kapitola sama pro sebe je české Slezsko, kde však v minulosti luteráni prodělali rozkol, a církve tak mají dvě. Především se Slezskou církví evangelickou augsburského vyznání máme kontakty ještě užší, jde to až po návštěvy sborů navzájem. Slezsko jsme za komunismu považovali za unikátní prostor, oficiální evangelická církev tam konala spoustu aktivit, které nám připadaly když ne přímo podzemní, tak vysoce rizikové: evangelizace, výchova mládeže, jednoduché formy diakonie. Jet za komunistů do Slezska vždycky znamenalo zažít živou církev a velké dobrodružství víry.

Dala by se vaše církev a šířeji protestantská kultura na Slovensku označit za ten element, který má blíž k Čechům a je slovenským mostem do českého prostředí?

Poměry ve střední Evropě nejsou jednoduché nikde a ani vaše otázka není jednoduchá. Obě naše reformace se vyvíjely jinak. U nás byla uplatněna buď saská luterská, nebo švýcarská zwingliánsko-kalvínská reformace. Kdežto Češi, a za to vás upřímně obdivuji, měli vlastní českou reformaci, kterou si sami vymysleli, která na nikom nebyla závislá, která dokonce ovlivňovala jiné země. Já fenomén české reformace rád zkoumám, rád o ní čtu a přemýšlím. Na Slovensku všichni budou znát mistra Jana Husa, ale takových mistrů Janů Husů, kteří nebyli upáleni a přežili a tvořili, jste měli mnoho: Jakoubka ze Stříbra, Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova, pak Petra Chelčického a jiné. České země dokázaly být v jisté době i nábožensky vysoce tolerantní. Všechno se to pak pokazilo po bitvě na Bílé hoře, a přesto česká reformace zůstává obdivuhodný fenomén. My jsme něco takového neměli, ve městech u nás bylo hodně Němců a ti naprosto spontánně přijímali luteránství. V Sedmihradsku přijímali kalvínskou konfesi, což zas mělo zpětně vliv i na poměry u nás. https://www.echoprime.cz/a/H8Upc/kdyz-cesky-politik-varuje-pred-slovenskou-cestou

19/09/2025

Jonathan Turley, významný americký právník a profesor na Univerzitě George Washingtona, napsal knihu o svobodě projevu v současném kontextu, který nazývá „věk hněvu“. Rozhovor jsme domlouvali dlouho dopředu, neboť do Prahy, kde se uskutečnil, se často nedostane. Netušili jsme, že v předvečer našeho setkání dojde k události, jež bude zosobňovat přesně ony jevy, o kterých píše – k vraždě Charlieho Kirka, vůdčí osobnosti mladé konzervativní pravice ve Spojených státech. Kirk se proslavil tím, že jezdil po amerických univerzitních kampusech, kde otevřeně diskutoval se svými oponenty. Ve středu 10. září zemřel krátce poté, co ho na venkovní debatní akci na univerzitě v Utahu zpovzdáli střelil do krku atentátník Tyler Robinson.

Vy jste Charlieho Kirka znal osobně. Mohl byste čtenářům přiblížit, kdo to vůbec byl a co atentátu předcházelo?

Víte, atentát na Charlieho je pro mnohé z nás obzvlášť bolestný. Byl to fascinující člověk. V mnoha ohledech byl nenáviděn americkou levicí víc než kdokoli jiný kromě Donalda Trumpa. Důvodem bylo to, že levičáky zpochybňoval přímo v baště liberální ortodoxie – na vysokých školách. Ty se staly dogmatickými a netolerantními. Nikdy bych si nedokázal představit, že to zajde až tam, kde to je dnes. Většina fakult se zcela zbavila konzervativců nebo libertariánů, nenajdete tam jediného republikána a v nedávném průzkumu téměř devadesát procent studentů přiznalo, že v učebnách nevyslovuje své skutečné názory, protože se bojí odvety ze strany vyučujících. Charlie to otevřeně konfrontoval a proslul tím, že vyzýval k veřejné debatě.

Jeho organizace Turning point USA stavěla stánky na univerzitních kampusech s nápisem „Dokaž, že se mýlím“. To byla brilantní kampaň, jež přiváděla některé lidi k úplnému šílenství, protože poslední věc, kterou chtěli, byla diskuse nebo dialog. Stánky byly opakovaně ničeny, studenti napadáni. A v mnoha ohledech tím Charlie dokazoval svůj argument – nastavil levici zrcadlo a ukázal, kam až se netolerance dostala. To bylo nesmírně cenné a samozřejmě za to byl démonizován. Mnohým zároveň otevřel oči a možná právě za to zaplatil svým životem. Když jsem s ním mluvil naposled, probírali jsme hrozby násilím, kterým čelil on i jeho organizace. Já dostávám pohrůžky smrtí pravidelně, ale nikdy ne v takové míře jako on. https://www.echoprime.cz/a/HTwGH/prekrocili-jsme-kritickou-hranici

19/09/2025

Na začátku týdne překvapila americká ministryně spravedlnosti svým prohlášením, že chce bojovat s nenávistí. „Existuje svobodný projev a pak je tu nenávistný projev – a pro ten v naší společnosti není místo, zejména poté, co se stalo Charliemu… Pokud budete cílit na někoho projevy nenávisti, půjdeme po vás,“ uvedla ministryně Pam Bondiová.

Nikde na světě není svoboda slova bez jakýchkoliv limitů a i ve Spojených státech se dá omezit podle tzv. principu naléhavosti, tedy ve chvílích, kdy projev představuje bezprostřední, konkrétní a vážnou újmu. Z toho důvodu je tam také trestné vyhrožování, vydírání, podněcování k přímému násilí, křivá přísaha a podobně. Koncept „nenávisti“ ovšem do této kategorie nespadá, neboť jde o věc vágní s obtížně definovatelnými důsledky, která spadá pod ochranu prvního dodatku americké ústavy. Rozlišovat mezi svobodným a nenávistným projevem bylo tedy od ministryně ryze „neamerické“.

Řada členů současné administrativy za Bondiovou stojí – zdá se, že i sám Donald Trump –, ale obecná veřejná reakce na prohlášení byla velice kritická. Protitrumpovská levice poukazovala na to, že jde o důkaz autoritářských sklonů vlády, ale ohradila se i velká část pravice, a to i z řad přátel zavražděného Kirka, kteří sdíleli jeho citát z loňského roku, kde se proti stíhání projevu vymezuje: „Nenávistné projevy v Americe legálně neexistují. Máme tu ošklivé projevy, odporné projevy, zlotřilé projevy. Ty všechny jsou chráněny prvním dodatkem. Udržme Ameriku svobodnou,“ řekl tehdy Kirk.

Slova ministryně mohou mít jistý mrazivý účinek na veřejnou diskusi, ale jinak je nepravděpodobné, že by z nich vzešlo něco víc. Soudní judikáty jsou tady jednoznačné a snaha o jejich obcházení narazí na odpor, který je znát napříč americkým politickým spektrem. V jistém ohledu ale vznesla Bondiová podnět, který je mnohem relevantnější pro nás v Evropě než pro Spojené státy. Z jejích slov je zřejmé, že by ráda vágně definovanou nenávist stíhala – to, že zřejmě nebude moct, je věc druhá.

V Evropě by to šlo velice snadno, protože tady takto robustní ochranu pro svobodu projevu nemáme. Naopak se do právních řádů evropských zemí neustále zavádí nové gumové trestné činy, jejichž zneužití je nasnadě, a nenávist vévodí jako důvod, kterým se represe ospravedlňuje. Evropská unie v současnosti dokonce plánuje rozšířit seznam trestných činů s přeshraničním rozměrem, kde najdeme závažné skutky jako terorismus, obchodování s lidmi a sexuální zneužívání dětí – mezi ně je snaha zařadit i nenávistné projevy, které by tak byly nelegální ve všech členských státech.

Boj proti nenávisti donedávna měl mnoho liberálních příznivců, kteří represivní právní nástroje brali jako způsob k dosažení inkluzivnější a bezpečnější společnosti (tím ostatně argumentuje i EU). Možná by však své stanovisko měli přehodnotit tváří v tvář vývoji v Americe. Řadě lidí dnes nevadí dvanáct tisíc zatčených ročně ve Velké Británii za benigní urážky na internetu, podobné případy v Německu a jinde, protože jim příjemci postihu nejsou názorově blízko. Je ovšem pošetilé velebit gumové trestné činy v právním řádu a předpokládat, že se to nemůže obrátit proti vám. Samozřejmě že může. Pokud se nechá padnout princip, neboť se to teď negativně týká jen „těch druhých“, zůstane padlým i poté, když se to změní.

Anglický dramatik Robert Bolt tuto myšlenku skvěle vystihl v divadelní hře Muž do každého počasí. V jedné scéně se zde hádá zanícený mladík William Roper, který touží bojovat proti zlu a jemuž vadí, že sir Thomas More se drží principů a je oddaný zákonu.

Roper: Vy byste dal výhody zákona i samotnému ďáblu.

More: Co byste dělal vy? Proklestil byste si širokou cestu zákonem, abyste mohl pronásledovat ďábla?

Roper: Kvůli tomu bych ignoroval všechny anglické zákony!

More: A až by padl poslední zákon a ďábel by se obrátil proti vám – kde byste se ukryl, Ropere, když by všechny zákony byly v troskách?

V řadě evropských států si klestit cestu zákony nemusí, protože je legislativa již teď dostatečně ohebná, aby se dala použít pro účely budoucích Pam Bondiových. V Česku máme podobné paragrafy také k dispozici a letos jsme si k nim přidali i gumový trestný čin „neoprávněná činnost pro cizí moc“, na jehož zneužitelnost kritici důrazně poukazovali. Touha pronásledovat ďábla byla nakonec silnější. Co ale budeme dělat, až se ďábel obrátí?
https://www.echoprime.cz/a/H3nTp/kam-se-ukryjete-az-se-dabel-obrati

18/09/2025

Člověk nemusí být buddhista nebo fakír ztuhlý v nehybnosti, aby si uvědomil, kolik zla a špatnosti pochází z představy, že jen nějaká činnost má hodnotu a že jen nějaké směřování k cíli dává lidskému životu smysl.

V reálném životě se takový postoj projevuje jako mánie, jako neustálý neklid a nepokoj, jako nutkání provázené permanentní nespokojeností, věčným pocitem, že život je špatný, že společnost je zlá, krutá, nesnesitelná, proto je nutné se proti ní bouřit, měnit ji, napravovat.

V politické rovině se tomu říká aktivismus a v praktické podobě to znamená neustálé kafrání a vrtání do věcí, neustálé hledání metod a cest, které téměř nikdy nikam nevedou, nic nezlepšují, nikoho nepotěší, nic nevyřeší, jen naopak vše rozvrací a ničí, a to hlavně věci, které by třeba nějak mohly fungovat, protože jsou osvědčené a zažité a většině lidí tak nějak vyhovují.

Aktivismus provázel člověka celé dějiny a většinou je to on, tedy aktivismus v různých, víceméně násilných podobách, kdo z nich dělal krvavou fašírku. Jsou filozofické směry, obvykle ty s nejhoršími výsledky pro člověka jako jedince i pro společnost, které přímo vyhlašovaly, že život bez pohybu vpřed je bezcenný, že pouze usilování o překonávání stávajících poměrů ty poměry zlepší, že jen člověk, který koná, tedy o něco usiluje, něco mění a tak dále, je tím pravým člověkem. Že bez toho, tedy bez usilování o něco, nejlépe nedosažitelné – třeba o proměnu muže v ženu a naopak nebo o homogenizaci lidstva –, jeho existence pomalu nemá smysl.

Sama zkušenost žití ukazuje a dokazuje, že je to úplně jinak, že člověk se nejplněji cítí v okamžiku, kdy mu o nic nejde, kdy k ničemu nesměřuje, nic nepřekonává, nic nemění. Když žije jen sám za sebe a za své nejbližší, kdy užívá radosti těla, krásy přírody, bohatství ducha vytvořeného lidmi před námi, žije štěstím z toho, že věci jen jsou, nemění se, trvají. Taková je zkušenost vyrovnaných lidí, že nejplněji člověk žije, když se odevzdá tichu a pomalosti, když nejedná za žádným účelem, když koná nekonáním. Franz Kafka pravil, že člověk potřebuje k plnému životu tři věci: krásu, smysl a stabilitu. To vše zcela odporuje aktivismu, který naopak krásu nevnímá, smyslu nerozumí a stabilitu nenávidí.

Aktivismus vždycky nejvíce přitahoval lidi, kteří byli ve svém životě nešťastní, takže do něj chtěli stáhnout i ostatní. To bylo mylně chápáno jako projev jejich starosti o své bližní, které ve skutečnosti využívali pro své účely. Upírali jim právo těšit se z jejich obyčejných životů a vztahů, kterým nerozuměli a neuměli je vést. Pohrdali běžnými starostmi i radostmi a měli za to, že nejsou hodny jejich respektu. Oni měli a mají vyšší cíle a vyšší ideály, oni přece žijí pro jiné, zachraňují svět a mění společnost. Ve skutečnosti svět i společnost likvidují a činí mnohem nesnesitelnější, než by bez jejich spasitelských zásahů byla.

Jistěže se občas najdou důvody něco podniknout, něco zkusit i ve společnosti zlepšit, samozřejmě že občas opravdu je správné i něčím zatřást, obvykle tím, co předtím nějaký usilovný pokus o nápravu pokazilo. Ale to v případě, že je nutná náprava stavu, který někdo svou nutkavou potřebou věci měnit pokazil. Jak to vidíme už dlouhá léta snad ve všem, co jsme nechali napospas – aktivistům.
https://www.echoprime.cz/a/HjRn4/zivot-je-jinde-nez-aktiviste

17/09/2025

Nápad na tento Salon vznikl při návštěvě Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde právě skončila výstava nazvaná Kde ty všechny kytky jsou. Šlo v ní o historii látek, těch barevných závojů, plných různých ornamentů, vzorů, tvarů – a kytek, do kterých se lidé, především ženy, více či méně zahalovali, přičemž se snažili, aby se nejen do něčeho zahalili, a aby tedy nebyli nazí a nebyla jim zima, což jsou dva důležité důvody oblečení, ale aby jim to také slušelo, aby je to povyšovalo, aby je to činilo nějakým způsobem krásnějšími – a k tomu jim sloužily ty látky, ty barvy, ty vzory… Ta výstava byla poučná a zároveň nostalgická – to už je v tom názvu. Kde ty všechny kytky jsou, kam zmizely, kdo je odnesl, kteří voli je vypili…?

Na to lze odpovědět: Inu, časy se mění, každá doba má nějaké oblékání, teď se zkrátka oblékáme jinak. Většina lidí chodí v tričkách, k tomu nějakou mikinu, ženy legíny, muži šortky po kolena, hlavně aby to bylo pohodlné a lehce se to natáhlo. Proč ne? Ale stejně to člověku nedá a ptá se, co se to s lidmi stalo, že tak rezignovali na představu, že oblečení s nimi může udělat také něco zvláštního, že je může zvednout výš, že je může zkrášlit – a tím také zkrášlit okolí. Čím to je, že lidé zapomněli na eleganci, že by se v elegantních látkách možná ani necítili dobře? Nebo se mi to jen zdá, protože přece něco takového, jako je vkus, je zcela subjektivní a nějaký nátlak nebo doporučení, co by měl člověk nosit, je nepřípustný, protože nejpozději od konce 60. let se ostatně prosadila zásada, že se může nosit všechno, všude a vždycky. A to je pak ta pravá pestrost. Ale copak se lidé nyní oblékají pestře?
https://www.echoprime.cz/a/HHd8W/cesi-nevedi-ze-bila-kosile-je-zaklad

16/09/2025

Levice investovala hodně energie do démonizace Kirka. Dokázali něco podobného jako Babiš s Kalouskem. Léta neúnavného opakování lží a polopravd vedla k tomu, že dnes davy lidí věří, že Kalouskovi, který fakticky zvýšil daně bohatým, šlo jen o to, chudým brát a bohatým dávat. Podobně davy levicových Američanů mají Kirka zapsaného jako „fašistu“, a když se dnes pár známých osobností opožděně omluvilo za to, že bezmyšlenkovitě šířily lež, že Kirk chce kamenovat homosexuály, nic to na jejich přesvědčení nezmění. Jeden výrok sem, jeden výrok tam, pro ně to pořád byl a je fašista.

Ne každý byl tak zaslepený. Britsko-americký komentátor Andrew Sullivan napsal: „Když jsem se tento týden díval na videa Kirkových debat a akcí, byl jsem mnohem častěji ohromen než zděšen. K oponentům se choval s respektem. Díval se jim do očí. Uváděl argumenty – a mladé oběti woke indoktrinace – místo aby mu v debatě oponovaly – to nazývaly ,nenávistí‘.“ Na Kirkovo odmítání manželství gayů reagoval Sullivan, který se intelektuálně nejvíc zasloužil o prosazení tohoto institutu v USA, slovy: „A co má sakra být? (But so fu***ng what?) Žijeme ve svobodné zemi a on může být proti nějaké politice z jiných důvodů, než že by ,nenáviděl‘ gaye.“

Liberální komentátor Ezra Klein napsal v New York Times: „Může se vám nelíbit mnohé z toho, v co Kirk věřil, a přece stále platí: Kirk dělal politiku přesně tím správným způsobem. Objížděl univerzitní kampusy a mluvil s každým, kdo s ním chtěl mluvit. Byl jedním z nejefektivnějších praktiků přesvědčování své doby. Když si levice myslela, že její vliv na srdce a mysli vysokoškolských studentů je téměř absolutní, Kirk mezi ně znovu a znovu přicházel, aby ho zlomil.“ Klein přiznal, že mu „záviděl, co vybudoval. Chuť nesouhlasit je v demokracii ctnost. Liberalismus by potřeboval více jeho odvahy a nebojácnosti. Když si kalifornský guvernér Gavin Newsom (z Demokratické strany – pozn. red.) pozval Kirka jako hosta do úvodního vydání svého podcastu, přiznal, že jeho syn je velkým Kirkovým fanouškem. To je úžasné svědectví o síle Kirkova projektu“.

Ne všechna reakce ze strany levice byla takto důstojná, ale je důležité si všímat, kdo mluví. Konzervativci v prvotním rozrušení obviňovali liberály, demokraty, prostě „je“ a slibovali jim občanskou válku. Jenže reakce oficiální Demokratické strany není problém. Snad žádný demokratický funkcionář nereagoval jinak než odsouzením a zděšením (kongresmanka Ilhan Omarová, jež retweetovala jakousi odpornost, byla jedinou výjimkou, kterou jsme zaznamenali). Problém je vrstva mladých aktivistů, z nichž začínají být demokratičtí politici zděšeni. A ještě větší problém je nihilistická subkultura, jejíž chuť ničit bublá v hlubinách internetu.
https://www.echoprime.cz/a/HLJEu/amerika-nad-propasti-nasili

15/09/2025

„Klacek a kámen kosti mi zláme, ale slova mi nikdy neublíží,“ káže stará anglická rýmovačka. Říkávala se dětem, aby si tolik nebraly, když se jim někdo posmívá nebo je na ně příkrý, a aby si v první řadě uvědomovaly fundamentální rozdíl mezi slovy a násilím. Už jenom skutečnost, že bylo toto diktum určené pro děti, ukazuje, jak nekontroverzní a samozřejmé bylo rozlišovat mezi tím, když někdo něco pouze říká a když se někomu fyzicky ubližuje. Ona samozřejmost zmizela.

V posledních letech bylo smutné pozorovat, jak se v mnohých kruzích elitní společnosti začíná tento rozdíl stírat a je slyšet od řady vzdělaných lidí, že na slovech záleží mnohem více, než jsme si kdy mysleli, a že dokonce slova mohou být i násilí.

To je problém, neboť pokud jsou slova násilí, pak se zásadně mění pravidla hry – na argument lze reagovat úderem, neboť obé náhle spadá do stejné kategorie a jde pouze o oplátku stejnou mincí. https://www.echoprime.cz/a/HPuHm/slova-mohou-byt-nasili-nejnebezpecnejsi-myslenka-soucasnosti

15/09/2025

Na severu Quebecu vyrostla stavba, která ukazuje, jak také může vypadat architektura školních budov. Její architekti mluví o snaze dekonstruovat běžnou podobu škol a místo toho žákům nabídnout inspirující prostředí, kde se cítí dobře už od prvního dne.

Zatímco staré školní budovy – u nás typicky přísné rakouskouherské „paláce“ – měly v první řadě budit respekt a tím podtrhovat význam svých institucí, kde řád stál nade vším, soudobá architektura jde zcela opačným směrem. Nové školy se snaží být místem, kam budou žáci rádi chodit, budou se tam cítit vítaní a každý si tam najde své místo. Stále častěji do nich má mimo vyučovací dobu přístup také veřejnost, díky čemuž se stávají důležitým socializačním bodem celé lokality. To platí pro Kanadu stejně jako pro Česko a architektonické řešení tomu musí odpovídat. https://www.echoprime.cz/a/HbSSU/jako-doma

14/09/2025

Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje?

Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem. Tehdy se mezi sebou kolegové klidně přeli, své neshody přenášeli na stránky a čtenáři se zapojovali do hlučné hádky. „Pokud se živíte jako hudební novinář v Praze, pravděpodobně budete mít ještě nějaký PR job a k tomu třeba večer točíte pivo v hudebním klubu,“ řekl před pár dny hudební publicista Miloš Hroch v rozhovoru pro ČT Art. Na sociálních sítích tento smutný popis situace nevzbudil víc než obvyklou porci srdíček a povrchní péče. Což se ale podívat na to, proč tomu tak je? Nemohou si za to dnešní hudební novináři tak trochu sami?

Kelefa Sanneh je už skoro dvacet let kulturním přispěvatelem magazínu The New Yorker. Nedávno se rozsáhle rozepsal o tom, jaký smysl dnes vlastně hudební kritika má. „Když jsem vyrůstal, kritik pro mě byl hulvát, podivín, kazisvět. Na MTV působil rockový kritik Kurt Loder jako lahodně subverzivní prvek: přinášel krátké zpravodajské vstupy tónem, který prozrazoval ledabylé pohrdání mnoha videoklipy, jež stanice vysílala. https://www.echoprime.cz/a/HhGCV/smrt-hudebni-kritiky

14/09/2025

Nejdřív několik příběhů z dnešní Británie. Příběh první. Ve skotském Dundee zhruba třináctiletá dívka vytáhla sekeru a velký nůž, aby sebe a svou kamarádku bránila před násilníkem na ulici. Muž celý incident natáčel na mobil. Jejímu hysterickému křiku kombinovanému se skotským přízvukem sice není moc rozumět, ale několikrát zopakovaná věta „Kurva, nesahej na mě“ je jasná. Dívka se okamžitě stala hrdinkou internetové pravice. Neohrožená mladá amazonka, která musí chodit ozbrojená, aby se ubránila chlípným migrantům (muž za kamerou mluví anglicky s cizím přízvukem a řekne pár slov cizí řečí), jelikož stát selhal. Když se ukázalo, že dívka byla zatčena policií, její přeměna v novodobé Statečné srdce byla dokonána. Její stylizované obrázky, na nichž ve skotských barvách brání Vysočinu, zaplavily sociální sítě. Elon Musk, který se o incident začal zajímat, označil policii za „zrádce svého lidu“.

Pár dnů nato se objevila úplně jiná verze. The Daily Mail vypátral autora videa. Jde o mladého Bulhara, který se přestěhoval do Británie legálně. Dívka ho začala otravovat na parkovišti místního supermarketu, kam šel nakoupit se svou ženou. Svědci tvrdí, že obě skupinky na sebe sprostě řvaly, ale nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu. To potvrdily záběry z kamer na parkovišti. Místní jsou k bojovnici o dost méně shovívaví než její fanoušci na internetu. Dundee podle mnoha sociálně-ekonomických ukazatelů nepatří k nejlepším místům k životu. Má nejvyšší míru hlášení domácího násilí ve Skotsku, druhý nejnižší předpokládaný věk dožití a druhou nejvyšší míru úmrtí spojeného s drogami v Evropě. https://www.echoprime.cz/a/HRKS7/rozdelene-kralovstvi

13/09/2025

Český politolog Lubomír Kopeček prohlásil, že vláda populistů po volbách je velmi pravděpodobná. „Populisté mají jinou představu demokracie. Představa je, že suverenita lidu by neměla být ničím omezována,“ uvedl pro server iRozhlas na začátku září. Strašidlo populismu intenzivně obchází demokratický svět již bezmála desetiletí, přičemž zvláštní pozornosti se mu dostává od roku 2016, kdy došlo k referendu o brexitu ve Velké Británii a prvnímu zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Jev se neblaze snoubí s obecnější deziluzí významné části veřejnosti z demokratického fungování, které na tom v tuto chvíli není vůbec dobře.

Mezinárodní šetření agentury Pew z letošního června ukázalo, že napříč dvanácti nejbohatšími demokratickými státy světa, jako jsou Spojené státy, Německo, Francie nebo Japonsko, jsou téměř dvě třetiny občanů nespokojeny s tím, jak v současnosti demokracie funguje – toto číslo se výrazně zvýšilo od roku 2017, kdy poměr spokojených a nespokojených byl zhruba 50 : 50. Česká republika je na tom, zdá se, o něco lépe – podle loňského průzkumu od CVVM je u nás s demokracií spokojena nadpoloviční část obyvatelstva, kriticky se k ní staví něco přes čtyřicet procent, což je stále poměrně hodně lidí, pročež není zcela překvapivé, že mnozí slyší na nabídku alternativních řešení. https://www.echoprime.cz/a/HYu3q/citit-se-jako-klavesa-od-klaviru

EchoPrime

19/09/2025

19/09/2025

19/09/2025

19/09/2025

18/09/2025

17/09/2025

16/09/2025

15/09/2025

15/09/2025

14/09/2025

14/09/2025

13/09/2025

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Odkazy

Sdílet

Kategorie