27/11/2025
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
v přítomném čísle Tvaru – už předposledním v tomto roce, uteklo to zase poněkud – se věnujeme jednomu z nejvýraznějších básníků etablované střední generace, Radku Fridrichovi. Vedle jeho poslední sbírky Škrapové pole, jejíž četbu jsem si osobně hodně užil (viz pravidelné recenzní diptychon), doporučuji vaší pozornosti zejména rozhovor, který s ním vedla Simona Martínková Racková. Zaznělo v něm hodně zajímavých postřehů, tady bych nicméně rád vypíchl jeden, který se spíše než textů samotných týká světa, v němž kolují. Právě etablovaný básník disponuje odstupem, díky němuž může přinést cenný pohled na to, co se v průběhu času proměnilo. Vedle vědomí generační kontinuity s předchozí tradicí se Radek Fridrich zmiňuje o podmínkách, v nichž se to kolování děje. „Rybník se zmenšuje, síť se zatahuje,“ komentuje současně postupné smršťování prostoru pro vydávání poezie a pokračuje konstatováním, že u nás je pro básníka stále ještě základním médiem tištěná kniha.
Možná někteří z vás navštívili minulý týden debatu v rámci našeho cyklu Pálivých večerů v Muzeu literatury, kde se mluvilo o ceně práce v literatuře. Možná jste si ho pustili ze záznamu na naší podcastové platformě nebo tak ještě učiníte. Padl tam jistý postřeh ze strany jednoho z hostů, šéfredaktora Paseky Jakuba Sedláčka, že, zhruba řečeno, četba literatury dnes soupeří s mnohem větší konkurencí v podobě jiných druhů médií. To je jakožto konstatování tak trochu truismus, podstatné je, jak se k tomu postavíme hodnotově – a tady rozhodně nešlo o nějaké fňukání. Ano, jsme v úplně jiné situaci než dejme tomu v šedesátých letech, abych si to udělal jednodušší poukazem na zlatý věk literatury. Ale jestliže primátem tištěné knihy u nejmladší generace nezahýbala ani globální technologicko-ekonomicko-reputační revoluce známá jako „Ingram–Amazon efekt“, je to vlastně docela optimistické čtení.
Pálivé večery nás čekají ještě dva, takže kdybyste ještě před svátky chtěli a měli čas, přijďte do pražského Muzea literatury poslechnout si debaty na téma, proč do panelů chodí málo žen (3. prosince) a zda se společnosti vyplatí podporovat literaturu a umění obecně (18. prosince). Tím tak nějak završíme diskusní linii o podmínkách literární tvorby, která se nám, musím se zpětně přiznat, rozkošatila až nečekaně. Ovšemže nic nekončí, budou další debaty, další polemiky a další okolnosti, na něž budeme reagovat a jimž budeme dávat prostor. Problémy jako ekonomická nejistota, nedostatek času a péče, únava publika a rozpad scény a koneckonců i to Radkovo „zatahování sítě“ nezmizí. A nedosti na tom: přijdou další. Jakub Haubert se vydal mezi scenáristy a dramaturgy na FAMU a položil jim otázku, proč ještě nenapsali svůj debut. Ohledně hlasů, o něž česká literatura přichází, se sešla řada překvapivých odpovědí, pojmenovávajících tyto nyní zárodečné či hibernující potíže. Myslím, že se velmi vyplatí je podchytit.
A k tomu mám na srdci ještě poslední věc. Tvar není názorový časopis. Nehlásá žádnou jedinou pravdu, nepoučuje a nechce říkat čtenářům, co si mají myslet. Přesto má několik pevných bodů: přesvědčení, že „živá“ literatura, kterou máme v podtitulu, je literatura pestrá a mnohohlasá, a podporu svobody tvorby. To zase znamená, že umělec by měl mít možnost pracovat bez autocenzury, ale i to, že podpora kultury, materiální i symbolická, je forma zodpovědnosti, investice, která se společnosti vrátí právě v té pluralitě, v mnohosti úhlů, z nichž sama sebe vidí.
A abych neskončil ani v patosu, ani v dikci programového prohlášení (dával jsem si pozor, ale co já vím), skončím ještě jednou pozvánkou: přijďte s námi zapařit na Vláčný večer Tvaru do žižkovské Pracovny (11. prosince).
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, rozvázané čtení.
Jan M. Heller, šéfredaktor
📸 Na fotografii je náš nový kolega Jakub Haubert.
📲 Vybrané texty jsou už nyní k přečtení na www.itvar.cz.
📰 Předplaťte si Tvar, který tak budete mít každé dva týdny ve schránce.
