03/09/2026
Není nám moc do řeči, protože prázdno, které zůstalo v redakci Tvaru po smrti Milana Ohniska, se bude těžko zaplňovat.
Když přemýšlím, kdo byl Milan, je mi jasné, že to nemůžu vyřešit slovníkovou charakteristikou. Jasně, byl básník a redaktor, měl ve Tvaru svoje žánry, kterých se nadšeně ujímal a šly mu jako málokomu, staral se o rubriku poezie, což už samo o sobě byl nesmírně náročný podnik.
Nestačí ani připomenout, že Milan měl dost neakademický životopis. Chartista, co se protloukal dělnickými profesemi, nakladatelský redaktor, knihkupec. Hospodský existencialista a pábitel, zároveň nadšený milovník všech radostí, co život přináší.
V redakci jsme spolu fungovali s nečekaným porozuměním, postupně jsme si vyvinuli černý humor, ve kterém jsme pořád testovali hranice, kam ještě chceme dojít, a každou další pitomost či nehoráznost jsme stvrdili krátkým pohledem, ve kterém jsem v Milanových očích viděl zasršet ohníček starého lišáka (tak se sám označil, když jsem ho před dvěma lety fotil s Martinem Reinerem na Petříně), díky němuž mi bylo jasné, že všechno je na svém místě: tragika, fór, naivita i patos. Jestli mi něco bude chybět nejvíc, tak tohle.
Patos a hranice, za kterou zívá klišépád...? Snad ne.
Sbohem a zase někdy, Milane.
Jan M. Heller, šéfredaktor
