30/04/2026
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
v rubrice Dvakrát nabízíme tentokrát dvojí recenzi na útlou, ale jiskřivou knížku Vratislava Maňáka S Wittgensteinem v gay sauně. „Manifest gayství“, nazývá svou recenzi kolega Jakub Pavlovský, jeho spouhráč Adam Borzič mluví v titulu o „velkém emancipačním tahu“. Zde bych chtěl vyzvednout trochu jiný rozměr Maňákova q***r myšlení než ten, na který (povolaněji než já) odkazují oba recenzenti: Maňákovo nové promýšlení středoevropanství.
Queerness totiž, jak oba také poznamenávají, není jen reprezentace a téma, ale epistemologie. Je to trvalé zpochybňování a vyzývání identit, norem a narativů, je to hledání jazyka pro odlišnost – a zranitelnost. Právě zde se Maňák s filosofií středoevropanství protíná, a přináší k ní dokonce nový, originální podnět, který po letech debat na téma pozice mezi Východem a Západem působí nečekaně svěže. Toto není šéfredaktorská interpretační exhibice, autor tak činí sám: v závěrečném textu své knížky, kterou Adam Borzič ve své recenzi označuje za „jednu z literárních událostí roku“. Adame, tuto tvou větu podepisuji. Je to kniha, kterou bych ve své knihovně směle zařadil vedle některých svých oblíbených autorů, kteří kromě toho, že jsou inspirujícími mysliteli, jsou také literáti spojující esejistiku, hermeneutiku místa a určitou lyričnost, jako třeba Roberto Calasso nebo Claudio Magris.
Mám velkou radost, že nám titulní rozhovor poskytl Jiří Kratochvil, jeden z klíčových vypravěčů české postmoderny a aktér, který ji sám spoluutvářel – a také, mimo jiné, autor, který celý minulý ročník přispíval do Tvaru románem na pokračování. Vojtěch Němec, který s ním rozhovor vedl, odkazuje na větu, kterou Kratochvil pronesl v jiném rozhovoru: že totiž česká literatura potřebuje piráta. Nemá tím na mysli formálního experimentátora, ale říká něco, co jsme si už trochu zvykli odložit do staré veteše: že totiž literát má společenskou odpovědnost, dokonce snad i – řečeno třeba s Alicí Koubovou – moc, a že se nemá zdráhat ji využívat. Koneckonců bych se toho nebál, Jiří Kratochvil rád klame tělem, třeba když v rozhovoru opakovaně říká: „jsem pouhý vypravěč“.
„Pouhý“? Kratochvil tím chce říct, že sám není formálním experimentátorem (kdo dnes ještě je?), a zdůrazňuje svou vlastní solitérní pozici. Avšak jistě by souhlasil, že z vypravěčství, imaginace, ze síly příběhu, vyrůstá – pokud ne každé psaní, to středoevropanské zajisté. A ano, i to esejisticko-lyrické. I to generačně úplně jinak ukotvené. Prostě, i to Maňákovo.
Návrat k příběhu (pokud to je vůbec návrat, a ne jen posun důrazu u něčeho, co tu celou dobu bylo) může působit v určitém nastavení úlevně. Nemyslím teď úlevně od nejistot a stesků obvyklých i zcela aktuálních, těm se tu věnujeme pravidelně. Mluvím o myšlence, kterou v náznaku obsahuje text Pavly Horákové v rubrice Pokoje a která je v něčem komplementární k otázce společenské odpovědnosti (a stejně jako ona je možná už podobně mnohokrát vymáchaná): totiž zda česká literatura může něčím přispět té světové. Blíží se Frankfurt a na českou literaturu bude zase jednou obrácena všeobecná pozornost. Pavla Horáková (ironicky) píše: „vzhledem k mezinárodní geopolitické situaci a rozmachu fašismu doma i ve světě se třeba ,velkých témat‘ dočkáme také“. Návrat (dobrá: obrat) k příběhu tedy může poskytnout úlevu od nutnosti stále znovu tematizovat situaci „literatury v době polykrize“. Ne jako únik, ale jako způsob, jak obstát, jak si zachovat citlivost, jak se nenechat znechutit nebo uondat polykrizí i neustávajícím mluvením o ní. Tak, jak o tom mluví Jiří Kratochvil i Vratislav Maňák.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, ostré čtení.
Jan M. Heller, šéfredaktor
📲 Vybrané texty jsou už nyní k přečtení na www.itvar.cz.
📰 Předplaťte si Tvar, který tak budete mít každé dva týdny ve schránce.
