20/11/2025
Diskriminaci v českém školství nedokážu dceři vysvětlit. Tak se ji snažím alespoň zmírnit, říká autorka iniciativy Výtahy do škol
Střední škola nebo učiliště není v Česku pro každého. Spousta mladých lidí si nemůže vybírat, co by je bavilo studovat. Školy jim zabouchávají dveře před nosem ještě dřív, než vyplní přihlášku. Jsou totiž na vozíku. Podobně dopadají i děti při zápisech na základní školu. Většina budov nemá výtah a vozíčkáře prostě pošlou jinam. České školství je i v 21. století plné bariér. Proto vznikla iniciativa Výtahy do škol.
„Dcera má absolutní sluch, talent na hudbu i jazyky, ale kvůli handicapu ji na střední nechtějí. Půjde do Jedličkárny, i když nechce,“ popisuje zkušenost Zuzana. Stejně jako její dcera je v devítce i Šárka. Chce být neuroložkou a hlavu na to rozhodně má. Obeslala dvě desítky pražských gymnázií a zdravotních lyceí s dotazem na bezbariérovost. Výtah mají tři z nich!
Většina jejich vrstevníků se o směru studia rozhoduje podle toho, co je baví a co jim jde. Vozíčkáři mají smůlu. Nejen že bezbariérových škol je zoufale málo, ale neexistuje ani žádný jejich přehled. Děti i rodiče tráví dlouhé týdny zjišťováním, jaké možnosti mají. Patnáctiletá Šárka se proto letos obrátila na Ministerstvo školství. Žádala o seznam škol, kam by s vozíkem mohla.
„Ministerstvo nedisponuje žádným seznamem škol, které jsou bezbariérové. Jednak je to proto, že školy žádnou takovou povinnost hlásit ministerstvu nemají a jednak je to i proto, že každá ze škol by měla vytvářet podmínky pro vzdělávání žáků s handicapem,“ vyřídil dotaz úřad. Nakonec připojil přes deset let starou tabulku. Informací obsahuje málo, zato velmi nespolehlivých. Vozíčkářům doporučuje i školy, které bezbariérové vůbec nejsou a nikdy nebyly.
Člověku by se chtělo brečet. Jenže na to rodiče ani jejich děti nemají čas. Musejí řešit budoucnost.
Odborné rady i osobní zkušenosti na jednom místě
Stejně jako ostatní rodiče i pečující by rádi, aby jejich dítě chodilo do nejbližší základní školy. Mělo spolužáky v místě bydliště a netrávilo denně 2 hodiny dopravou. A pak šlo na střední, kterou si vybere. Zdá se to být ale těžko dosažitelný sen. Mnozí vozí své děti do jiného města, jiní rezignují a nedobrovolně skončí na domácím vzdělávání.
Nicméně cesta se rýsuje. Zmapovat se ji rozhodla iniciativa Výtahy do škol. „V první řadě musíte mít štěstí na lidi. Narazit na vstřícného ředitele, který se nebrání vybudování výtahu. Doufat, že získáte souhlas města, které je zřizovatelem školy. Pak musíte věřit, že se podaří zajistit dostatek financí. Tedy několik miliónů korun. Když tohle klapne, máte výtah,“ popisuje s mírnou nadsázkou Jindra Landová, zakladatelka organizace Obyčejný život, která za projektem Výtahy do škol stojí.
I ona tímto procesem prošla. Dva roky strávila zjišťováním a organizováním toho, jak v jedné městské části v Praze umožnit dvanáctileté dceři chodit do spádové školy, kterou má přes ulici.
Celý proces je obrovsky náročný. Zorientovat se v legislativě, komunikovat s úřady, školou, nejrůznějšími organizacemi, zjišťovat, jak je možné projekt financovat a k tomu všemu pečovat o dítě s tělesným handicapem zabere spoustu času. Bohužel právě toho mají pečující rodiče ještě méně než ostatní.
„Proto chci všechny informace a podklady, které se podaří získat, držet pohromadě. Nabídnout je dalším rodičům, aby nemuseli znovu hledat to, co už jiní před nimi našli. Aby se mohli opřít o zkušenosti jiných. Zkrátka aby výtahy do škol přibývaly rychleji, než dosud. Protože jinak nedokážu dceři vysvětlit, jak je možné, že česká ústava sice zakazuje diskriminaci, ale ona nemá stejné možnosti jako ostatní děti,“ vysvětluje Landová.
PROČ VÝTAHY DO ŠKOL?
• Každý desátý školák v ČR má zdravotní postižení (i když ne třeba takové, aby ho trvale upoutalo na vozík).
• Výtahy, které pečující rodiče vyběhají a mnohdy i financují, si jejich dítě ze školy neodnese. Za pár let na další škole je čeká tatáž situace, jakou sotva vybojovali.
• Výtahy ve školách jsou pro všechny. Využívají je starší učitelé, děti se zlomenou nohou a taky voliči, kteří do budovy chodí. Mají i další benefity: „Ředitel se svěřil, že díky „našemu“ výtahu ušetřil za uklízečku, protože jím vozí rozměrný vysavač, který úklid zvládne rychleji.“
PLOŠINA ANI SCHODOLEZ NEJSOU ŘEŠENÍ
Pohyb na plošině je extrémně pomalý a vyžaduje obsluhu. Každou přestávku, každou cestu na záchod, do školy i ze školy… Rodiče malých vozíčkářů se shodují, že plošina nepomůže. Jsou pomalé, poruchové, náročné na obsluhu. Schodolez je zvláštní individuální pomůcka určená konkrétnímu uživateli. Není instalací pro obecné využití a nemůže sloužit všem, kteří to potřebují.
• „Škola nám ji nabízela. Ale to by znamenalo, že syn by musel z každé hodiny odejít o několik minut dřív, aby ho plošina stihla přepravit, kam potřebuje. Přestávka na to nestačí.“
• „Plošina dceru s vozíkem neunesla, každý den se s námi zasekávala. Visely jsme tam třeba půl hodiny, než přišel někdo, kdo ji zprovoznil.“
• „Školníkovi nestačila přestávka, aby dítě vyvezl o 2 patra výš. Nakonec jej radši nosili na zádech.“
Opravdu bezbariérové řešení je proto jen výtah. Když je vybudován v souladu s proti požárními předpisy, má škola vyřešenou i bezbariérovou únikovou cestu. V ČR existují vstřícní ředitelé, které si bezbariérovost stanovili jako svoji prioritu a ukazují, že to jde. Jejich i další příběhy naleznete na www.vytahydoskol.cz.
Vít Alexander Schorm, zástupce veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí:
„Není výjimkou, že se na nás obracejí rodiče dětí s postižením kvůli překážkám ve školách, kterým ostatní děti nečelí. Stát se přitom v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením zavázal takové bariéry odstranit či aspoň zmírnit. V důsledku jejich přetrvávání například roste počet dětí, které nedobrovolně zůstávají v domácím vzdělávání. V těchto krajních případech děti přicházejí o kamarády a cenné životní zkušenosti. Rodiče se kvůli tomu nezřídka musí vzdát zaměstnání, což rodiny vystavuje finanční nejistotě. Tratí na tom celá naše společnost v rovině lidského potenciálu a jím vytvářeného bohatství.“
Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva:
„Je nepřijatelné, aby děti na vozíku byly odmítány jen proto, že české školy zůstávají bariérové, vzdělávání musí být dostupné všem. Každé dítě má právo studovat školu, která odpovídá jeho talentu a zájmům, nikoli být odsouzeno k omezeným možnostem kvůli chybějícímu výtahu. Iniciativa Výtahy do škol ukazuje, že bezbariérovost není luxus, ale základní podmínka rovnosti a důstojnosti ve vzdělávání.“
Článek 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterou je Česká republika vázána, zaručuje právo na vzdělání bez diskriminace a na základě rovných příležitostí, což mimo jiné znamená podporovat inkluzivní vzdělávání, poskytovat přiměřenou úpravu a pomoc podle individuálních potřeb, aby osoby se zdravotním postižením mohly plně rozvíjet svůj potenciál, nadání a kreativitu a účinně se zapojily do života společnosti.
V rámci systému inkluzivního vzdělávání musí být uplatňována podpůrná opatření tak, aby byla zajištěna rovnost v přístupu ke vzdělávání na všech úrovních škol pro každé dítě, žáka či studenta.
Na Úmluvu navazuje i právní úprava provedená ve školském zákoně. Mezi základní zásady pro oblast vzdělávání patří zejména zajištění rovného přístupu pro každého občana ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace a zohledňování vzdělávacích potřeb každého jednotlivce.
Jedním z podpůrných opatření upravených školským zákonem je poskytování vzdělávání nebo školských služeb v prostorách stavebně nebo technicky bezbariérově upravených.
Na stavebně technické úpravy ve školách a školských zařízeních je možno získat finanční podporu jak z národních, tak i evropských zdrojů. Jedním z těchto zdrojů je Národní program přístupnosti pro všechny na období 2026-35, který před rokem schválila vláda. V rámci tohoto programu je možno přispět na vstupy do škol, bezbariérové WC i vybudování výtahu.“
Marta Ptáčková, Spoluškola
"Ve Spoluškole věříme, že každé dítě má právo na takovou podporu ve vzdělávání, jakou potřebuje k naplnění svého vzdělávacího potenciálu. V praxi často vidíme, že i když je na straně jednotlivých pedagogů či odborníků dobrá vůle dětem pomoci, systém někdy odmítá jejich speciální vzdělávací potřeby dostatečně pokrýt. Usilujeme proto o systémové změny, které zajistí, aby podpora vycházela z reálných individuálních potřeb dítěte a toto hledisko hrálo zásadní roli při nastavování podpůrných opatření. Zároveň se věnujeme poradenství pro rodiče i školy, pomáháme jim orientovat se v právu na vzdělání a hledat nejlepší možná řešení. Především jsme tu ale pro děti, aby všechny mohly zažít ve škole úspěch a měli radost a motivaci k učení."
Najít střední školu může být pro vozíčkáře těžší než samotná příprava na přijímačky
Šárka je čtrnáctiletá slečna, kterou na jaře čekají přijímačky na střední školu. Její sen je vystudovat neurologii. Obor, ke kterému má velmi blízký vztah. Žije s vrozenou myopatií. Genová mutace, již jí objevili, je zcela unikátní - Šárka je zatím jediný člověk na světě, u kterého byla zjištěna.
Jako mnoho dětí vyrazila i Šárka loni na veletrh Schola Pragensis. „Oslovovala nás spousta škol, ale když jsme se zeptaly, zda jsou bezbariérové, sklopili oči, pokrčili rameny a nic. Tam jsme si vlastně poprvé uvědomily, že tohle nebude vůbec lehký úkol a že nás čeká velký boj. Odcházely jsme zdrcené,“ popisuje maminka Míša.
Od té doby se do toho Šárka vrhla po hlavě.
„Zvládnu toho dost. Ale potřebuji, aby budova školy měla výtah. Obeslala jsem proto 18 zdravotních lyceí a gymnázií s dotazem a ukázalo se, že bezbariérové jsou jednom 3 z nich,“ popisuje dívka starosti, které si její spolužáci nedokáží ani představit.
Tahle žákyně 9. třídy proto napsala na Ministerstvo školství. „Chtěla jsem vědět, zda by mi mohli poslat seznam pražských škol, které jsou bezbariérové. Odepsali, že seznam neexistuje. Jednak proto, že školy nemají povinnost jim takové informace hlásit. Ale hlavně prý seznam není ani potřeba, protože každá škola má přeci povinnost umožnit přístup dítěti s handicapem.“ Hotovo. Ministerstvo má jasno.
A Šárka nemá čas ani chuť zjišťovat, jak by se s tou povinností vypořádaly školy, na které by se dostala.
„Nakonec jsem od ministerstva nějaký seznam dostala,“ doplňuje. „Je z roku 2013, a ani tehdy pravděpodobně nebyl pravdivý. Třeba škola, o které jistě vím, že je bariérová, protože tam chodila moje sestra, a zjišťovali jsme to, je zařazená mezi bezbariérové. Co s takovým seznamem, když se na něj nedá spolehnout?“
Další dotaz vznesla dívka na pražský magistrát. Ale také zbytečně.
„Vlastně jediný, kdo nám pomohl, byla koordinátorka péče v Neuromuskulárním centru v Motole. Oslovila za nás některé školy a našla další dvě, které mám blízko. Jedna má výtah, na druhé je ředitel otevřený možnosti dostavět výtah. Pokud získá peníze,“ vysvětluje Šárka.
Nakonec bude vlastně ráda, pokud najde 3 bezbariérové školy, které do své přihlášky vyplní. Nevybírá jako její spolužáci podle pověsti školy, zkušeností kamarádů nebo nabídky předmětů. A už vůbec se nemůže ohlížet na to, kolik žáků se na školu hlásí a jak těžké bude se tam dostat.
Nepláče a nelituje se. I když to ve srovnání s ostatními nemá vůbec lehké. I když si musí místo učení dopisovat s ministerstvem a magistrátem.
Názor přesto má jasný. „Přijde mi to primitivní ve 21. století, že to není samozřejmost. Kamarádky mi skoro nevěří, když jim to popisuju. Je to nefér. Hodně nefér.“
Zoia nemohla na základku v ulici, teď si nemůže vybrat ani střední školu, kterou by chtěla studovat. To je realita inkluze 21. století
Dcera má hydrocefalus, onemocnění, kvůli kterému je od narození na vozíku a velice špatně vidí. Na spádovou základku se nedostala, protože je bariérová. Snažili jsme se dlouho, má tam bratra i všechny kamarády z ulice. Nepovedlo se to, tak denně dojíždí 45 minut do speciální zrakové školy.
Teď je jí 15 let, je v devítce. Bohužel to vypadá, že si nebude moci vybrat ani to, kam by chtěla jít na střední a co by chtěla studovat. Má absolutní hudební sluch, hraje na několik nástrojů a baví ji učit se jazyky. Angličtina je samozřejmostí a Zoia se k ní naučila maďarsky, předtím se učila turecky, teď přidala francouzštinu. Moc ráda by se jim věnovala, ale žádnou vhodnou střední školu jsme nenašli.
Půjde proto do Jedličkova ústavu studovat sociální práci. Jak říká naše školní poradkyně pro výběr střední školy – pro „tyhle“ děti je tu jenom Jedličkárna… Sociální práce studovat nechce, ale je to jediný maturitní obor, který pro ni přichází v úvahu.
Doufali jsme, že by se svým nadáním mohla na hudební konzervatoř. Odmalička jezdíme na víkendy mladých skladatelů. Všichni profesoři z DAMU se tam rozplývají, jaký má talent, ať ho určitě rozvíjí. Jenže jsme narazili. Oslovili jsme zrakovou konzervatoř, ale poslali nás do háje. Prý tam mají nevidomé s hůlkou, takže vozíčkář s plošinou tam nesmí. Jednou udělali výjimku a vozíčkáře vzali. Dali mu třídu do přízemí, aby nepřekážel na schodech s plošinou. Jenže učitelé, kteří jsou 40 let zvyklí na svoje učebny v patře, odmítli dolů scházet. Nutili ho připojovat se k výuce jen vzdáleně a nakonec mu „dokázali“, že na školu nemá. Hoch odešel. Tolik nenávisti, že člověk jen těžko věří.
Hledali jsme proto dál. Konzervatoř Jaroslava Ježka bezbariérová je, mají dokonce 2 výtahy. Dcera se zajímala o obor zpěv. Jenže nám bylo řečeno, že kdo chce zpívat, musí k tomu samozřejmě i tančit, jinak to nejde. Zoia je z toho doteď špatná. Zkoušeli jsme tam i obor skladatelství, ale hra na klavír je povinná a Zoia má jednu ruku spastickou. Hraje skvěle, ale po svém. A to prý na takové špičkové konzervatoři nemůžou trpět. Nebudou snižovat standardy a ohrožovat své výsledky. O individuálním plánu pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nikdy neslyšeli.
Takže Jedličkárna…
Gymnázium si netroufáme. Kvůli zrakovému postižení bojuje Zoia s matematikou – nevidí zlomky ani desetinná čísla. Taky má hodně slabou docházku. Důvodem není jen to, že je častěji u lékařů než jiné děti. Loni se na škole rozbil výtah a 3 týdny sháněli součástky, takže Zoia musela zůstat doma. Když onemocní asistent pedagoga, Zoia musí zůstat doma. Někdy i 2 týdny, protože není záskok. A školní akce? Pokud jde třída do kina nebo divadla, vozíčkář… zůstane doma.
Loni se opravoval dvůr, jímž se dostáváme k výtahu, chodily jsme proto hlavním vchodem, kde je plošina. Ta ale dceru s vozíkem neunese, denně se zasekávala. Někdy tam zůstala viset i půl hodiny. Pak běháte po ulici a sháníte tři silné chlapy, jestli by vám nesundali dceru i s vozíkem z plošiny.
Už nemáme sílu bojovat proti systému, který dceru nechce.
Takže Jedličkárna…
Zuzana
Škola tvrdí, že je bezbariérová, s vozíčkářem si ale neporadí, ani na záchod nevjede
Našim klukům je 12 a 10 let. A oba mají svalovou dystrofii. To znamená, že i když jako malí chodili dobře, jejich svaly čím dál víc ochabují. Už teď mají problém vyjít jedno patro do schodů. Na náročnější trasy používají vozík. Časem na něm budou jezdit i do školy.
Když jsme začali hledat základku pro staršího, nebylo snadné najít takovou, do které by ho přijali. Všechno je to o lidech, a pokud ho někde nechtějí, těžko ho tam budeme vnucovat. Proto jsme byli nadšení, když jsme ve vedlejším městě narazili na jednu, která se prezentuje jako bezbariérová a kde o něj stáli. I když tehdy ještě normálně chodil, byli jsme otevření a informovali je o jeho diagnóze. Věděli, že ta nemoc je progresivní, neléčitelná a degenerativní. Odkývali nám tehdy všechno, naslibovali hory doly, žádný problém.
Jenže teď syn přestoupil na druhý stupeň, jeho kondice se už znatelně zhoršila a my sledujeme, do jakého průšvihu jsme se nechali nalákat. Do budovy školy vede pár schodů, nicméně po domluvě lze použít vedlejší vchod. Uvnitř pak je pouze nepoužívaný schodolez, který pravděpodobně váhu elektrického vozíku neunese. A třeba záchody nejsou bezbariérové vůbec.
Zní to šíleně a taky to je. Vlastně nevíme, co máme dělat. Syn je dost plachý velice těžko snáší jakékoliv změny. Trvalo mu půl roku, než ve škole vůbec promluvil na spolužáky. Teď je tu spokojený, má výborné kamarády i super paní asistentku. Nechceme ho vytrhávat z kolektivu, ve kterém se cítí tak dobře. Velkou pomocí by třeba bylo přesunout jeho třídu z prvního patra do přízemí. Jenže k tomu není vůle.
Mladší syn chodil do téhle školy taky. Bohužel dostal asistentku, která nerespektovala jeho diagnózu nebo si ji vykládala po svém. Bylo to hodně špatné a zlé to bylo i v rámci třídního kolektivu.
Proto jsme začali hledat alternativu. A našli jsme. Je v ještě vzdálenějším městě, ale zcela bezbariérová, má výtah a hlavně všichni učitelé i ředitel jsou neuvěřitelně vstřícní. Sami si nastudovali hromady podkladů, protože předtím žádného vozíčkáře neměli. Často ani nevíme, co všechno pro něj dělají – třeba až zpětně jsme zjistili, že mu sami ze své iniciativy dali nižší lavici a židli, aby se mu snáz pracovalo. Je nádherné vidět, že to může fungovat i hezky a že mladší syn je konečně ve škole šťastný.
Vím, že se nabízí, přemístit tam i staršího syna. Ale on je komplexní člověk, nejen tělo, jež potřebuje pomoct s pohybem. Jeho psychika má naloženo víc, než si většina lidí dokáže představit. A pro tu by to byl příšerný zásek. On o všem hodně přemýšlí a pochopil svoji diagnózu. I prognózu, která je hrozná. Nechceme mu ještě přidávat další starosti a vytrhávat ho z kolektivu, kde má kamarády a skvělou asistentku. Dokud to půjde, necháme ho tu. A pak… to nevíme.
Eva
Pozitivní nastavení pomáhá víc než vynucování a brekot
Syn má DMO a odmalička je na vozíku, i když zčásti zvládá chodit o berlích. Bydlíme na vesnici a nejbližší bezbariérová základní škola byla v Čáslavi. V šesti letech jsme tam Lukyho zapsali s tím, že má odklad a nastoupí za rok. A za rok nám řekli, že ho nevezmou. Prý mají plné třídy spádových zdravých dětí. Jediná bezbariérová škola v okrese! Bohužel není žádný pokyn či nařízení, že by museli vycházet vstříc těm, kteří tu bezbariérovost potřebují. Ani když jsou jediní široko daleko.
Hledala jsem, jaké máme možnosti, a nejschůdnější bylo Lukyho zapsat do ZŠ Jana Palacha v Kutné Hoře, která měla bezbariérové přízemí. Ředitel i učitelé byli opravdu vstřícní, ale nebylo to dlouhodobé řešení. Syn se nedostal do jídelny, do tělocvičen ani do dalších specializovaných místností. Škola neměla na výtahy peníze a tak nezbylo, než je začít shánět na vlastní pěst. Potřebovali jsme, aby škola byla bezbariérová celá.
Moje první kroky pochopitelně směřovaly na město, to je zřizovatelem. Místostarosta nakonec svolil, že když seženeme část peněz sami, zapojí se město také. Bylo to náročné období, plno žádostí, formulářů, do té doby jsme s tím neměli žádné zkušenosti. Ale nakonec jsme díky sponzorům získali 1,3 milionu korun. A moc si vážíme toho, že město se k tomu opravdu postavilo čelem a přispělo dalším 1,1 milionu. Během dvou let jsme dokázali zpřístupnit všechny 4 pavilony!
Luky pak pokračoval ve studiu na střední obchodní škole v Praze. Hledali jsme samozřejmě školu podle toho, co ho baví. Od malička jsme Lukyho vedli k tomu, že půjde na internát, tak se těšil na samostatný život bez rodičů. Měli jsme štěstí. Ale nepochybně pomohla i zkušenost se základní školou. Už jsme věděli, že přijetí nedocílíme pomocí paragrafů, soudů ani domáháním se svých práv. Tohle nefunguje. A i kdyby se to náhodou povedlo, odrazí se to na psychice dítěte. Je potřeba tam přijít jako člověk a ptát se, jak to která škola má. Protože nejdůležitější je, jestli se dítě cítí na té škole přijímané. I když je to třeba obor, který by jinak nebyl jeho první volbou. Znalosti si může dohnat, pokud to opravdu bude chtít dělat, cestu si najde. Ale ve škole být potřebuje. A potřebuje cítit, že ho tam chtějí.
Petra
Máme štěstí, škola i město jsou vstřícní. Zajistit výtah přesto trvá roky
Ben se narodil s rozštěpem páteře. Zatím se díky své houževnatost a rehabilitacím pohybuje sám s pomocí ortéz a berliček. Ale jak roste, tak mu svaly a nervová zakončení ochabují. Pohyb je pro něj čím dál těžší. Už před nástupem na základní školu jsme proto řešili bezbariérovost.
Bydlíme v Ústí nad Orlicí a žádná bezbariérová škola v našem okrese není. Nicméně jedna z našich městských škol je vedená jako škola pro děti se speciálními potřebami. Bezbariérová není, ale jevila se jako nejvíce vhodná. Díky chápavému a lidskému přístupu vedení školy měl Beny možnost používat na školních chodbách odrážedlo.
Teď je mu deset let a pohybuje se výrazně obtížněji než v první třídě. Za necelý rok má nastoupit na druhý stupeň, který je ve čtyřpatrové budově bez výtahu.
Proto jsem už loni začala hledat řešení. Bylo mi řečeno, že škola má pro tyto účely na půdě schodolez, ale jeho používání je, diplomaticky řečeno, velmi komplikované. Jeho použití vyžaduje nejen časté revize, ale i obsluhu, dítě nemůže přejet samo mezi patry. Navíc je to extrémně pomalé, takže by Beny musel odcházet z každé hodiny dřív, aby se stihl dostat do jiné učebny včas.
Máme však štěstí, ředitel školy i vedení města jsou vstřícní a otevření realizaci výtahu. Chápou, že by se ve škole hodil nejen pro Benyho, ale i pro další zaměstnance, při stěhování těžších věcí, pro další žáky, kteří si např. zlomí nohu apod.
Začíná se řešit, kam výtah nejlépe umístit, budou nutné stavební úpravy. Když se škola stavěla, nikdo nemyslel na děti se sníženou pohyblivostí. Je potřeba zpracovat projekt, sehnat finance. A čas neúprosně běží.
Beny ale nastupuje už za 10 měsíců. Proto jsem navrhla, že se budeme jako rodina na jeho výstavbě rádi podílet. Manžel má stavební firmu, může vypomoct třeba s projektováním. Já ráda oslovím nadace a granty, které jsou na podobné projekty cílené. Nabídli jsme i sponzorský dar, ten ale město odmítlo.
Jsme vděční, že jsou škola i město vůči našim potřebám tak vstřícní. Nicméně vnímám, že pokud se chceme realizace dočkat, musíme to s manželem tlačit neustále kupředu. Zatím věříme, že to klapne a jsme odhodlaní udělat vše, co je v našich silách a bude potřeba.
Asi je už nejvyšší čas řešit i vhodnou střední školu. Je smutné, že na prvním místě nemůžou být Benyho zájmy a ambice, ale co nejjednodušší prostor pro pohyb s berlemi a na vozíku. Přehled bezbariérových škol, který by nám napověděl, kde takové jsou, v Česku zatím neexistuje. U nás ve městě má výtah jen gymnázium.
Veronika
