08/05/2026
O trpasličím ZRCADLENÍ
Zadržte, kdykoli vás napadne soudit sami sebe podle toho, jak s vámi mluví nebo zacházejí druzí. To, co říkají či dělají, ani zdaleka nemusí odrážet to, jací jste vy, ale to, jací jsou oni.
Nevěříte?
Tak se podívejte na člověka.
Člověk je naplněný vodou. Jako studánka.
Jeho pokožka je jako hladina studánky.
A ta odráží obraz toho, kdo se do ní dívá.
Lidé se dívají na vás, ale ve skutečnosti vidí sebe.
V tom, co dokážete, automaticky cítí to, co nedokážou.
V tom, v čem je předčíte, podvědomě spatřují důvod, pro co vás nenávidět.
Ale ve skutečnosti nenávidí sami sebe – za to, co neumějí a co vy jim svou dovedností, předností nebo rysem osobnosti připomínáte.
Jako kdyby byli trpaslík, stojící vedle obra.
Jsou trpaslíci, kteří se v takové chvíli cítí méněcenně.
Stát vedle jiného trpaslíka, necítili by se tak.
Proto se mnozí trpaslíci z vás snaží udělat také trpaslíka – natolik vás ponížit, srazit, dostat dolů, jen abyste byli menší. Ne pro to, jací jste vy, ale pro to, jací jsou oni.
Tomu se říká zrcadlení.
Kdo se dívá do (něčího) zrcadla a nepřipadá si v něm dost dobrý, ten může buď (díky inspirativnímu zrcadlu) na sobě začít pracovat, nebo začít to zrcadlo nenávidět a rozhodnout se ten strašlivý obraz sebe sama už nikdy nevidět. Jak nejlépe? Rozbitím toho zrcadla. Ne proto, že by ukazovalo špatně, ale naopak že ukazuje až příliš jasně.
A proto: Až vám někdy budou lidé srážet sebevědomí, sebeúctu nebo sebehodnotu, uvědomte si, že to dělají proto, že máte něco, co oni nemají.
Co jim vadí, že nemají.
Co by tak rádi měli.
Ale nikdy mít nebudou.
Protože ve vás nevidí inspiraci, ale ohrožení.
Proto vás potřebují měnit, ničit.
Jste zrcadlo, do kterého se nechtějí dívat.
Ne pro to, jací jste, ale pro to, jací si pohledem na vás uvědomí, že jsou oni.
–––
Pokud je to i váš příběh, pomoc máte v prvním komentáři.
