16/09/2025
Mše byla u konce a páter Rozmahel započal s obřadem posledního rozloučení. Stál u rakve, otočený tváří k lidu; po jeho pravici zaujal místo ministrant, který měl v jedné ruce lahvičku se svěcenou vodou a v druhé kadidelnici, z níž se vydatně čoudilo. I když jsem stál v poslední řadě, výrazný pach mě zaštípal ve chřípí. V tu chvíli se stalo něco, co jsem nečekal a co mnou hluboce otřáslo. V otevřené rakvi se totiž zvedla dědečkova bledá ruka.
Zalapal jsem po dechu, jat hrůzou. Páter hovořil a při tom netušil, co se děje za jeho zády, že starý muž opouští svou schránu na věčnost. Dědeček se nejdříve prkenně posadil, potom přehodil přes okraj rakve jednu a poté druhou nohu. Vzápětí sklouzl na podlahu.
Nebyl jsem schopný nic udělat. Jen jsem stál, zíral na něj (a on hleděl na mě) a zatínal jsem si nehty do dlaní.
Na dědečkovo zmrtvýchvstání nikdo nereagoval. Lidé se dál tiše modlili, páter Rozmahel vedl poslední rozloučení a ministrant vykuřoval kostel.
Dědeček prošel kolem nich podivným, vrávoravým krokem. Když jsem ho sledoval, vzpomněl jsem na velkého anglického básníka a zuřivého chodce Edwarda Thomase, který odjel za Velké války bojovat na Západní frontu a už se odtud nevrátil: zemřel v bitvě u Arrasu krátce poté, co dorazil do Francie. Ve své básni nazvané Cesty totiž napsal toto:
„Teď všechny cesty vedou do Francie a pro živé kráčet po nich je těžké, ale mrtví, vracejíce se, jdou lehkým tanečním krokem.“
Otřásl jsem se. Protože mi přišlo, že dědeček podobným tanečním krokem kráčí ke mně. Jeho oči už nebyly démonické, ale mléčně bílé. Čím déle jsem do nich hleděl, tím větší zima mi byla. Dědeček se zastavil až u mě, jeho nos jsem měl centimetr od svého. Otevřel svrasklé rty. „Emile!“ řekl mi. „Musíš mě pomstít!“
Aleš Pitzmos
Přízraky Býčí skály
Vychází 19. září 2025
