20/11/2025
VRATISLAV KOPP - LEGENDA MÍSTNÍHO GYMNÁZIA
kompletní text ze čtyř čísel Obeliku (11,12,13,14/25)
MLÁDÍ A DOSPÍVÁNÍ VE VALMEZU
Gymnázium Františka Palackého, jedna z nejstarších vzdělávacích institucí v naší zemi, byla vždy intelektuálním srdcem našeho města. Prošly jím celé generace významných a výrazných mužů i žen, které ovlivnily dějiny, kulturu i tvář Valašského Meziříčí a mnohdy i celé země. Nebylo by tomu tak, kdyby na něm už více jak 150 let nepůsobili vzdělaní a obětaví pedagogové, pod jejichž vedením se mladé, chytré děti proměňovaly v dospělé budoucí vědce, umělce, politiky, novináře nebo lékaře. Jedním z takových kantorů je PhDr. Vratislav Kopp, učitel dějepisu a filozofie, který na škole působil celých čtyřicet let. Jsme rádi, že nám věnoval svůj čas a podělil se tak se čtenáři o své vzpomínky i názory.
Vráťo, tvůj život je pevně spjat s Valašským Meziříčím. Já ale dodnes nevím, co jsi více, jestli Krásňák nebo Poličňák, dnes už tedy přespolní...
Já jsem se od jisté doby často stěhoval. Narodil jsem se v Přerově v roce 1947. Tam byla nejbližší porodnice od Bystřice pod Hostýnem, kde bydleli moji rodiče a kde jsem byl v kostele sv. Jiljí pokřtěn. Můj otec byl strojvedoucí a v roce1950 byl přelo-žen do Meziříčí, kde jsme pak v Krás-ně bydleli až do roku 1966. V tomto roce bohužel zemřela moje maminka. Vzhledem k okolnostem jsem se pak několikrát stěhoval, až jsem zakotvil v roce 1981 v Poličné. Musím ale říct, že své mládí a dětství v Krásně považuji za nejkrásnější období svého života. Tehdy to Krásno vypadalo jinak - rybník Mlynářka, Obora, koupání pod splavy. Pro kluky to bylo Eldorádo, ve kterém jsme řádili např. se Zdeňkem Kotrčem, mým kamarádem. Na základku jsem chodil na dnešní Masaryčku, tehdejší ZŠ Krásno. Následovala SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola), dnešní gymnázium.
Pochopil jsem správně, že ty tedy nejsi Valach ale Hanák?
Já se považuji za Valacha. Ale můj otec pocházel z vesnice Police u Mohelnice, kde se v roce 1896 narodil. Když mu bylo 20 let, narukoval do 1.světové války a na východní frontě byl zajat. Po propuštění ze zajetí se v Kyjevě oženil a když přišla revoluce, vrátil se i se ženou do vznikající ČSR. Zde žili nejprve na Podkarpatské Rusi a pak v Bratislavě, kde mu manželka po nějaké době zemřela. Po vzniku Slovenského státu v roce 1939 se musel vystěhovat do Protektorátu, kde se později seznámil s mojí maminkou. Ta pocházela z Krásna a měla po matce, rozené Scotti, italské kořeny. Mimochodem její bratranec Scotti byl spoluvlastníkem známé novojičínské tiskárny „Kryl a Scotti“ a jeho spolumajitel pan Kryl byl otcem zpěváka Karla Kryla. Maminčin otec - můj děda František Hoffmann - byl hostinský, který působil v Meziříčí a v okolí.
A tvé příjmení -to nezní úplně česky...
V republice je cca 1300 nositelů jména Kopp, tedy mužů a žen. Nejčastěji se vyskytují v okrese Šumperk na severu Moravy. Původně je to německé jméno, které ve staré němčině znamená kopf, tedy hlava. Nositelé tohoto jména byli dosídleni po třicetileté válce Lichtenštejny na Úsovské panství. Zde získali v obci Police zemědělskou půdu, na níž hospodařili až do poloviny 20. století.
Ty jsi zažil Valmez ještě nedotčený výstavbou šedesátých let, tedy v jeho staré, původní podobě, před rozsáhlým bouráním. Změnil se poté charakter města?
Pohled na fotografie města ze sedm-desátých let vyvolává dojem, že tudy prošla válka. Bouralo se takřka bez-myšlenkovitě, mé milované Krásno v podstatě zmizelo, včetně té nádherné prastaré kaštanové aleje. Ztratily se celé ulice a čtvrti. Nicméně, lidé zůstali.
Střední i vysokou školu jsi absolvoval v šedesátých letech, v době určitého uvolňování poměrů. Co ti ze studia na SVVŠ utkvělo v paměti?
Někdy v roce 1953 proběhla školská reforma podle sovětského vzoru, vznikla jedenáctiletka, pak asi rok to byla dvanáctiletka a pak po další reformě vznikla má SVVŠ. Já jsem tam studoval v letech 1962-65 a od roku 1968 už to bylo zase zpět gymnázium. Maturovat jsme museli ve svazáckých košilích, tehdy ještě tmavomodrých uniformách ČSM (Československého svazu mládeže). Třídy na SVVŠ byly rozděleny na: matematicko-fyzikální, biologicko-chemické a všeobecné, kde byly samé holky. Já se podivným řízením osudu dostal do té první, a tak jsem musel maturovat i z matematiky. To se mi s pomocí Boží a profesora Kučery podařilo za tři - a to byl v tomto oboru můj životní úspěch. Já jsem samozřejmě nejvíce tíhnul k dějepisu, a to díky profesorům Sobolovi a Vlkovskému.
Jak vlastně vypadal kulturní a studentský život ve Valmezu v polovině šedesátých let?
To jsem byl supermlaďoch a bylo to senzační. Já jsem hrál na základce pod vedením paní učitelky Hejhalové divadlo, spíše menší role, na rozdíl od spolužáků Jiřího Hrušky a Mirka Kyšáka. Ti později aktivně působili v Divadle poezie, které založil Jiří Broll, nebo v divadle Minimax, vedeném Janem Trunečkem. Centrem našeho studentského života byla nealkoholická kavárna na náměstí v místě, kde je dnes Komerční banka. To byl klub Tesla, nahoře s malým sálem, kde se provozovaly malé divadelní formy, obdobně jako v Praze. I když to byla nealko kavárna, její vedoucí pan Daněk uměl vzít své oblíbence za závěs, kde bylo všechno jinak.
Druhým centrem našeho studentského života byla restaurace hotelu Panáček, kam jsme často chodili místo školy. Obsluhoval nás vynikající vrch-ní, legendární Franta Kořínek, který se za první republiky vyučil v Paříži. Obsluhoval ve smokingu, s nonšalancí staré doby. Když se stal ředitelem naší školy František Vlkovský, snažil se občas nachytat ulívající se studenty. No a Franta Kořínek vždy, když jej zahlédl, nás schoval do kuchyně a řediteli nás zapřel. Rád vzpomínám na některé sobotní večery, kdy jsme se spolužáky Hruškou, Kyšákem a Baruchem sedávali u Panáčka s tehdy mladým profesorem Cmajdálkou a potom chodili po večerním Meziříčí a diskutovali o knížkách, poezii a divadle. Profesor Cmajdálka byl velkým ctitelem a znalcem díla Voskovce a Wericha, takže nešlo jen o plané tlachání, ale vlastně o jakousi netradiční výuku v terénu.
LÉTA ŠEDESÁTÁ, LÉTA STUDENTSKÁ
Následovala vysoká škola...
Jak už jsem řekl, mí profesoři mě nasměrovali k dějinám a tak jsem si jedinou přihlášku, kterou jsme tehdy mohli podat, poslal na úplně nový obor dějepis - filozofie na olomouckou filozofickou fakultu. Změna byla v tom, že zatímco se do té doby filozofie rovnala marxismus-leninismus, tento nový obor se už zabýval filozofií v celé šíři. Působil tam např. Svatopluk Hrab a další, kteří v té době uvolnění druhé poloviny 60. let založili katedru filozofie, která toho s marxismem neměla mnoho společného.Na začátku normalizace byla tato katedra zrušena a její kantoři, ať už filozofové nebo sociologové byli vyhozeni do manuálních profesí, někteří emigrovali. Takže jsem měl štěstí, že jsem studoval v letech 1965 - 70, tedy v době, která byla svobodnější. Pak se začaly utahovat šrouby a nastala i na univerzitě v Olomouci tuhá normalizace.
Dalo se již v polovině šedesátých let nějak cítit to, co se zpětně nazývá uvolněním poměrů nebo liberalizací?
Určitě. Začínalo to být jiné už na střední škole, ale hlavně se to pak projevilo na vysoké škole po roce 1965. Tehdy byl režimem omilostněn veliký český filozof, strukturalista profesor Josef Ludvík Fischer. Před válkou utekl před nacisty do Holandska a po návratu obnovoval olomouckou univerzitu. V roce1946 se stal prvním rektorem obnovené Univerzity Palackého v Olomouci. Po roce 1948 byl však vyhozen. Ve druhé pol. 60. let se vrátil a začal přednášet. Byl členem naší katedry a jeho přednášky byly nesmírně zajímavé. Na jaře roku 1968 se v Olomouci konala velká demonstrace za odstoupení prezidenta Novotného. On tam vystoupil spolu s pozdějším ministrem zahraničí Jiřím Hájkem, no a já byl u toho. Po rozpadu starého komunistického svazu mládeže totiž vznikla organizace s názvem Svaz vysokoškolského studentstva, ve které jsem se aktivně angažoval. Byl jsem v předsednictvu a chvíli jsem tomu dokonce na filozofické fakultě velel. Takže jsme spoluorganizovali mj. i tuto demonstraci a vychutnávali si nabytou svobodu.
Už jsi zmínil, že studium v Olomouci byl formativní životní zážitek...
To určitě. Dělal jsem přijímačky na nově otevřený obor dějepis-filozofie, kde se hlásilo 18 uchazečů a brali 5 lidí, mezi nimiž jsem byl i já. Po přijímačkách jsem jel s kamarádem Jožkou Barošem do Prahy. Neměli jsme kde spát, takže jsme přenocovali na lavičkách před hlavním nádražím. Když ráno odešli rodiče našeho zná-mého do práce, přesunuli jsme se do jeho bytu a pár hodin jsem se dospali. A tam mi také telefonoval můj otec, abych se okamžitě vrátil domů, protože mi přišel dopis z filozofické fakulty. Ještě předtím jsem ale zažil na Žofíně svůj první bigbítový koncert Olympicu s Miky Volkem. Dva vyjevení ogaři z malého města a kolem nás pražské fanynky a fanoušci, kteří skákali a ječeli a my jenom zírali. Doma mě čekala ze školy tlustá obálka, což bylo dobré znamení. V ní jsem našel potvrzení o přijetí a zároveň povolání na letní brigádu, která byla podmínkou bydlení na kolejích. Odjel jsem tedy na státní statek Třemešek u Šumperka. Práce byla zajímavá, stal jsem se pomocníkem při kleštění kanečků. Následovala druhá povinná brigáda v železárnách Ferona, kde jsme kopali přípojky pro elektrické kábly. No a po-tom konečně už samotná škola. Kluk z Valmezu na studiích - svoboděnka, svoboda a velkolepé zážitky. Bydleli jsme na Hradě, dnes je tam bohoslovecká fakulta, ale tehdy to patřilo pedagogické fakultě. V propojeném čtyřcimří zbudovaném nahoře na ochozu nás bydlelo kolem třiceti, celý objekt byl tehdy v rekonstrukci.Občas netekla voda, nešel proud, takže jsme svítili petrolejkami a důsledkem takto pojatého hromadného ubytování bylo, že tam vypukla v listopadu úplavice. Koleje zavřeli a nesměli jsme ven. Chodily tam ale uklízečky, které nás zásobovaly. Nakazilo se velké množství studentů, ale já jsem naštěstí mezi nimi nebyl. To bylo antré do studentského života jako hrom! Od druháku jsme už bydleli na normálních kolejích 17. listopadu, poslední roky nahoře v šestém patře, které se stalo naším světem. Byl to bezvadný studentský život se vším všudy.
Zúčastnil ses dokonce pohřbu Jana Palacha. Jak k tomu došlo?
Pohřbu Jana Palacha jsem se zúčastnil spolu s několika dalšími kolegy v rámci delegace studentů FF UP, která tam vezla za naši školu věnec. Nakonec jsme se díky kolegovi Jaromíru Kučovi, který v Praze působil jako delegát našeho vysokoškolského svazu, podíleli i na organizaci. Pohřební průvod šel od Karolina k filozofické fakultě a my jsme dělali pořadatelskou službu právě před fildou, kde průvod končil. Na nábřeží u Rudolfina stály přípravné policejní antony, kdyby se něco dělo. Průvod se tam zastavil, maminka a rodina se s ním na místě rozloučili a pak byl odvezen na Olšanské hřbitovy. Bylo to velmi dojemné a smutek byl tak intenzívní, že se to těžko popisuje.
Co vyučující na fakultě?
Měli jsme štěstí na dobré kantory. Na historii především Hrabová, Holinková, Trapl, Bartoš, Šulc, Pospíšil a jiní. Tehdy jim bylo něco přes třicet, mohli jsme s nimi diskutovat také v hospůdkách, někteří za námi chodili i na kolej. Na filozofické fakultě bylo nejvíc vysokoškolských profesorů na univerzitě, byli to např. prof. Kristen, Hosák a další. Celá katedra byla zkrátka ve skvělé kondici. V osmašedesátém roce se v Olomouci uskutečnil i legendární majáles, jehož králem se stal spisovatel Josef Škvorecký .
Vše pozitivní skončilo vpádem vojsk a následnými prověrkami, kdy někteří z kantorů museli odejít. Postrachem se stal šéf marxismu František Lón, který pak byl jedním z hlavních normalizátorů na univerzitě.
A jak taková normalizace v praxi vypadala?
U nás na fakultě proběhly tzv. „prověrky“ v roce 1970 ještě před státnicemi. Vyhodili Tondu Blažka, po listopadu velvyslance v Argentině, taky Petra Rohela, který byl předsedou stranické organizace studentů v roce 1968. Syn spisovatele Oldřicha Šuléře byl vyloučen podmínečně. Já jsem dostal za svou činnost tzv. veřejnou důtku. Doma mám schovaný článek z okresního týdeníku Stráž lidu, kde zmíněný Lón napsal, že jsem patřil mezi vůdce pravice na fakultě. Nicméně mě pustili ke státnicím, ale následně mi dali posudek, že nesmím učit. Tehdy se žádost o učitelské místo zasílala na KNV v Ostravě a protože mně bylo řečeno, že učit nebudu moci, tak jsem nikam nic neposílal.
Když vznikal meziříčský M-klub, to jsi byl už v Olomouci. Vnímal jsi nějak vznik této dodnes působící kulturní instituce?
Když se M-klub budoval, byl jsem na vysoké škole v Olomouci. O vznik M-klubu se zasloužil mimo jiné můj životní kamarád Milan Kuchynka. Po vysoké škole jsem Milanovi s některými akcemi v M-klubu pomáhal. Založili jsme např. v roce 1974 tradici Valašské ligy, kdy se 2x ročně setkávali milovníci folklóru. Tato akce vydržela dvacet let až do roku 1994 a přinesla řadu nezapomenutelných večerů se skvělými cimbálovkami. Milan také inicioval vznik přehlídky divadel malých jevištních forem Klubová tvorba, na jejíž organizaci jsem se spolupodílel i se studenty gymnázia. Milan Kuchynka se nebál i za cenu problémů na OV KSČ zvát do M- klubu umělce, kteří měli zákaz vystupování. Dění kolem M-klubu bylo zkrátka vždycky moc fajn.
Jak se ti s uvedeným posudkem nakonec podařilo dostat se za katedru?
Před koncem vojny jsem dostal nabídku učit předměty mé aprobace na gymnáziu v Novém Jičíně. Vzhledem k pozdějšímu nástupu na vojnu jsem mohl začít učit až od 1. listopadu, což akceptovali. Byl tam skvělý ředitel pan Krutil. Po dvou měsících si mě zavolal a říká: „Kolego Koppe, přišly nám vaše kádrové materiály a musím říct, že kdybych je viděl před vaším nástupem, nemohl byl vás přijmout. Teď už to s vámi musíme zkusit“. Takže jsem tak nějak proklouzl a už jsem ve školství zůstal. V N.Jičíně jsem byl dva roky a zvláštní na té škole bylo, že profesorský sbor částečně tvořili staří pánové vždy v obleku a s kravatou. Začínali už někdy za první republiky a byli krásně konzervativní. Na gymnáziu v Novém Jičíně bylo příjemně i přes denní dojíždění z Valmezu.
A návrat do Valmezu?
Samozřejmě jsem chtěl učit ve Valašském Meziříčí. Shodou okolností v roce 1973 odcházel na gymnázium v Hranicích kolega Libosvár a já mohl nastoupit na jeho místo.
Na jaký gympl jsi nastupoval? Proběhly nějaké normalizační čistky i na této škole?
Patrně ano, ale po mém nástupu už se nic takového nedělo. Na rozdíl od Jičína tady docházelo ke generační výměně. Po osmašedesátém nastoupily profesorky Krchňáková, Babicová, já a další. Ze staré gardy tam byl Cmajdálka, který mě učil, můj bývalý třídní Kučera a další. Někeré kolegy jsem předtím neznal, např. Josefa Pastorčáka, který byl z politických důvodů přeložen ze stavební průmyslovky na gymnázium. Zdeněk Hrdý nastupoval v době, kdy já jsem maturoval, takže jsme se předtím nepotkali.
Naše gymnázium nebylo vždycky pojmenováno po Františku Palackém, otci národa...
Do roku 1936 to bylo Státní reálné gymnázium, pak se v názvu objevil František Palacký. To skončilo po roce 1948, kdy byla gymnázia zrušena. Někdy v roce 1987 jsme se Zdeňkem Hrdým začali podnikat kroky, aby nám název vrátili. Rozhodoval o tom orgán při OV KSČ - komise, kde byli nejstarší, nejkonzervativnější soudruzi. Jel jsem na Vsetín návrh přednést s argumentací, proč by tomu tak být nemohlo, když je Palackého univerzita, ulice atd. Na jednání se postavil jeden z nich a prohlásil: „No jo, ale to by pak Vsetíňáci chtěli, aby se náš gympl jmenoval Masarykův jak kdysi, tož to ne“. A bylo vymalováno. Zaslechl jsem někoho z komise, jak říká, „Šak ať si to Mezříč vyřídí“. Uplynula krátká doba, Zdeňkovi volal soudruh Pavlín z městského výboru KSČ, že jim volali soudruzi ze Vsetína, abychom tedy došli. Šli jsme tam se Zdeňkem, chvíli nás nechali čekat a přes dveře jsme slyšeli, jak říkají: „Šak jim to neschválíme“. Vešli jsme dovnitř, tam seděl soudruh Pavlín, absolutně nevzdělaný člověk, v ruce měl tzv. šedý mor, což byla učebnice dějepisu z gymplu, a ještě jednu knihu. Já jsem mu vysvětlil náš návrh a on na to: „Tož tak soudruhu, ten Palacký byl pro Rakúsko nebo ne?“ Použil jsem mimo jiné i citáty Palackého: „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit.“ a „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ a oni prý, že nám dají vědět. Dali, ale nesouhlasili. Po revoluci, v roce 1990 jsme znovu žádali, tentokrát Kraj v Ostravě a konečně jsme dostali souhlas.
OD NORMALIZACE K REVOLUCI
Sedmdesátá léta byla ve znamení normalizace, tedy popření snah o změny z konce šedesátých let. Cítil jsi, že by se situace s postupem let nějak měnila? Já jsem na gympl nastoupil v roce 1979 a řekl bych, že se za následující roky situace postupně uvolňovala a ubývalo politického tlaku...
Ředitel Vlkovský byl jeden z mála, kdo ve funkci přežil normalizační čistky. Byl to slušný člověk, který se však musel přizpůsobovat tehdejším politickým tlakům. Určité uvolňování začalo s nástupem Zdeňka Hrdého do funkce ředitele v roce 1981. Jeho nástup do ředitelské funkce nebyl jednoduchý. Vedení stranické organizace a OV KSČ ve Vsetíně si to nepřálo. Díky podpoře odcházejícího ředitele Vlkovského do důchodu a lidem na odboru školství KNV v Ostravě se ředitelem stal. Zdeněk Hrdý byl velmi slušný člověk, který sice žil trochu renesančním způsobem života, ale pro školu toho moc udělal. Mj. prosadil výstavbu tělocvičny a pavilonu odborných předmětů. Můžu to tvrdit, protože v roce 1987 jsem se stal jeho zástupcem a viděl jeho práci úplně zblízka. Do funkce jsem nastoupil po odchodu předchozí zástupkyně na gymnázium ve Vsetíně. Jako zástupce ředitele jsem působil do konce školního roku 1992.
DEVADESÁTKY A DÁLE
V našem vzpomínání jsme se dostali až do devadesátých let. Jaké byly?
Devadesátky byly krásným obdobím. Docházelo ke změnám, staré struktury byly pryč a noví úředníci si ještě nestačili nastavit klotové rukávy a vymýšlet nesmyslná nařízení. Panovala svoboda a pohodička, aniž bychom něco flákali - v učení i v mimo-školním životě. Organizoval jsem zájezdy a s odbory jsme autobusem nebo i jinak procestovali kus Evropy, od Skotska až po Řecko. I když někdy zájezdy probíhaly za spartánských podmínek, byl jsem v sedmém nebi. Po těch letech, co jsem učil dějepis, jsem najednou mohl na vlastní oči vidět nejvýznamnější historické památky Evropy. Byly to obrovské zážitky, protože já jsem do té doby nikde mimo tzv. východní blok nebyl. No a pak se úředníci na konci 90. let vzpamatovali, prach se usadil a začaly regulace a nová byrokracie...
Takže ke změně vedení gymnázia nedošlo hned po listopadu 1989?
Ne. Po revoluci na školách probíhala anonymní referenda formou dotazníků o tom, jestli změnit vedení škol a ve valné většině k těmto výměnám skutečně docházelo. V SM kraji bylo 37 gymnázií, na nichž stávající ředitelé byli odvoláni, kromě 2 škol. Jednou z nich bylo gymnázium v Orlové a druhou to naše. Z 35 členů sboru byly proti Zdeňkovi dva hlasy, proti mně jeden. Takže jsme byli potvrzeni ve funkci. Na jaře roku 1992 se již konaly regulérní konkurzy na místa ředitelů. Zdeněk Hrdý se ho vedle dalších zúčastnil. V konkurzu zvítězil kolega Jan Trčka, který byl potom nejdéle úřadujícím ředitelem na GFPVM až do roku 2015, kdy odešel do důchodu.
Jak to Zdeněk Hrdý vzal? A jak moc se to dotklo tebe?
Vnitřně se s tím zcela nevyrovnal. Zemřel předčasně na počátku roku 1996,v době příprav oslav 125. výročí založení školy, na kterých se podílel. Já jsem odchod z funkce strávil poměrně snadno. Zástupcovství je napůl úředničina a já jsem vždycky dějepis rád učil, takže žádná tragédie. Mohl jsem si učit to své oblíbené, navíc v úplně jiné atmosféře. Taky jsem celou dobu vedl ve škole odbory, a to až do odchodu do penze.
Devadesátky byly vůbec krásným obdobím. Docházelo ke změnám, staré struktury byly pryč a noví úředníci si ještě nestačili nastavit klotové rukávy a vymýšlet nesmyslná nařízení. Panovala svoboda a pohodička, aniž bychom něco flákali - v učení i v mimoškolním životě. Organizoval jsem zájezdy a s odbory jsme autobusem nebo i jinak procestovali kus Evropy, od Skotska až po Řecko. I když někdy zájezdy probíhaly za spartánských podmínek, byl jsem v sedmém nebi. Po těch letech, co jsem učil dějepis, jsem najednou mohl na vlastní oči vidět nejvýznamnější historické památky Evropy. Byly to obrovské zážitky, protože já jsem do té doby nikde mimo tzv. východní blok nebyl. No a pak se úředníci na konci 90. let vzpamatovali, prach se usadil a začaly regulace a nová byrokracie...
Došlo po revoluci k návratu nějakého kantora vyhozeného po roce 1968?
Ano. Vrátil se na post učitele biologie rehabilitovaný profesor Bětuňák, kterého jako věřícího člověka v normalizační době vyhodili.
Za nás, tedy na počátku 80. let, jsme gympl vnímali jako školu výrazných mužských postav: Hrdý, Kopp, Horák, Trčka, Pastorčák, Staněk, na začátku ještě Pivoda, Cmajdálka nebo Kučera. Profesorky nám připadaly daleko méně výrazné, snad s výjimkou Hany Babicové...
Ženy se začaly výrazněji projevovat po listopadu 1989. Za mě byla velmi výrazná Marie Krchňáková nebo Pavla Lochmanová a další.
Tvé hodiny dějepisu nebo občanky téměř nebyly ideologicky zatíženy. To bylo velmi vzácné. Nevytýkali ti to někteří nadřízení nebo straničtí pracovníci?
Těší mě, že jste to tak vnímali. Snažil jsem se vám pokud možno předat objektivní informace. Asi mi studenti věřili, protože mi občas půjčili nějakou zakázanou knížku nebo samizdat. Vzpomínám např. na Hrabalovu knihu Obsluhoval jsem anglického krále, vydanou v Jazzové sekci. Vloni na vernisáži výstavy korunovačních klenotů její autor (můj bývalý student) JUDr. Oldřich Beneš zmínil, že mě snad měli za jakéhosi hrdinu, protože jsem žákům pravdivě popsal okolnosti vzniku sovětsko - německého paktu Molotov-Ribentrop.
Učil jsi celkem čtyři dekády. Když srovnáš studenty v jednotlivých obdobích, jsou tam velké rozdíly?
V zásadě jsou pořád stejní. Samozřejmě že technika, internet, informační možnosti atp. jsou na jiné úrovni, ale podle mě se samotní studenti v podstatě nezměnili. Před listopadem 1989 nemohlo a nešlo jít o zcela otevřenou výměnu názorů. Měli jsme strach.
Z kázeňského hlediska jsem neměl s nikým žádné problémy, až na malé výjimky. Napočítal bych na prstech jedné ruky, kdy mě někdo vytočil a musel jsem zvýšit hlas.
To mluvíš o chování studentů. Ale co snaha, píle, inteligence...?
Pravdou je, že dříve náš gympl patřil k nejúspěšnějším co do přijetí na vysoké školy, na to si potrpěl Vlkovský i Hrdý. Dnes si student může dát přihlášku a být přijat na několik škol. Takřka každý se pak na nějakou vysokou školu dostane, i když třeba po prvním ročníku skončí nebo přestoupí. Statistiky o úspěšném dokončení studií škola nedostává, takže není s čím srovnávat. Měřítkem kvality školy jsou dnes úspěšní absolventi, kteří se prosadí na prestižních univerzitách a pak v praxi. A takové studenty určitě náš gympl stále produkuje.
My jsme tě měli jako kantora rádi, v hodinách se člověk i zasmál a výklad byl zajímavý. Někteří ale dodnes nespolkli tvé přepadovky - krátké písemky bez předchozího ohlášení...
Nedávno jsem slyšel obecnou kritiku, že dříve se škola zaměřovala na výkon, což se dnes už nenosí. Přepadovky neexistují, musí se vše nahlásit dopředu, včetně témat atd. Nemají se dávat špatné známky, vyhazovat od zkoušek nebo nechat propadávat. Takže se dodatečně všem, které jsem naštval, omlouvám a poroučím pomyslného panáka.
Já se pořád ptám na práci, ale ty určitě existuješ i ve volném čase. Co jsou tvé koníčky a jak tráví čas emeritní profesor dějepisu dr. Vratislav Kopp?
Protože jsem vesničan, tak rozhodně prací na zahradě. Následuje cestování a četba - zrovna jsem začal s číst knihu Pláč koruny české od Václava Černého. Také se příležitostně věnuji svým vnoučatům. Dřív jsem rád jezdil na kole, ale dnes s endoprotézou kolena to už není možné.
Kdybys nebyl kantorem, čím bys byl?
Asi zase kantorem. Kdybych znovu mohl studovat, byla by to taky možná práva a bavila by mě i dnes poněkud zprofanovaná politologie.
Díky za odpovědi i za ta léta kantořiny.
Ptal se Marek Irgl
FOTOGRAFIE:
Léta předškolní...
.. a středoškolská
Divadelní představení Stroupežnického Zvíkovský rarášek, nazkoušené pod vedením paní učitelky Hejhalová a předvedené v tehdejším "liďáku" (dnes KZ). Vratislav Kopp vlevo nahoře, vedle něj Jiří Hruška, prostřední řada uprostřed Mirek Kyšák a spodní řada vlevo Franta Baruch.
1964 - konec šk. roku na SVVŠ (dnešní ZŠ Šafaříkova). V. Kopp ve 3. řadě 3. zleva, ve stejné 2. zprava Jiří Hruška. 1. řada uprostřed třídní profesor Lubomír Kučera, 3. zprava budoucí ředitel gymnázia František Vlkovský.
Promoce na FF UP v Olomouci (1969)
Zlatá šedesátá - s kamarády studenty v Olomouci před Arcibiskupským palácem (V. Kopp druhý zprava). Zcela vlevo Pavel Filek.
Poč. 70. let..... a jejich konec
S Milanem Kuchynkou
U maturity s ředitelem Vlkovským
Velmi netradiční maturita Jiřího Buksy vleže. Absolvována po těžké nehodě na motorce a s pomocí sedativ.
S nezapomenutelným profesorem Radimem Horákem
(druhý zleva)a obsluhou česacího stroje na chmelu poč. 80. let.. a chmel ještě jednou, ve stejné době.
Historický vlak do Kroměříže - s celoživotním kamarádem Zdeňkem Kotrčem
