06/12/2024
AUTOGRAMIÁDA A BESEDA S MARKEM BELLANTEM JIŽ 12.12. V 18,00 V GALERII PROSTOR VE STŘÍBRNÉ ULICI!
+ všechny tři části tištěného rozhovoru.
Prosíme sdílejte!
Především na základě početných reakcí čtenářů na třídílný rozhovor s Markem Bellantem, svéráznou postavou valašskomeziříčského života, se 12.12. od 18,00 hod. uskuteční v galerii Prostor ve Stříbrné ulici beseda. Bude spojená s autogramiádou jeho knihy "Projekt Eddie-Zájezd k jiným sluncím".
Návštěvníci budou mít možnost zeptat se na témata, která se objevila ve zmíněném rozhovoru, ať už se jedná o obecné pojetí toho, co je v životě a společnosti "normální", Markovy kosmologické a jiné vesmírné a vědecké teorie, jeho politické a společenské postoje nebo i pokusy o uměleckou tvorbu. A když bude hvězdná konstalace dobrá, možná se dočkáme i recitace nebo zpěvu některé z jeho písní.
Zmíněnou knihu bude možno pořídit na místě. Vzhledem k limitovanému nákladu se jedná o unikátní dárek pro všechny, kdo dokážou vidět svět jinýma očima a zapojit fantazii i toleranci k jinakosti. Jejím zakoupením zároveň Markovi pomůžete vrátit nemalé náklady, které do vydání knihy vložil ze svých úspor.
Za naši redakci srdečně zveme na setkání, které vás, věříme, zaujme, překvapí, ale i pobaví.
MAREK BELLANTE: "JÁ PROSTĚ NEJSEM DAVOVÝ ČLOVĚK..."
Marka Bellanteho znám už od dětství. Potkával jsem se s ním na základní i střední škole a později i pravidelně na ulici. V poslední době na vernisážích a jiných akcích v Galerii Prostor.
Vždy jsem jej chápal jako člověka žijícího mimo realitu tzv. normálního světa, ale zároveň jsem věděl, že je sečtělý, má svébytné názory a umí je vyjádřit. To vše mě podnítilo k pořízení následujícího rozhovoru, rozděleného do tří následujících čísel Obelisku.
Za svou třicetiletou kariéru lokálního žurnalisty jsem pořídil patrně stovky interview. Bez přehánění musím napsat, že žádné z nich nebylo jako toto. Odpovědi otevřené, jasné, stručné, srozumitelné, tu se špetkou humoru, onde ironie . Kam se hrabou politikové! Posuďte sami.
MLÁDÍ
Marku, já si tě pamatuji nejen z gymplu, kde jsi byl o ročník výše, ale ještě ze základní školy, oba jsme tenkrát chodili na Leninku (dnešní Masarykova). Je to tak?
Ano, od druhého stupně jsem chodil na Leninku, ale předtím jsem byl ještě v pakárně...
Co přesně tím myslíš, v pakárně?
No, to je ještě starší historie. V první třídě má soudružka učitelka Stránská měla zvýšenou potřebu dokazovat rodičům, že jejich děcko tam patří. Určitě nejsem ani první, ani poslední, kdo to kdy zažil...
Pojďme ale úplně na začátek. Ty jsi rodilý Valmezák?
To ne. Narodil jsem se v Přílepech. Můj taťka se tady přistěhoval za prací a nakonec se mu to stalo i osudným.
To byla ta tragická nehoda v Deze někdy v roce 1974...
...která je taky důkazem mé telepatie. Bylo to v únoru, já jsem se právě (naposledy ve svém životě) vyléčil z chřipky, kterou jsem od té doby neměl. Taťka tehdy jezdíval jednou ročně za jedním jihoslovenským Maďarem si rovnat plotýnky. Vrátil se, šťastný, že ho nic nebolí a že to má v pořádku. Šel na náhradní šichtu za jednoho vedoucího soudruha milicionáře, který jel na školení, tedy chlastání, no a tehdy se to stalo. Oni si tehdy ve fabrice mysleli, že když si koupí italské trubky, že budou věčné... jenomže v Itálii se měnily každých pět let a ony tam v Urxových závodech tehdy byly už jedenáct let. Takže overtime. Dostala se tam voda o teplotě 350 stupňů a začala stříkat. Normálně, když vás taková voda postříká, tak to můžete přežít, ale když kromě samotné horké vody je ještě přítomno okysličovadlo, které ti odebere z těla kyslík, tak pak hoříte jasným plamenem. První z těch tří nešťastníků, mistr Gross nedojel ani do nemocnice, můj taťka žil na sále ještě asi hodinu a půl a Kramoliš, jemuž se pak za tři měsíce narodil pohrobek, myslím, že dcera, ten vydržel několik hodin, snad do sedmi ráno, havárie se stala o půl druhé v noci. Takže můj taťka zemřel místo soudruha milicionáře.
A co ty telepatické schopnosti?
Mně bylo tenkrát necelých deset a měl jsem živý sen, ve kterém jsem viděl rovné trubky a bílou hmotu, která zasáhla mého otce. Třináct let jsem se později hrabal v knihovnách a archivech a nakonec našel ty protokoly a ten popis událostí přesně odpovídal tomu, co se mi zdálo. Taťka mi takto posílal telepatický signál. Ráno jsme měli jet za dědou, taťka nebyl doma a já jsem si jen říkal "k***a taťko, kde jsi, k***a taťko, kde jsi". Nešel hodinu, pak druhou hoďku, už byl mrtvý a nikdo neměl odvahu říct mamce do očí, že už nežije. Někdo pak přišel a řekl jí, že je zraněný v nemocnici. Teprve kolem jedenácté se to dozvěděla.
Jak moc tě tato tragédie zasáhla a ovlivnila tvůj další život?
Já jsem se především utvrdil v nenávisti ke smutku. Smutek nic neřeší. Pieta k zesnulému je jedna věc, ale smutek je zbytečnost. Proto i nesnáším pláč. To za A. No a za B se celý život snažím něčím uctít jeho památku, třeba svou právě vydanou knihou nebo tím, co dělám a čím se zabývám.
Pojďme zpátky ke škole...
Kvůli té soudružce učitelce Stránské, která mě už v první třídě označila za tzv. "nevzdělavatelného", se na mě na Lenince hledělo blbě. Rok jsem strávil v nemocnici, v blázinci na nějakém speciálním oddělení. Tam brzy přišli na to, že to se mnou není tak špatné, že nejsem úplný magor, tak mě pře-řadili na jiné, lehčí oddělení. Já jsem to paradoxně bral jako újmu, protože už jsem si zvyknul na to první.
A na základě čeho tě takto diagnostikovali a poslali ze školy pryč do nemocnice? V čem jsi byl problémový? Pral ses?
Nepral. Jedna věc asi byla, že když se mi něco nelíbilo, tak jsem se vztekal a začal tleskat rukama. A nějaký psychiatr ( a jsem rád, že zemřel v bolestech), si to spletl a vyslovil pode-zření z padoucnice. Jenomže ta je o něčem jiném, tam dostaneš křeč, což se mi nestávalo. Takže u mě byla špatně stanovena diagnóza, to znamená špatná léčba a do jisté míry ze mě pak udělali to, čím jsem. V nemocnici jsem byl od 1. října až do konce června, tedy celou první třídu. Mými prohřešky tam bylo např. to, že mi rodiče přivezli burizony a mně se podařilo roztrhnout blbě pytlík a vysypat je na zem - hned z toho bylo něco jako trojka z chování na celý den... Tam byl tvrdý režim.
Takže po roce na psychiatrii ses vrátil zpět na Leninku?
Ano. Nastoupil jsem normálně do 2. třídy, kde si mě jako tzv. problémového žáka během roku rozdělili a prostřídal jsem všechny čtyři třídy a čtyři třídní učitelky - Fantovou, Hybšovou, Urbanovou a ještě jednu. Urbanová mi tehdy řekla do očí, že mě nechává projít se čtverkou z matiky jen proto, že jdu pryč, protože jsem byl od třetí třídy přeřazen do Jasenice. Zažil jsem tam kuriozitu - jeden žák, Láďa Zátopek tvořil jednu třídu. Tam jsem už ale z matiky exceloval. Brzy nato, na podzim 1972 se konala nějaká školská konference a učitel Kadlec z mojí školy v Jasenici se stavil na Le-nince a řekl zástupci ředitele, myslím, že se jmenoval Konvičný, že má ve škole žáka, který si přečte básničku a odříká ji zpaměti. A řekl moje jméno a bylo ticho...
Takže v Jasenici už jsi problémy neměl?
Neměl. Dostal jsem nějaké prášky, ani nevím na co, a ty jsem bral až do roku 1976, pak už ne. Chlorpromazin, Triodiazin, Triphenydyl a snad Alnagon, ale myslím, že kdybych je neměl, nic by se nestalo a byl bych stejný. Spíš si tím jsem jistý.
A jak ti šly ve škole jednotlivé předměty?
Matematika byla vždycky kolem dvojky. Nebyl jsem excelentní žák, ale můžu děkovat za to, že jsem měl dobré matikářky - Daňkovou, to už v Lešné, kam jsem chodil od páté třídy. Tam jsem měl třeba učitelku Chudějovou, bohužel už je taky po smrti, předloni. Tu zabily opakované inverze a Deza. Inverze může skončit dvojím způsobem. Přijde studená fronta, rozfouká to a vše je OK. Horší je, když se ta vrstva pomalu zplazuje, to pak dostala, protože na to byla citlivá, koňskou dávku těch sraček z Dezy a už jí nebylo pomoci. V Lešné jsem byl až do osmičky, prospíval jsem na jedničky a dvojky a pak jsem se dostal na gympl.
A jak to vypadalo tam?
Tam jsem se plácal. Měl jsem např. čtverku z chemie. Ale proč? Protože mi nešlo do hlavy, že když máš elektron, který může mít jen dvě spinové orientace a žádnou jinou, a když se podíváš na to z jiného úhlu, jak to, že má jen tyto dvě? No a pak jsem si ve třeťáku přečetl zmínku na okraji v příloze učebnice fyziky a musel se chytit za hlavu, jak je to jednoduché. Prostě výuka chemie a fyziky na sebe nenavazovaly a já si ty souvislosti musel najít sám. Kantoři to neuměli vysvětlit.
A matematika?
Ta mi šla. měl jsem štěstí na učitele. Nejprve Daňková a Novosadová na základce a pak Krchňáková na gymplu, která byla i mou třídní.
A humanitní předměty?
Měl jsem problémy s ruštinou. Čtverka tam byla...
Vypadá to, že tvůj mozek je orientovaný na přírodní vědy..... no a taky jsem trošku lajdák.
Prosím tě, neuraž se za to, co teď řeknu. Ty nejsi normální v tom běžně používaném významu slova. Vždycky, už na tom gymplu, jsi byl velmi specifický...
. ..já prostě nejsem davový člověk....
Vzpomínám, že jsme tě o přestávkách na chodbě zkoušeli z násobení vysokých, sedmi i víceciferných čísel z hlavy a tys dokázal téměř vždy správně odpovědět...
... to umím pořád. Na výstavě v Galerii Prostor jsi mohl zahlédnout tabulku, která se k tomu vztahuje... Epsylon Erida - červený trpaslík.
Kdy jsi v sobě objevil tyto své schopnosti - zapamatování textu po jednom přečtení nebo zmíněné složité násobení v hlavě?
Když nám učitelka Daňková dala za úkol naučit se zpaměti druhé mocniny do desíti. No asi mě to moc ne-šlechtí, ale já jsem se to naučil do dvacíti... A tím jsem začal. Pak, když jsem chodil na dlouhé vycházky a nikdo mě nerušil, tak jsem si různé věci počítal zpaměti. Třeba, že máme hvězdu na hlavní posloupnosti, její zářivý výkon je zhruba čtvrtá mocnina její hmotnosti, takže hvězda, která váží jako dvě slunce, dvě na čtvrtou je šestnáctkrát jasnější, šestnáctkrát vyšší zářivý výkon. Takže planeta musí být čtyřikrát dál a jak dlouho tam bude trvat rok - a to jsem si počítal zpaměti... Tak jsem se to naučil.
Já vím, že v této disciplíně existuje Němec ze Šlesvicka-Holštýnska, který je schopný spočítat z hlavy až stomístné číslo, proti němu jsem v tomto absolutní h***o. Jenomže on si neumí ani sundat gatě na hajzlu, což já ještě zvládnu. Jinými slovy, má tuto svou schopnost pouze jednostrannou, zatímco já ne.
"KONFORMISMUS JE PROKLETÍM LIDSTVA"
STUDIA, VOJNA, PRÁCE, UMĚNÍ a POLITIKA
Marku, Gymplem jsi teda proplul bez problémů...?
Ano, bez problémů. Pak jsem se hlásil na matfyz na Karlovu univerzitu. Příjimačky jsem udělal, ale nevzali mě, protože tam bylo sběrné číslo jedna ku třem, taky jsem neměl správný kádrový profil a ani doporučení, protože jsem někde překročil průměr 2,5, nešlo mi třeba kreslení. Převedl jsem si teda přihlášky na báňskou v Ostravě, kde nás brali automaticky a až potom to síťovali. Když jsem já odcházel, tak z původního počtu už zbývalo jen 40%.
A proč jsi z "bani" odešel?
Protože mi psychiatrické problémy neumožňovaly, abych dělal hlubinné dobývání, tak bych musel změnit obor. Taky jsem neudělal zkoušku z fyziky, neznal jsem nepodstatné věci, terminologii, jako že máme jednotky základní, dílčí a násobné, pomocné, odvozené atp. To, že jsem věděl, že newton je kilogrammetrsekunda na mínus druhou, nestačilo. Odešel jsem ze školy po třetím semestru. Ten jsem ještě věnoval i snaze "vyjebat" s vojnou.
A ty jsi neměl vzhledem k předchozím diagnózám "papíry na hlavu"?
Měl, ale nedostatečné. Tak jsem to musel přišperkovat. V roce 1985 mě odvedli a narukoval jsem do Benešova. Vyfasoval jsem kanady o číslo menší a lampasáci na mě řvali, že jsem baletka. Tak si mě velitel čety odchytil a řekl mi: "Teď s tebou nemluvím jako tvůj velitel, ale jako kamarád. Jestli s tím můžeš vyjebat, tak s tím vyjeb". Tak mě poslali do ÚVN na psychiatrii na pozorování a tam jsem potkal kouzelné lidi: prezidentského kandidáta z jižního Slovenska, který ale chtěl kandidovat v USA, kosmonauta, který mluvil neskutečně pomalu a chtěl se hlásit do Sovětského svazu a létat do vesmíru.
Jak dlouho si tě tam nechali?
Čtrnáct dní. Pak mě pustili s totálním výmazem z vojenské evidence. Na-stoupil jsem do Bety ve Lhotce, tehdy Prefy a tam jsem vydržel devatenáct let. Pracoval jsem manuálně, chvíli dělal hlídače, taky topiče - v tom jsem byl nejlepší. Ten, co mě zaškoloval, mě učil, že se musí překročit červená čára na kotli, aby se to vyhřálo velmi rychle. No a já jako fyzik jsem věděl, proč a kde to pak začne utíkat. Díky tomu jsem to vytápěl ze všech nejlíp. V roce 2005 mi zrušili místo, udělali na nás podraz, protože jsme měli smlouvy na rok, ale ještě předtím nás zrušili.
A co bylo dál?
Já jsem se nikdy neštítil práce, jenom buzerace. Začal jsem roznášet létáky a vzdoroval jsem těm hnusným stalkerům, kteří mě u toho otravovali a posmívali se mi. Nejhorší jsou smíšené bandy bělochů a cikánů. Když jsou to jenom běloši nebo jenom cikáni, tak mají přece jen určité morální zábrany.
Ono to souvisí s tím, co jsi řekl dříve - ty nejsi davový člověk, jsi svým způsobem originál a to některé, nejen jednodušší lidi irituje a provokuje...
Ano, konformismus je prokletím lidstva, takové poučení jsem si z toho odnesl.
Roznášení létáků není lehká práce. Kolikrát jsem tě potkal s přetíženým, píchlým vozíkem, v horku, v dešti...
To ano, ale já jsem k tomu přistupoval systematicky. Roztřídil jsem si létáky a připravil předem, takže se mi to pak roznášelo rychleji, než ostatním. Ještě jsem to měl i předpisově, protože správně se létáky nemají zakládat do sebe, jeden do druhého, což ostatní běžně dělali. Já si to dával do kapes bundy a šlo mi to rychleji, akorát že jsem byl potom zpocený jako mudžahíd.
Roznášení létáků není ale moc dobře placená práce...
To není, ale bavilo mě to - jít a odpočítávat a být rychlejší, než ti druzí. Já jsem měl rajón čtverku, to je stará Havlíčkova až Sokolská.To bylo jako poválečné Polsko, hladké, pěkné. Jenomže pak nastaly změny a proměnilo se to v Polsko předválečné - kostrbaté. Já jsem měl třeba levou stranu ulice a kolega z druhého rajónu pak stranu pravou. Takže jsme oba museli tou ulicí mašírovat jak blbci. Já si vytvořil zaběhlý algoritmus, abych se nemusel vracet, žádné prostoje a v nejrychlejším případě jsem měl hotovou práci za hodinu padesát pět minut. Fasovali jsme létáky v pondělí a v týdnu jsme to museli roznést, pak přiváželi až ve středu a stále nám navyšovali počty, až už to dál nešlo. Rekordně jsem v Poličné roznášel 17 titulů naráz! To byla Kambodža. Vydržel jsem to dělat šest let. A pak už nic, jen práce na svých projektech.
Ale mezitím jsi ještě sbíral a vozil papír do sběru... Dá se tím uživit?
Dalo. Základ byl papír, to byla jisto-ta, ale víc dokázaly vydělat kovy.
Zažil jsi někdy na sebe otevřený útok třeba při sběru nebo roznášení létáků?
Oni se ti zmiňovaní stalkeři otevřeným střetům vyhýbají. Spíše tě chtějí vyprovokovat, abys zaútočil. Nejlepší je nenechat se vytočit.
Říkáš, že pak už ses věnoval jen svým projektům. To znamená, že dříve ses nad věcmi kolem vesmíru atp. nezamýšlel?
Zamýšlel, vždycky. Ještě když jsem byl zaměstnaný. Studoval jsem a četl. Věnoval jsem se např. tématu dělby kvarku a elektronu na menší částice, musel jsem si vymyslet názvosloví. Ony tyto částice mají jednu zvláštnost - oscilují mezi spinem nula a jedna polovina. Třeba z toho taky jednou udělám výstavu.
To jsou vše jakési teoretické úvahy...
To ano, ale tímto systémem poskládáš veškeré částice, které se podle teorie fraktárního náboje dělí dál a dál... Jsou to takové ruské matrjošky, stále se objevují nové a nové, menší a menší... Ale ve fyzikálním světě je hranice, tzv. plancková délka, kde už se začíná prosakovat do cizích, dalších rozměrů. Vesmír je tvořen třemi prostory a jedním časem. A ten je vnořen do něčeho, co má devět rozměrů a dva časy. Takže není datum narození a datum úmrtí, ale čára narození a čára úmrtí v tomto nadprostoru. A nad ním pak zase 27 rozměrů a tři časy, 81/4 atd. To my ale našimi smysly, které jsou primitivní, nejsme schopni vnímat. Jen teoreticky nad tím uvažovat. Obdobně nevímáme celé elektromagnetické spektrum, ale jen jeho část. Nevidíš infračervenou, protože kdybys viděl, pak nevidíš už nic jiného atp.
To už jsou věci, které se dostávají za hranice pochopení a vnímání běžného člověka. Spousta lidí si tak může o tobě myslet, že si vymýšlíš, že blábolíš, že jsi zkrátka blázen...
To je mi jasné, lidi si taky často myslí, že si dělám srandu, ale já se to vždy snažím vysvětlit co nejvíce logicky....
To se mi právě moc líbilo na tvé poslední výstavě v Galerii Prostor. Tam jsi kombinoval teoretickou fyziku, astronomii, kosmologii třeba s hu-morem... Dokážeš tím pobavit. A tak bych se rád zeptal, jak to všechno dáváš dohromady. Co čteš? Jak se vzděláváš?
V první řadě jsou to tabulky, protože já se snažím ty problémy nastudovat. A když už něco jiného, tak rád zabrousím do historie. Tím myslím odborné historické publikace, ale i historické romány. Díky tomu vím, že říše jsou jak balónky. Nafouknou se a potom prasknou. Můžeme se bavit o Římu, o Třetí říši, tam byl na ten balónek nasazen kompresor, takže místo tisícileté říše jsme ji měli naštěstí jen dvanáct let. Můžeme se bavit o SSSR, tam byl trošku slabší kompresor... A podobně je to s vesmírem.
Považuješ se za inteligentního člověka?
S inteligencí já moc nemachruju a připouštím, že někdo je inteligentnější, než já. Viz onen zmiňovaný Němec - já se nebojím to přiznat.
Dělal sis někdy test inteligence?
Na vojně. Tam jsem to ale musel srazit a udělat záměrně tři chyby, abych nebyl podezřelý. I tak mi to vyšlo na 120. Takže odhadem by to mělo být 140 -150.
Před několika lety ses ve zmiňované Galerii Prostor prezentoval i jako umělec - zpěvák a autor... To je velká odbočka od tvých vědeckých projektů...
To jsem byl hodně nasraný na snoby a na globalizátory. A kdykoliv mě něco takto nasralo, vyskočila mi v hlavě melodie, kterou jsem si pak doma zapsal. Mám kámoše, který hrál v Tangu, a ten má akordy v malíčku. S ním jsme rekordně udělali, myslím, dvanáct skladeb za hoďku. Některé trvají třeba padesát vteřin, jiné osm minut.
(zpívá): "vykrmené máš prasisko/ tak se musí projet Evropou/ho zabijí až ve Francii/tady v Česku už řezníci nežijou". Tím třeba narážím na to, jaké je dneska turecké hospodářství, umělá zaměstnanost, zbytečné transporty atp...
Zajímáš se, Marku, o politiku?
Trochu jo. Já nejsem příznivec eura, protože to je neřízená střela. Podle mě každý stát musí mít prostředek, jak ovlivňovat svou ekonomiku. Třeba Řekové, kdyby měli drachmu, tak řeší své problémy devalvací drachmy třeba o dvacet procent a za deset let jsou z toho venku. V Itálii euro způsobilo tu hrůzu s covidem v Bergamu. Protože Italové se zuby nehty chtěli udržet v eurozóně, tak šetřili, kde se dalo, včetně zdravotnictví.
Co mezinárodní politika, Izrael, Palestina atd.?
Můj názor co dělat s těmi džihádisty je takový, že bych je nechal pomalu topit v prasečí kejdě. A viseli by na popruzích z prasečí kůže. Nesměli by se ani pomodlit, protože prase je haram. Nebyl by z něho svatý mučedník... Pravdu a spravedlnost vidím spíše na té izraelské straně, protože to byl odporný útok, hnusný, ničím nezaviněný, extrémní. Ale Izrael zase nemá právo to tam tak rozbombardovávat, musí pouštět civilisty. Že ničí ty tunely, to je v pořádku, nesmí dopustit humanitární katastrofu, měl by je krmit z armádních zásob.
"PÁNBŮH NENÍ HI**ER ANI STALIN ANI LUDVÍK XIV. NENÍ TO DESPOTA. JE JAKO BILL McCREARY
VĚDA, VESMÍR, VÍRA
Ty sis, Marku, k šedesátinám dal dárek. Knihu...
Já jsem si ho chtěl dát již k nižšímu věku, ale bylo to zaseklé i kvůli biologickému útoku temných nadnárodních sil, kterému říkáme covid. Kdyby nebyl ten globální biologický útok, podle mého se jednalo o čínský laboratorní materiál ukradený možná Alkaidou nebo ISISem. A dvacetiletý člověk, když se nakazí, chodec, roznašeč, ten neriskuje nic, bude pravděpodobně bezpříznakový, občas na někoho zakašle, omluví se. Než se to dostane do starší generace a přijde se na to, tak je to rozšířené. Nikdo mě nepřesvědčí, že nějaký netopýr poletí do Soulu, potom do Komu v Íránu a potom do Bergama a Colmaru.
Kniha měla vyjít dříve. 13. března 2020 jsem byl v knihovně, googlil jsem a vypisoval jsem si kvůli cenové policii tiskárny od Kroměříže po Český Těšín a za půl roku, po těch lockdownech bylo všechno jinak. Nebylo jasné, kdo to pověsil na hřebíček, kam se hnuly ceny. Pak jsme se ještě handrkovali o hřbet knihy. Ilustrátor mi udělal hřbet, ale byl moc tlustý. Já jsem udělal takovou punkovou fintu, že jsem to zmenšil o dva formáty, ale pořád to bylo příliš silné. Nakonec mi to grátis udělal pan Pobořil z Colory, která je na ty nižší náklady (tisknul jsem 500 ks) levnější. Proto můžu jít s cenou na dvě stovky, jinak by to muselo být třeba 300 nebo 400 a nemuselo by to být nutně prodejné.
Takže sis vydání této knihy financoval sám?
Samozřejmě. Zainvestoval jsem ze svých úspor 43 tisíc + platbu ilustrátorovi.
Můžeš knihu představit čtenářům?
Knížka je o osídlování naší galaxie, o konstrukci hvězdoletu, jak by mohl fungovat. Technické detaily neznám, protože ani Verner von Braun nebyl schopen nakreslit V2 do posledního šroubku a měl na to svoje lidi. Tak v podstatě řeším základní typ pohonu od hvězdy ke hvězdě, to by byl ten kosmický Wartburg neboli pomocná jednotka Ingemar. Čili magnetické pole vytvarované tak, aby připomínalo lodní šroub a honilo plazma dozadu. Když tak můžeme honit vlaky, rozfázováním, proč ne částice? Vždyť to je to samé v modrém. Normálně klasická Teslova růžice, přenášení by bylo mikrovlnně nebo laserově...
A to jsou tvé vlastní nápady nebo čerpáš z nějakých předloh?
Vycházel jsem z toho, že Jupiter každou vteřinu vyvrhuje do prostoru půl tuny mikročástic pryč ze sluneční soustavy. Tak si říkám, sakra, Jupiter se otočí zhruba raz za deset hodin, tam by se to magnetické pole točilo třeba těsně pod rychlostí světla tak, abysme honili ty částice, až se rozjedeme. Pak jsem se snažil najít nejlepší jadernou reakci, nejsnázeji dosažitelnou, a vyšel mi ten hydroxid litný.
Celkově je ale kniha o tom, jak kolonizovat naši sluneční soustavu...
Ano.Třeba kolonizaci Marsu mám již rozpracovanou a budu ji dávat do příloh knihy. Mars se liší od Země tím, že je menší, už nemá tekuté jádro, ale pevné. Proto šlo magnetické pole do prdele, což má vážné následky. Zas-tavil se kontinentální drift. Tam byly a dodnes jsou čtyři impaktní pánve: vastitas borealis, Severní ledový oceán, Hellas, Argyle, Isilis a čtyři moře, jenomže voda prosákla dolů a vytvořila tzv. hydráty. A úloha zní: vytěžit to znovu, stačí to zahřát na 400 stupňů, aby se pára uvolnila, vrátila do oběhu. Začne tam sněžit, vytvoří se ledovce, až ústí nad atmosféru, tak to začne tát. Z místních zdrojů musíme vyrobit dusík, céóčko, depozity céóčka se postupně odpaří se zvyšováním teploty. Zbyde ještě trošku více céóčka, což by bylo smrtelné, jenomže až tam přijdou zelené rostliny, bude z toho kyslík. Takto postupně se bude Mars kolonizovat. Jestli si ale někdo představuje, že to bude za 200 nebo 300 let all right, tak je blbec. Atmosféře dávám 1500 let, střízlivěji, logičtěji, protože přes tu půlku přejedeš jak nic, ale pak musíš dávat pozor, aby to odpovídalo pozemské atmosféře. Haluz je v tom - já jsem si původně mys-lel, že to nepůjde, ale díky nižší gravitaci musíš dát větší vrstvu atmosféry a tím pádem i při pozemském složení máš silnější skleníkový efekt, který ti vykryje rozdíl ve vzdálenosti, takže získáš Kanadu. Na rovníku nebudou tropické deštné lesy, ale tajga. Ale to přece stačí. Nepotřebujeme Amazonii, nepotřebujeme Kongo. Na co? Je Kongo hustě osídlené? Není. Amazonie taky ne.
Takže knihu lze chápat jako tvou utopickou vizi, jak by mohla vypadat budoucnost lidstva a jeho přežití...
Ano. Ale my tam do toho vesmíru nejdeme proto, abysme vyklidili Zemi.Tu musíme chránit tak dlouho, jak to půjde.Třeba rozehřívání Slunce můžeme čelit pomalým proporcionálním vzdalováním všech planet, aby poměr těch oběžných dob zůstal stejný.
A jak toho dosáhnout?
Gravitační traktor čili banda lodí, které budou táhnout všechny planety zároveň, aby vzdálenosti mezi nimi zůstaly stejné.
Díváš se Marku na televizi?
Mám rád filmy. Hlavně ty staré, historické, ty moderní už moc ne.
A sci-fi?
A.C.Clark. To je v podstatě můj vzor. Snažím se psát tak, jak by to udělal on.Třeba ten systém orbitálního výtahu, kde je ale podmínkou úklid nízkých oběžných drah, zdokonalil. On začíná jednou věží, ale to by bylo zranitelné - přesekne ti to meteorit a ty uhoříš v atmosféře... Já tam mám věnec a každý "pavouk" bude jištěný dvakrát, protože dvě lana se nepřeseknou najednou, to je blbost, pravděpodobnost je děsně malá. Můj orbitální věnec, tam bude třeba šest pramenů z magnetických tyčí z kovové pěny. Tu na Zemi nevyrobíme, ale v kosmu ano, protože podmínkou je stav beztíže. V kosmu máš energii zadarmo od Slunka, namíříš parabolu na Slunko, roztáhneš ji, do kovu dáš nějaký inert, stačí dusík, pustíš vysokofrekvenční kmity, získáš šlehačku, pak to odkloníš od Slunka a pomalu zeslabuješ, odformuješ a máš perfektní, lehučký materiál, pevnost srovnatelná s kovem. Mikrometeorit se pak rozmělní v těch bublinách, bude to tedy méně zranitelné. Ještě to můžeš proložit vrstvou - třeba mosazný plech, voda, mosazný plech a v té vodě ještě můžou být kuličky z kovové pěny o stejné hustotě, jako má voda. Když nedej bože to ten meteorit prorazí až k tomu, co se stane? Voda se ve vakuu odpařuje a zároveň mrzne, takže se ti to tam zalepí samo. A taky to může být magneticky zpevněné.
Marku, ty jsi nikdy nežil s partnerkou..... Já mám smůlu na manipulátorky. Věrka jehovistka po mě lezla a já jsem jí nechal, ze slušnosti, měsíc, ale věděl jsem, že to nepude. Ta mě vyléčila. Další manipulátorka, co po mě lezla, ale tu už jsem tvrdě odmítal. Nechci riskovat s ženskýma, co se na mě jen nalepí, nehledě na to, že vzhledem ke svojí agendě, kterou dělám, bych na to všechno pak mohl zapomenout a po-věsit to na hřebík. Chci se věnovat svým projektům.
A co rodina?
Mám mladší sestru. dřív jsem s ní nebyl moc v kontaktu, teď už jo.
Žil jsem v naivním domění, že tu knihu vydám v roce 2021, to by dostala k devětačtyřicetinám. Teď, když ta kniha vyšla, jsem se jí omluvil, že to tak trvalo, ale poslal jsem jí materiály z mé výstavy. Ona se narodila v prosinci 1972 na Štěpána, takže zažila ještě taťku. Ta havárie se stala, když měla rok a šest týdnů, takže si jej pamatuje jen okrajově.
Takže maminka vás vychovávala sama?
Ano. Sama, pak s otčímem. Chodili jsme i na túry a dokud naše rodina táhla za jeden provaz a já jsem dělal v Betě, tak jsme byli spokojeni.
Neuraž se, co teď řeknu..... Já se neurážím...
Někteří lidé si o tobě myslí, že jsi čistý blázen, ale já jsem si teď s tebou povídal skoro dvě hodiny a musím říct, že toto mé interview patří asi k těm vůbec nejracionálnějším a nejvěcnějším, co jsem kdy vedl. Za co se považuješ ty sám, myslíš si o sobě, že jsi génius nebo nepochopený vědec... ? Kdo to je Marek Belante?
Marek Belante je rozvraceč konformismu a bojovník proti puritanismu. Puritány považuji za lidský odpad.
Puritány v jakém směru?
Puritány, kteří mají jen jednu cestu a žádnou jinou a chcou ji vnucovat celému světu. Já jsem to sám zažil. Když umřel můj taťka, byl tady někdo, kdo se pokoušel o mamku. Chuděra ségra, ta to schytala nejvíc, z ní si udělal fackovací panenku. Já jsem byl jako fackovací panák už nepoužitelný, protože jsem byl fyzicky schopný se bránit. On nám chtěl nastolit přísnou maloměšťáckou výchovu, ale u mě to nefunguje. V devadesátém roce si dovolil přijet z Ameriky, kde skončil, přes celý zemský kvadrát, aby mě poučoval, jak mám žít. To mě urazilo. A uvědomil jsem si, jak tady chybí starořímský institut "nepřítele lidu" lex nero. Na to jsem pes a chci lidstvo z tohoto vyvést. Na útoky konformistů reaguji až agresivně, protože za každý Pearl Harbor musí přijít Hirošima a Nagasaki. I když, já kdybych byl Trumanem, tak bych tu první atomku hodil na důležitý vojenský cíl s varováním, že příště to bude město. Byl bych tedy o něco více humánnější. Tím by se ale ušetřily životy dvaceti milionů Japonců, kteří by jinak bojovali dalších šest let, až do konce, protože to jsou fanatici.
Jaký je tvůj vztah k Bohu a náboženství?
Já nesnáším rigidní víru. Měl jsem pobožnou babičku a ta mě rigidně vnucovala sestřih na blbečka. Moje sestře-nice Andrea z Prahy, která je o dva roky mladší než já, tímto způsobem přišla v roce 1978 o nejkrásnější vlasy na světě a v životě, které už do smrti nemůže mít.
Můj vztah k Bohu je takový, že jej ve svém životě nepotřebuji. Připouštím Boha jako organismus ve vesmíru, ale není to zamindrákovaný dědek, který říká desetkrát nesmíš, stokrát musíš a tisíckrát tytyty, ty to budeš platiti. A k tomu ještě deset tisíc nějakých doporučení. Třeba korán, víš co je tam nelogického? Je chromý člověk, který shodí svatou knihu a ta spadne na zem. Musíme tě popravit. Když ji chytíš centimetr nad zemí, je vše v pořádku. takový ostrý střih mezi smrtí a nepostihem. A takových věcí je tam plno, proto je to tak debilní rigidní systém.
Pánbůh není Hi**er ani Stalin ani Ludvík XIV., ani nikdo podobný. Není to despota. Jeho rolí je udržovat rovnováhu tak, abysme tady mohli žít. Je jako Bill McCreary, kanadský rozhodčí, který nás pískal proti Kanadě v Naganu, na kterém nebylo poznat, že je Kanaďan. To je ta objektivita.
Někteří teoretičtí fyzikové se stali věřícími, když nebyli schopni rekonstruovat vědeckými prostředky, co bylo před tzv. "velkým třeskem", tedy vznikem našeho vesmíru...
Já na velký třesk nevěřím. Jeden britský profesor přišel s teorií, že prázdný prostor nemá hustotu nula, mínus něco málo a tím pádem můžeš rozpínáním prostoru vyrábět částice. A součet je přitom nula. Ono to spíše připomíná samostavějící se stan. Máš jej v batohu, vyhodíš ho na zem, začne se ti to rovnat, stavět a je to. A tak se to dá aplikovat na vesmír. Není žádná nekonečná hustota. Nekonečno v teorii rovná se error. Není přípustné jedna lomeno nulou ani nekonečno lomeno nekonečno, nula lomeno nulou, to je selhání rovnice, nekonečno mínus nekonečno. A pokud ti vyjdou v rovnici takovéto kraviny, tak jsou rovnice špatně. Nulou děliti nemůžeš, aniž děliti budeš, to nám říkala učitelka Daňková.
Moc děkujeme za rozhovor. red.
