Psycholožka mámou

Psycholožka mámou Mgr. Kamila Číhalová 🧠 Psycholožka🦋Psychoterapeutka 👩‍👦Máma💙

Kniha ve mně otevřela vzpomínky na moje vlastní těhotenství a první dny se synem. V té době jsem si myslela, že je to ta...
31/07/2026

Kniha ve mně otevřela vzpomínky na moje vlastní těhotenství a první dny se synem. V té době jsem si myslela, že je to takhle těžké jen pro mě. Ty pochybnosti, nevyžádané rady okolí, do toho hormonální horská dráha a snaha zůstat v tom všem sama sebou… bylo to náročné.
Děkuji Terce za zaslání knihy. Četla se mi lehce, i když mi (klasicky) trvalo déle ji dočíst celou. Jsem moc ráda, že je k dispozici kniha, která popisuje těhotenství přesně takové, jaké je – bez příkras, se všemi katastrofickými scénáři, fantaziemi a představami, které nás napadají, i když máme pocit, že bychom si je za žádnou cenu neměly myslet, abychom nebyly odsouzené.

Vedle knižního deníku Mámou v procesu napsala Terka i populárně-naučné knihy zaměřené na psychologii a komunikaci, například Když slova bolí, Naučte se říct, co chcete, V pasti myšlenek nebo Umění rozhodnout se.

A mimo jiné je i zakladatelkou spolku TěhoDuše, který přináší psychickou podporu ženám v těhotenství i šestinedělí. Pomáhá zvládat úzkosti, strachy z porodu i poporodní trauma a usiluje o to, aby se péče o duševní zdraví stala běžnou součástí české zdravotní péče. Vedle přímé pomoci novým mámám se věnuje i vzdělávání odborníků v respektující komunikaci a včasné detekci psychických potíží. Ukazuje tak, že na náročné emoce v mateřství nemusí být žádná žena sama.

Kolikrát v životě už jsi stála před situací, kdy ti tělo jasně říkalo „tady nejsi v bezpečí“ nebo „tento člověk překraču...
21/07/2026

Kolikrát v životě už jsi stála před situací, kdy ti tělo jasně říkalo „tady nejsi v bezpečí“ nebo „tento člověk překračuje mé hranice“, ale tvoje hlava začala okamžitě hledat omluvy? 🧠✨
„Možná to tak nemyslel/a…“
„Třeba měl/a jen špatný den.“
„Když mu/jí to vysvětlím ještě jednou a lépe, pochopí to.“

V Gestalt terapii hodně pracujeme s tady a teď a s tím, co nám signalizuje náš organismus. Když v kontaktu s druhým člověkem opakovaně cítíme stažení, úzkost, pocit viny nebo nutnost chystat si obranný štít, je to zpráva.
Druhý člověk nám skrze svoje chování ukazuje, jaký je. A naší úlohou není ho předělávat, vychovávat ani čekat, až se „promění“. Naší úlohou je uěřit tomu, co vidíme a cítíme a postarat se o sebe.

Důvěřovat svému vnímání je základní krok k vlastním hranicím. Nemusíme čekat až…, abychom měli právo z kontaktu ustoupit.

💬 Jak to máš ty? Je pro tebe snadnější věřit svým pocitům, nebo spíš hledáš omluvy pro chování druhých? Dej mi vědět v komentářích.

Muzeum s 3,5letým? Ztráta času, nebo skvělý rozvojový zážitek? 🏛️✨O víkendu jsme navštívili Archeopark v Pavlově Archeop...
14/07/2026

Muzeum s 3,5letým? Ztráta času, nebo skvělý rozvojový zážitek? 🏛️✨
O víkendu jsme navštívili Archeopark v Pavlově Archeopark Pavlov a já musím říct: Bylo to naprosto úžasné. Žádná nuda. T. byl fascinovaný. Zkoumal srsti, sledoval kostry, koukal na mamuta a objevoval úplně nový svět.

Z pohledu dětské psychologie to pro takto malé dítě není o „historických datech“. Je to o něčem mnohem důležitějším:
1️⃣Učení všemi smysly (Senzomotorická integrace) 🖐️
Malé děti poznávají svět celým tělem. Když si syn mohl osahat repliky pravěkých srstí (a zkoumat, jak se liší bizon od jiných zvířat), vytvářel si v mozku mnohem silnější neuronové mapy než při pouhém prohlížení obrázků v knížce. Pro tříleťáka je fyzický kontakt s materiálem tou nejpřirozenější formou učení.
2️⃣Bezpečné setkání s „velkým a neznámým“ 💀
Kostry pod nohama, obří mamut nebo tma a stíny promítané na plátno mohou v dětech vzbuzovat respekt i mírný strach. V doprovodu citlivého rodiče, který dítě bezpečně provází a komentuje, co se děje, se ale tento strach mění ve zdravou zvídavost a odvahu. Dítě se tak učí zdravě zpracovávat nové a neznámé podněty.
3️⃣Společný úžas a sdílená pozornost (Joint Attention) 👥
To nejcennější na společném výletě není samotný mamut na obrazovce, ale to, že sdílíte nadšení. Společně na něco ukazujete, mluvíte o tom, prožíváte údiv „tady a teď“. Tento společný zážitek nesmírně posiluje vztahovou vazbu (attachment) a dává dítěti hluboký pocit bezpečí a sdílení.

Muzeum pro malé děti nemusí být nudná galerie s cedulkami „Nesahejte na to“. Stačí vybrat interaktivní místo (jako je právě Pavlov) a nechat se vést jejich vlastním tempem a zvědavostí. 🌱

Jak to máte vy? Chodíte s dětmi do muzeí a na výstavy odmalinka, nebo spíše čekáte, až povyrostou? Podělte se o své zkušenosti (a klidně i tipy na fajn místa) v komentářích! 👇

Říct „ne“ někomu jinému často znamená říct „ano“ sobě.Zní to jako jednoduchá rovnice z motivačních citátů, ale v terapeu...
25/06/2026

Říct „ne“ někomu jinému často znamená říct „ano“ sobě.

Zní to jako jednoduchá rovnice z motivačních citátů, ale v terapeutické praxi denně vidím, jak neuvěřitelně těžké je uvést ji do reality.

Proč? Protože každé naše „ne“ v sobě nese riziko, že někoho zklameme, že nebudeme ti stoprocentně dostupní, hodní a bezproblémoví.

Když odmítneme prosbu kolegy, pozvání na akci, na kterou nemáme energii, nebo další požadavek rodiny, často se okamžitě přihlásí o slovo výčitky svědomí. Pocit, že jsme selhali nebo že jsme sobečtí.

Jenže
🌸 Naše kapacita není nafukovací. Pokud automaticky říkáte „ano“ všemu a všem okolo, někde uvnitř musíte říkat „ne“ vlastním potřebám, spánku, klidu nebo zdraví.
🌸Hranice nejsou zeď, která lidi odděluje. Je to brána, která chrání to cenné uvnitř nás, abychom z dlouhodobého hlediska nevyhořeli a měli vůbec z čeho dávat.
🌸Laskavost k druhým, která vyžaduje krutost k sobě samému, není udržitelná.

Zkusme se na to dnes podívat optikou přítomného okamžiku: Kde právě teď cítíte, že vaše tělo nebo mysl potřebují, abyste se za ně postavili? 🖐🏻👤

Učit se zdravým hranicím je proces. Začíná to drobnými krůčky a vědomím, že naše hodnota nezávisí na tom, kolik toho pro druhé skousneme.

💬V jaké situaci je pro vás nejtěžší říct své ‘ne’? Podělte se v komentářích, pokud to tak cítíte.

Děláte pro své děti maximum? Možná je to právě ten důvod, proč se cítíte tak vyčerpaní. 🧠🌪️Dnešní doba nás uvrhla do pas...
18/06/2026

Děláte pro své děti maximum? Možná je to právě ten důvod, proč se cítíte tak vyčerpaní. 🧠🌪️

Dnešní doba nás uvrhla do pasti, které socioložka Sharon Hays říká „Intenzivní rodičovství“ (intensive parenting). Je to společenské nastavení, které nás nutí věřit, že dobrá máma je jen ta, která se naprosto obětuje, neustále dítě stimuluje a každé sebemenší zakopnutí mu polstruje měkkým polštářem.

Jako psychoterapeutka vnímám dopady tohoto fenoménu každý den: Potkávám vyčerpané rodiče, kteří ztratili sami sebe, a dospělé, kteří se v životě potýkají s úzkostmi, protože jim v dětství chyběl prostor pro vlastní autonomii.
Proč se to děje?

Když se rodiče snaží naplánovat každou minutu dětského času a úzkostlivě děti chrání před jakýmkoliv diskomfortem, nevědomky za ně přebíráme zodpovědnost, kterou by měly nést samy. Výzkumy jasně ukazují, že tento styl brání rozvoji resilience (psychické odolnosti). Dítě, které nikdy nezažilo zdravou frustraci nebo obyčejnou nudu, se v dospělosti mnohem hůře vyrovnává s realitou – což je přesně to, s čím pak lidé přicházejí do terapie.

Z pohledu Gestalt přístupu zde narážíme na ignorování vlastních hranic a potřeb. Pokud naše hranice jako člověka neexistují a jsou pohlceny pouze rolí „matky-servisu“, dítě ztrácí možnost potkávat se s reálným, živým člověkem. Vidí jen funkci. A z funkce se zdravý vztah i zdravá separace v dospívání staví jen velmi těžko.

✨ Cesta ven? Přechod k autentickému a vyváženému rodičovství.

Náš vnitřní klid a čitelné hranice jsou pro vývoj našeho dítěte důležitější než další kroužek nebo edukativní hračka. ☕💛

💬 Cítíte ten tlak na „intenzitu“ ve svém životě taky? V čem je pro vás osobně nejtěžší polevit a nechat věcem volnější průběh? Pojďme to probrat v komentářích. 👇🏻

Tahle fotka mě baví tím kontrastem. Na jedné straně starý, polorozpadlý mlýn, na druhé živá příroda a čistá voda.A přesn...
11/06/2026

Tahle fotka mě baví tím kontrastem. Na jedné straně starý, polorozpadlý mlýn, na druhé živá příroda a čistá voda.
A přesně takový je často i náš život. Jeden den máme pocit, že máme všechno pod kontrolou a vzkvétáme🌸, a druhý den se cítíme jako totální ruina🏚️, kde nic nefunguje.
Pointa je v tom, že nemusíme být pořád stoprocentní a bezchybní. Život zkrátka není jen o produktivitě a úspěchu. Je to mix obojího a je normální mít i dny, kdy prostě jen přežíváme.
Která část fotky dneska nejvíc sedí k vaší náladě? Dejte mi vědět jedním smajlíkem!
🌊 (proud energie) nebo
🏚️ (dneska sotva držím pohromadě)

„Zase jsem na něj křikla.“ 😡„Zase jsem místo kreativního tvoření radši zapnula televizi, abych mohla v klidu dopít kafe....
08/06/2026

„Zase jsem na něj křikla.“ 😡
„Zase jsem místo kreativního tvoření radši zapnula televizi, abych mohla v klidu dopít kafe.“ ☕️
„Zase jsem to nezvládla s ledovým klidem.“

Kolikrát za den se tahle samomluva v naší hlavě spustí?
Sociální sítě v nás často pěstují iluzi, že kdesi existuje prototyp stoprocentní, stále trpělivé a zářící matky.

Jako psycholožka vám ale chci říct jedno velké TAJEMSTVÍ🤫 : Dokonalá matka je pro dítě medvědí služba.

Britský psychoanalytik Donald Winnicott popsal, že to nejlepší, co můžeme pro své děti udělat, je být „dost dobrá máma“. Ta, která zpočátku naplňuje potřeby dítěte stoprocentně, ale postupně – naprosto přirozeně, jak roste její únava i věk dítěte – začne selhávat v absolutní dokonalosti.

Právě v těch mikromomentech, kdy máma hned neodloží rozdělanou práci, kdy ukáže, že je unavená, nebo když se po hádce přijde omluvit, se dítě učí žít v reálném světě. Učí se, že frustrace se dá přežít, že chyby se dají napravit a že lidé mají své hranice. ✨

Takže si dneska prosím sundejme to neviditelné superhrdinské 🦹🏻‍♀️ brnění. Naše děti nepotřebují dokonalou mámu. Potřebují mámu opravdovou.

💬 Napiš mi do komentářů jednu věc, ve které jsi dneska „nebyla dokonalá“, ale pro své dítě jsi byla dost dobrá. (A nezapomeňte příspěvek poslat dál mámě, která se dneska zbytečně trpí výčitkami).

„Měla bych být vděčná, vždyť se vlastně nic neděje.“„Měl bych to v klidu rozdýchat, o nic nejde.“„Měla bych se teď věnov...
31/05/2026

„Měla bych být vděčná, vždyť se vlastně nic neděje.“
„Měl bych to v klidu rozdýchat, o nic nejde.“
„Měla bych se teď věnovat dětem/práci a nemyslet na únavu.“
Poznáváte v tom svůj vnitřní hlas?

Naše hlava je mistr světa v logických argumentech, racionalizaci a vymýšlení konstruktů o tom, jak bychom měli fungovat, abychom byli pro okolí (i pro sebe) přijatelní. Často nás nutí hrát role a plnit ideální představy, které jsme za život nasbírali.

Jenže zatímco hlava vymýšlí plány a „měla by“, tělo žije v nekompromisní realitě.

Tělo totiž nelže. Nemá filtry ani sociální korektnost.
🦋Když hlava říká: „To zvládneš, ještě přidej,“ tělo odpovídá těžkými rameny a chronickou únavou.
🦋Když hlava uklidňuje: „Nic se nestalo, buď nad věcí,“ tělo reaguje sevřeným žaludkem a mělkým dechem.
🦋Když hlava velí: „Usmívej se, nebuď hysterická,“ tělo reaguje napětím v čelisti, která drží nevyřčený vztek.

V psychoterapii (a v té gestalt obzvlášť) se tělo nebere jako pouhý „přepravník pro naši hlavu“. Tělo je nejrychlejší mapa k našim skutečným, často potlačeným potřebám. To, co se snažíme v hlavě logicky umlčet, si tělo dřív nebo později odžije skrze symptom, napětí nebo úzkost.

Zkuste na chvíli vypnout ten vnitřní racionální komentář a přenést pozornost do těla.

Jak se teď doopravdy máte? Co se děje ve vašem těle právě v tuto vteřinu, když dočítáte tenhle text?

👇🏻Budu ráda, když mi napíšete do komentářů – stačí klidně jen jedno slovo, pocit nebo vjem. Pojďme na chvíli jen vnímat, bez hodnocení.

Jako psycholožka často s klienty mluvím o tom, jak moc člověka formují malé každodenní momenty ve vztazích.Pocit bezpečí...
24/05/2026

Jako psycholožka často s klienty mluvím o tom, jak moc člověka formují malé každodenní momenty ve vztazích.
Pocit bezpečí. Přijetí. Blízkost. To, že na někoho máme „jen svůj čas“.

A mateřství mi to potvrzuje každý den znovu.

Tyhle chvíle jen ve dvou pro mě nejsou „míň“, protože u toho není celá rodina. Naopak.
Jsou jiné. Intimnější. Je v nich prostor na náš vlastní kontakt, tempo, smích i společné blbnutí.

A vlastně jsem si během toho focení uvědomila, že nemusíme čekat na „kompletní rodinné fotky“, aby měly momenty hodnotu.
I obyčejné odpoledne mámy a syna může být něco, co si jednou oba poneseme v sobě. 🤍

V běžném životě často hrajeme role, které od nás okolí očekává. Jsme silní, produktivní, usměvaví... a často unavení. V ...
16/05/2026

V běžném životě často hrajeme role, které od nás okolí očekává. Jsme silní, produktivní, usměvaví... a často unavení. V terapeutickém křesle ale žádná „musím“ neplatí. Je to místo, kde můžeme ukázat svou zranitelnost, strach i vztek, aniž by nás někdo soudil.

Kdy jste si naposledy dovolili sundat všechny masky a být prostě jen sami sebou? 🤍

Adresa

Zdonov

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Psycholožka mámou zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Společnost

Pošlete zprávu Psycholožka mámou:

Odkazy

Sdílet