11/12/2025
𝗚𝗘𝗥𝗧𝗥𝗨𝗗𝗔 𝗦𝗘𝗞𝗔𝗡𝗜𝗡𝗢𝗩Á-Č𝗔𝗞𝗥𝗧𝗢𝗩Á: 𝗣𝗢𝗦𝗧𝗢𝗝 𝗣𝗥𝗢𝗧𝗜 𝗕𝗘𝗭𝗣𝗥Á𝗩Í 𝗔 𝗩Í𝗥𝗔 𝗩 𝗟𝗜𝗖𝗞𝗢𝗦𝗧
„Řekla bych, že mi jde o stále stejné lidské hodnoty, jen názor na to, jak o ně usilovat a přiblížit se k nim se zkušenostmi vyvíjí."
Na dnešní Den lidských práv, který se vždy 10. prosince slaví na celém světě, je vhodná příležitost si připomenout osobnost právničky, političky a diplomatky, později disidentky - Gertrudy Sekaninové-Čakrtové, která se stala jednou z prvních signatářek Charty 77 a zakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Sama se stala obětí perzekuce, a přitom pomáhala lidská práva pro druhé prosazovat a hájit.
JUDr. Gertruda “Truda” Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassná (21. května 1908 – 29. prosince 1986), se narodila v Budapešti jako nejstarší dítě v bohaté židovské rodině původem z Humpolce.
V letech 1919–1922 studovala na Státním německém lyceu v Jihlavě, v letech 1922–1927 absolvovala reálné gymnázium v Německém Brodě. Poté se přestěhovala do Prahy, kde studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Nejdříve si sice zaplatila ubytování na koleji, ale již od 19. 11. 1927 se přestěhovala ke známým na Janáčkovo nábřeží čp. 1114/19, tehdejší nábřeží legií čp. 1114/24.
30. 6. 1928 se na konci semestru ale odstěhovala a po prázdninách sehnala ubytování na koleji Budeč.
Tehdy se sblížila s levicovými studenty, působila v různých levicových organizacích a v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa. V témže roce úspěšně ukončila studium a o rok později začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za kterého se v roce 1935 provdala.
I po začátku okupace pokračovala v advokátní praxi, a to až do roku 1940, kdy ji musela kvůli Norimberským zákonům ukončit. Poté pracovala jako ošetřovatelka v dětských útulcích. Kvůli svému židovskému původu musela v říjnu 1942 nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Tam pracovala jako vychovatelka a opatrovnice dívek ze smíšených manželství, které byly do Terezína deportovány bez rodičů.
V říjnu 1944 byla deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Tam ji při selekci vybrali na nucené práce v Kurzbachu u Trachtenbergu Byla zde přiřazena na kopání zákopů a práci v lese. Dne 21. ledna 1945 byl tábor z důvodu ústupu před Rudou armádou evakuován, a vězni nastoupili na pochod smrti směrem do koncentračního tábora Bergen Belsen. Z tohoto pochodu se jí spolu s několika dalšími vězni podařilo uniknout, několik měsíců se skrývala v Sasku, až ji osvobodila americká armáda. Většina její početné rodiny holokaust nepřežila. V koncentračním táboře Sachsenhausen zahynul i její manžel.
Po válce se Gertruda Sekaninové se v dědickém řízení snažila získat zpět majetek, který její rodině zabavili nacisté. V témže roce se (podruhé) provdala za Kazimíra Čakrta, který pracoval na ministerstvu financí, a se kterým již měla ročního syna Michala. Mateřská dovolená jí umožnila vyhnout se na ministerstvu složitému období čistek, intrik a donášení. V roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věcí Clementise.
V letech 1954–1958 byla sledována Státní bezpečností. V roce 1957 byl její manžel vyšetřován kvůli údajnému podílu na špionáži a finančních machinacích, kterých se měl dopustit jeho bratranec Jan Čakrt. Vykonstruované obvinění dohnalo Kazimíra Čakrta k sebevraždě. Po jeho smrti byla Gertruda Sekaninová-Čakrtová odvolána z funkce a později pracovala na ministerstvu školství a kultury jako vedoucí nově zřízeného legislativního a správního odboru.
Coby bývalá vězeňkyně koncentračních táborů svědčila v roce 1963 v Německé demokratické republice v procesu se spoluautorem Norimberských zákonů Hansem Globkem.
V šedesátých letech se stala poslankyní Národního shromáždění, angažovala se v pražském jaru a nejvíce se proslavila na podzim roku 1968, kdy vystoupila proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk. Za tyto postoje byla nucena z politiky odejít.
Od roku 1969 byla v důchodu. I nadále věřila myšlence socialismu, zcela se však rozešla s myšlenkami KSČ. Stýkala se s dalšími vyloučenými reformními komunisty, především s Františkem Kriegelem a Františkem Vodsloněm. Tím na sebe znovu přitáhla pozornost Státní bezpečnosti, která ji v roce 1970 pozvala k výslechu, poté ji nechala sledovat a nakonec ji zaevidovala jako nepřátelskou osobu I. třídy nebezpečnosti.
Od té doby se intenzivně věnovala práci v disentu. Gertruda Sekaninová-Čakrtová byla jednou z prvních signatářek Charty 77. V roce 1978 se stala zakládající členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných - VONS.
Ve výboru uplatnila své právnické vzdělání a zkušenosti s obhajováním politicky pronásledovaných z dob První republiky. Byla například podepsána pod několika dopisy generálnímu prokurátorovi ČSSR Jánu Feješovi, ve kterých Charta a VONS požadovaly zlepšení podmínek vězně Petra Cibulky, odsouzeného za šíření hudebních nahrávek, který byl ve vězení podroben krutému zacházení, a byla mu odpírána lékařská péče. Podepsala i žádost Městskému národnímu výboru v Brně o povolení manifestace za Cibulkovo propuštění. V roce 1980 zase spolu s dalšími disidenty napsala dopis generálnímu tajemníkovi Italské komunistické strany Enricovi Berlinguerovi, ve kterém ho pisatelé prosili, aby veřejně vystoupil na obranu a propuštění vězněného disidenta Rudolfa Battěka. Podepsala manifest Sto let českého socialismu, který obvinil komunistické vedení státu, že se zpronevěřilo původním socialistickým ideálům, a že mnozí dělníci už dnes nepokládají KSČ za stranu dělnickou, ale za stranu „panskou“. Dále se připojila k peticím požadujícím propuštění Otty Bednářové, Evy Kantůrkové, Karla Soukupa, Jána Mlynárika, Jiřího Rumla nebo Milana Šimečky. Sama napsala generálnímu prokurátorovi dopis, ve kterém požadovala prošetření postupu policistů, kteří při výslechu surově zbili disidenta Petra Pospíchala.
Díky těmto aktivitám ji šikanovala StB – v roce 1979 byla zatčena, několik dní zadržována, zatímco její byt byl podroben domovní prohlídce se zabavováním věcí. Na rozdíl od některých členů VONS ale pro svůj vysoký věk a dřívější působení v KSČ nebyla nakonec obžalována z žádného trestného činu.
Poslední veřejnou akcí Gertrudy Sekaninové byl článek, který zaslala redakci Rudého práva nedlouho před svou smrtí v listopadu 1986. V něm odsuzuje očerňování Václava Havla po obdržení Ceny Erasma Rotterdamského v tisku: „Jsem hluboce rozhořčena článkem nadepsaným Tučná výslužka z Holandska, pojednávajícím o udělení ceny Erasma Rotterdamského českému dramatikovi Václavu Havlovi. Václav Havel je svým ryzím charakterem a nezištností nezranitelný, a věřím dokonce, že i rozum a trpké zkušenosti čtenářů tisku jsou ochranou před podobnými útoky – ale jakou celkovou situaci ostře ukazuje otištění článku tím, že se namísto společné radosti nad lidským oceněním čestného tvůrce reaguje jedem a závistí!"
Gertruda Sekaninová-Čakrtová závěr svého života strávila v Polné u Jihlavy. Zemřela 29. prosince 1986 ve věku 76 let na následky operace zlomené nohy po pádu ze schodů. Přála si být zp***lněna bez obřadu a její p***l byl rozptýlen na hřbitově v Polné, v kraji jejího mládí i smrti.
Krátce před smrtí si o ní StB zapsala: „Postoje k reálnému socialismu si objekt zachovává nepřátelské.
Z posledních veřejných slov Gertrudy Sekaninové je patrný její celoživotní postoj, ke kterému došla po mnohých bojích svého života – protest proti bezpráví a víra v moc intelektu a práva v boji za svobodu.
Zdroj: Janáčkovo nábřeží
fanúšikoviaTelavivian From BratislavaMladí proti fašizmuIzrael na SlovenskuREFRESHERSNM - Múzeum židovskej kultúryJewish Community of Prague / Židovská obec v PrazeSebavedomé Slovensko”Židovský cintorín Námestovo נאמעסטאוואSynagóga ŠaštínŽidovská obec LiberecŽidovská obec Praha Josefov/Jewish Community Prague JosefovŽidy v České Republice chcemeSlovak Institute in Jerusalem / המכון הסלובקי בירושליםThe Jewish community of Košice- ŽNO KošiceIzrael - Češi a Slováci v Izraeli
