28/11/2025
Kamarád Honza Kršňák napsal text, který vám dám do komentáře, a mě přivedl k tomuto zamyšlení:
Když se na ten text dívám očima vývojové psychologie, úplně první, co mi naskočí, je že řešit telefony, věk nástupu na sítě nebo školní pravidla má smysl jen tehdy, když rozumíme tomu, kdo dítě vůbec vede životem. To, co vnímáme jako krizi dětství, není primárně krize technologií. Je to krize vztahů. Dítě, které je zakotvené v pevném a vřelém vztahu s dospělým, se nenechá převálcovat ani technologií, ani vrstevnickým tlakem, ani tím, co se odehrává venku ve světě. Dítě, které je vedeno orientací na vrstevníky, se ztratí i v prostředí, které je zcela offline. Telefony ten problém jen zvětšují a zrychlují. Nejsou původcem, ale akcelerátorem.
Když Haidt nabízí konkrétní kroky, rozumím tomu jako snaze vyčistit prostor, aby děti nemusely zvládat víc, než na co mají vývojově kapacitu. Jenže samotné odstranění technologií neobnovuje vztahové ukotvení, pokud je už dávno oslabené. Zákazy a kolektivní dohody mohou být užitečné jako podpůrný rámec, ale nejsou tím, na čem stojí zdraví duše ani schopnost dospívat bez zahlcení. Dítě, které má doma dospělého, o nějž se může opřít, kdo mu poskytuje vedení, jistotu a přijetí, může mít telefon a přitom neztrácet sebe. Dítě, které tuhle oporu nemá, se ztratí i bez něj.
Když se dívám na současné dospívající, vidím obrovské množství alarmu. Strach, který se nemá kde bezpečně uvolnit. Vidím frustraci, která se nemá do čeho opřít, protože chybí někdo, kdo ji pomůže zpracovat. A také vidím, že hodně mladých je dnes v roli, kterou nikdy neměli nést. Pečují o své úzkostné rodiče, o systém, který se hroutí, o svět, který působí nepředvídatelně. To žádná generace před nimi nezažila v takové intenzitě.
Telefony do toho vnášejí další náročnou vrstvu. Zpřístupňují svět, na který děti nejsou připravené. Otevírají dveře k vrstevnické orientaci, která dokáže pohltit i silné dítě. A zároveň odvádějí pozornost rodičů, kteří sami bojují s pocitem zahlcení, bezmoci a únavy. Ale to podstatné je jinde.
Dítě potřebuje být vedeno. Potřebuje cítit, že někdo větší a zkušenější drží kormidlo. Že svět je velký, ale ono nemusí všechno zvládat samo. Potřebuje od nás klid, který si nemůžeme koupit ani vyvzdorovat, jen postupně budovat.
Technologie můžeme omezit. Můžeme posunout věk nástupu na sítě. Můžeme dětem dát víc volného pohybu. To všechno může pomoci. Ale pokud neobnovíme orientaci dítěte na dospělého, bude to vždy málo. Když se jako rodiče vrátíme k tomu, abychom byli pro své děti přístavem, zdrojem moudrosti a místem, kde se dá v klidu spočinout, telefony a obrazovky obecně přestanou mít tak ničivou sílu, protože nebudou odpověďmi na otázky, které má zodpovědět vztah. Začít musíme u sebe, ne u technologií.
Dítě nepotřebuje dokonalý svět. Potřebuje dospělého, který je dostupný, přítomný a ochotný unést jeho srdce a všechny jeho projevy, i když se svět mění rychleji, než bychom chtěli.
