25/02/2025
Jak vychovávali dcery v selských rodinách před 100 lety: Co všechno uměla dívka ve věku 10 let.
V dávných dobách byla výchova hochů a dívek na Rusi velmi odlišná. Hochy rodiče vychovávali jako živitele rodin a dívky jako budoucí matky a hospodyně. Pokud o dvanáctileté dívce řekli, že je "nepořádná", a o hochovi, že "umí jenom popohánět babičky" - byla to pro dítě i pro jeho rodiče velká ostuda.
Příprava dívky na základní roli ženy začínala velmi brzy, a dospívání dívek bylo doprovázeno mnoha tradičními obřady. Příprava věna, na které se dívka podílela od útlého dětství, nebyla zanedbatelná. Dívka tkala, šila, vyšívala, předla, pletla, a vyráběla si tak své věno.
Lidové tradice a rituály se plně odrážely ve vzhledu dívek, které si od útlého věku nechávaly zaplétat vlasy do jednoho copu symbolizujícího spojení tří vitálních sil. Cop byl přitom spleten tak, aby splýval podél páteře. Bylo to spojeno s přesvědčením, že světelné síly přechází z vlasů do páteře a naplňují ji energií.
Po svatbě se cop rozdělil na dva copy. Byl to symbol toho, že je zapotřebí dvojnásobné síly - pro ženu i pro její dítě.
Tehdejší Domostroj - listina, podle níž žili rolníci - byl zákonem. Vyžadoval, aby otec rodiny byl ve výchově svých dětí přísný. To se týkalo zejména dcer, protože bylo považováno za věc velké hrdosti rodičů, když provdali dceru bezúhonnou, a navíc přivyklou různým druhům práce.
Dcery byly vedeny k manuální práci mnohem dříve než synové. To mělo zřejmě ten důvod, že dívky rostly rychleji.
"Trocha práce je lepší než hodně zahálky" - podle této zásady vychovávala matka svou dceru. Jakékoli zemědělské nebo řemeslné práce učila vlastním příkladem. Tím, že dceři ukazovala a vysvětlovala jemnosti a posloupnost té či oné práce, ji postupně zapojovala do samotného procesu.
Takže když se malá hospodyňka starala v pěti šesti letech o kachňata nebo kuřata, v deseti nebo dvanácti už vodila krávy na pastvu a mohla je dojit. Pracovní dovednosti, které si ženy osvojily v raném věku, jim umožnily snášet všechny těžkosti rolnického života. Ne nadarmo se už po staletí říká: "S řemeslem projdeš celý svět - neztratíš se".
Podle rolnického zvyku tedy musela pětiletá nebo šestiletá dcera zvládnout základy předení, pomáhat matce v domácnosti: mýt nádobí, uklízet, připravit jednoduchá jídla, zamést podlahu, mýt a vyčistit lavice, vytřepat a vyčistit koberečky, ustlat postele, natřepat peřiny, vyměnit louče, svíce, čistit petrolejové lampy; starat se o drůbež a hospodářská zvířata. A také pod jejím dohledem mohli ponechat její mladší bratry a sestry.
Ve věku deset let se požadavky na dívku, kterou vychovávala matka a babička, zpřísnily a ona se stala zodpovědnou za práci, kterou měla vykonávat, jako dospělá. Musela sbírat dříví a nosit vodu ze studny, čistit a roztápět kamna, vařit kaši a boršč, péct koláče a jiné pečivo.
Často desetileté dívky musely samy prát a máchat prádlo u řeky a pak ho věšet, aby uschlo. V létě to bylo skoro jako zábava, ale praní v díře vysekané v ledu v zimě bylo těžkou zkouškou.
V rodinách s více dětmi byla navíc péče o mladší děti svěřena starší sestře, která už je mohla samostatně přebalovat a nakrmit, uspávat a zabavit písničkami, říkadly a básničkami.
Dívku ve věku 10-11 let často mohli rodiče dát na hlídání cizích dětí. "Pestuňky" dostávaly zaplaceno buď jídlem, kusy látky, nebo dokonce penězi. Dívka si mohla za sezónu vydělat tři až pět rublů.
Pro dívku v pubertě bylo velmi důležité zvládnout tkalcovský stav, protože veškeré látky na šaty, ručníky a ubrusy si rolníci vyráběli sami. Proto se látce říkalo "doma tkaná".
Ze začátku se dívky učily "navíjet nit na cívky (březovou trubičku), potom - drhnout len a spřádat z něj koudel (nit)". V některých regionech česali a předli vlnu. Jak bylo zvykem, tkaním se v zimě zabývaly velké „ženské“ společnosti.
A jestliže dívka ve věku pěti nebo sedmi let zvládla základní dovednosti předení na vřetánku nebo přadénku, které jí otec vyrobil v miniaturním provedení, v deseti letech už si mohla sama utkat pásek nebo ručník na tkalcovském stavu. Od těch let si začala připravovat věno.
Malá hospodyňka měla mnoho povinností i mimo domov. Musela vázat snopy, sbírat stébla, shrabovat seno, sázet sazenice, trhat plevel a zalévat zahradu, pást krávu, kozu, husy, kachny, čistit hnůj a dobytek.
Na základě výše uvedeného si však nelze myslet, že by vesnické děti na Rusi byly ochuzeny o obvyklé radosti dětství. Mladší dívky si ve volném čase hrály s panenkami-motankami "dcera-matka", kterým šily vlastní oblečení a vyráběly ozdoby. A o něco starší dívky se scházely na setkáních, kde dováděly, zpívaly, pletly, vyšívaly a šily. A děti všech věkových kategorií byly posílány do lesa sbírat lesní plody, houby, byliny a roští. Tyto aktivity je také připravovaly na život dospělých.
Po celé dětství a dospívání byla dívka pod patronací svého otce, který ji dal za ženu a předal tyto povinnosti jejímu manželovi. Na Rusi se říkalo: "Otec chrání dceru až do svatby a manžel až do konce". Když se stala manželkou, byla povinna ctít svého muže jako hlavu rodiny. To, co ji naučili otec a matka, předala svým dětem a vnoučatům. A právě pracovní dovednosti, zvládnuté již v útlém věku, byly hlavní zárukou toho, že v dospělosti zvládne všechny nároky na ni kladené.
Přeložila Ivanka Marešová
Zdroj: СЛАВЯНСКОЕ ВЕДИЧЕСКОЕ ПРАВОСЛАВИЕ
