06/11/2026
Drahý deníku,
– Nikdy po třiceti letech od ukončení vysoké školy nebudu mít šanci vrátit se do školy, jinak mě čeká deprese. Ať ti ti, kdo chodili každoročně, už to nevidí, jak se změnili – vykřikla na mě po telefonu naše jediná kamarádka Božena.
– Co tě trápí, Boženo? – zeptala se mě překvapeně moje kolegyně Marta. – Vzpomínám, že jsme se před pěti lety potkaly a vypadala jsi naprosto v pořádku. Co se ti stalo, že se najednou cítíš tak slabě?
– Prostě to tak je, nic víc, nepřesvědčuj mě, Ríto!
Božena chtěla hovor rychle ukončit, doufala, že Ríta ji pochopí a bude volat dál po seznamu. Tentokrát ale kamarádka chytla pevně a řekla:
– Boženo, řady už jenom ubývají.
– Cože, někdo daroval duši Bohu? – zaskočila jsem a nechtěně se lechtala, i když se už nepovažuji za mladou, ale rozhodně ne do té míry, aby moji vrstevníci začali objevovat nový svět.
– Ne, nic takového. Jenže někdo z naší země zemřel. A náš zesnulý kolega Jan Kučera, před dvaceti pěti lety ještě byl úplně mladý, už jsem ti to řekla.
– Tak neproplácej se, celý náš ročník se skládá ze čtyř skupin, ale ve skutečnosti je to jen třicet lidí. Už jsi konečně provdala svého syna? Však si můžeš trochu uvolnit.
Marta něco ještě doplnila, ale Božena opět vzpomněla na Jana Kučeru. Vždy měl pod očima tmavé kruhy a těžký pohled; chlapci ve skupině ho považovali za slabého.
Ukázalo se, že Jan měl slabé srdce. Byl šikovný student, snil o tom, že postaví krásný visutý most ve svém rodinném městečku, ale nic nedokončil. Co pak dokázala já?
Zamilovala se do Igora, který byl stavebním brigádníkem, kam jsem po diplomu nastoupila. Pracoval jako strážník v našem městě, pak se vracel domů. Dlouho se scházeli, Igor i před všemi nazýval mou matku manželkou. Tvrdil, že civilní svazek je znak pravé lásky. Lidé žijí ne proto, že mají oddací list, ale jen ze srdce…
Když jsem zjistila, že čekám dítě, Igor nezavolil na službu. Vyšlo najevo, že má tři děti a manželka je nemocná. Igor odešel z důvodu osobních problémů, ani mi to neřekl.
Uvědomila jsem si, že nemohu nic požadovat od muže se třemi dětmi a nemocnou ženou. Tak jsem také opustila stavební dělníky, ačkoliv si nikdo neuvědomil, co se stalo. Jeden z chlapů se poslední odrazil:
– No co, oddací list je přece pevnější než pouhé soužití?
Ale mě to už nehrálo, šla jsem pracovat v místní prodejně, kam mě přivedla kamarádka z našeho domova. Dohodli jsme se, že i když se stanu matkou, budu pracovat dva dny v týdnu.
Moje matka souhlasila hlídat Davíka, protože dcera takhle nezodpovědně a krásně ztratila práci!
– Výchovala jsi mě tak! – zvolala jsem, když mě matka úplně přestála.
– Myslela jsem, že budeš poctivá, studia na denním studiu tě zatěžovala, a ty, Davíku, jsi nedbalý! – opakovala má matka.
– Jaké kořeny, takové i semínko, co jsi chtěla? – odpověděla jsem a hned litovala matky…
Objali jsme se a pláčli společně, ale co dál?
Proto když mi na pátý ročník po ukončení vysoké školy volala Ríta a zvála mě na setkání, prostě jsem nešla. Tam budou mluvit o rodině, o práci, ukazovat fotky, a já čistím podlahu ve třech místech – v chodbě domu, ve škole i ve školce. O čem mám s nimi povídat?
Přesněji, o čem mají povídat se mnou…
Pro Davíka jsem byla připravená na cokoli, byl mou jedinou útěchou. Navíc matka, když Davík šel do školky, řekla, že splnila svou povinnost, a odjela k sestře na venkov, tvrdíce, že mě v městě špatně drží čerstvý vzduch.
Po několika letech mě nečekaně vzala práce na částečný úvazek – jen půl úvazku. Davík mezitím šel do základní školy a najednou jsem všechno stihovala, dokonce jsem ho brala hned po obědě, a ostatní mu žárlili.
Pak se u mě začal zalíbat kolega z práce, ale okamžitě jsem odmítla. Mám syna a cizí strýc doma není potřeba. Otec jej nenahradí, jen problémy přinese.
Na pracovišti jsem se ukázala nečekaně dobrá, a když syn vyrostl, začala jsem si vydělávat slušně, přešla jsem na plný úvazek jako inženýrka. Přesto se vždy cítila nedostatečná, vypadala jsem skromně, vlasy jsem nebarvila a po čtyřicítce mi začala šednout.
Měla jsem pocit, že nemám právo být šťastná, žiju s ženatým mužem a málem jsem ukradla otce třem dětským doupím. Nemusím se oblékat výrazně, barvit se a být nápadná – jinak mi někdo zase hodí špatný pohled.
Už jsem nevěřila, že vztahy přinesou šťastný výsledek. Všude kolem byly rozvedené páry a já jsem nebyla o nic lepší, jen možná horší…
Davík vyrostl vděčný, matčina oběť jej nezničila. Letos v létě jezdí na venkov k babičce Iře a její sestře, pomáhá jim všude. Kopá záhony, s dvěma babičkami sáje brambory, řepu i mrkev. Polní práce i zalévání. Na podzim těží brambory a pomáhá zavírat sklenice s nakládaným i džemem.
Od mala byl silný, řezal dřevo, šikovně skládal polena do dřevěného domu. I moje matka už řekla, že je to velké štěstí, že mám takového syna, a já s osamělou sestrou Lízou jsem hrdá na jeho vnouče.
A teď, když se blíží třicetileté setkání absolventů, všichni tyto všechny staré úvahy letí hlavou jako splašený vítr.
Marta se najednou zeptala:
– Pamatuješ si? Kavárna naproti kolejce, příští pátek ve tři odpoledne. Přijď, budu mít s kým povídat, jinak mi zbyde jen sama, pojedeš?
Hlas Ritě se najednou zachvěl a já, aniž bych věděl proč, souhlasil:
– Jo, přijdu…
Položil jsem telefon na stůl a okamžitě litoval dané sliby. Šel jsem k zrcadlu, znovu jsem zvedl telefon, měl jsem zavolat Ritu a říct, že jsem se omylem přihlásil. Číslo starosty ale pořád zabíjelo a najednou mi bylo trapně.
Už bylo pozdě večer, otevřel jsem šatník a vytáhl modré šaty, které mi koupil syn na své svatební dny. Davík s Natálií ho málem přemluvil, aby mě odvezli do obchodního centra a utáhli mě zkouškami. Nakonec se mi modré šaty líbily i mně. Pak mi Natálka vybrala boty a odvezla mě do salónu, kde mi upravili vlasy a udělali účes.
To je už rok, Davík s Natálií žijí odděleně a jsou šťastní.
Moje šedivost se zase objevila, nemám pro koho se zdobit, cítím se nepříjemně, když se snažím vypadat. Přesto jsem šaty oblékla, položila rty lehce na barvu, ale pak jsem je setřela ubrouskem – příliš drzé.
V kavárně byl ruch a davy, když jsem dorazila včas. Ríta mě okamžitě zahlédla a přiběhla: – Boženo, ty jsi krásná, jak jsem ráda, že tě vidím!
Marta se lehce přibrala, ale nevadilo jí to, spíše to ji učinilo mladší. Povídali jsme si u stolu, pak mě Ríta odvedla k drinku, poslouchala jsem hudbu a rozhlížela se kolem.
Zazněla píseň z dob, kdy jsme ještě byli studenti, byli jsme mladí a snili o tom, jak nádherně budeme žít.
– Můžu tě pozvat na tanec? – zaslechla jsem hlas skrz hudbu. Zvedla jsem hlavu a okamžitě rozpoznala:
– To je Lukáš Švec z paralelní skupiny. Ve třetím ročníku se oženil, a já jsem litoval, že jsem ho nepoznal, líbil se mi už tehdy.
– Boženo, jsi tak pěkná, po první návštěvě setkání absolventů …
Napiš „POKRAČOVAT“ do komentářů 👇✨ další část přichází právě teď!
